Ti ruští generálové mají pravdu: Čečenci jsou divoký horský kmen. Jaké jen mají barbarské zvyky: syn nesmí kouřit před otcem, všichni se pětkrát denně modlí, pití alkoholu v boji považují za zbabělý způsob, jak si dodávat odvahy, za nejtěžší zločin považují znásilnění ženy a vražda podléhá krevní mstě. Navíc nosí vysoké persiánové beranice a vypadají v nich jako členové folklorního souboru na zájezdu. Mimoto si cení daného slova a jsou vyznavači takových archaicky zastaralých pojmů jako je čest či statečnost. Prostě nejsou schopni moderního pragmatického evropanství. Jo, a ještě jeden středověký zvyk vyznávají. Vždycky vstanou, když někdo vkročí do místnosti. Uznejte: kam by přišla postmoderní společnost, kdyby všichni neustále vyskakovali ze židlí, jen co se otevřou dveře od pokoje, od čekárny nebo od úřadu.

Ani velitel obrany města Grozného generál Aslanbek Ismailov se nikdy nedokázal oprostit závislosti na polodivošských tradicích. Úplně mu scházel takt a smysl pro uměřenost při posuzování faktů. Například mi ve svém bunkru v Grozném těsně před Vánoci při bombardování řekl: “Vysvětli mi, proč jsem pro svět terorista já, když bojuju za svobodu a nikdo nepovažuje za teroristu pilota stíhačky Su-25, který vypálí raketu na dům, a zabije v něm pět dětí.” A přitom ten slovník: svoboda, nezávislost, právo na sebeurčení. Samé staré harampádí, které přeci nesmí být v slovníku žádného pořádného politika.

I generál Aslanbek Ismailov (námi přáteli přezdívaný Malý Aslanbek, aby byl odlišitelný od Velkého Aslanbeka ,hřmotného druha, polního velitele Aslanbeka Abdulhadžijeva) trpěl tím, odpusťte, infantilním zvykem vstávat ze židle, když někdo vstoupil do jeho podzemní pracovny. Desetkrát za den jsem poodhrnul závěs a vstoupil do místnosti hlavního štábu, desetkrát za den vyskakoval Malý Aslanbek od svých map rozložených na stole. Řekněte: jak se mohl soustředit k boji? K velení? K rozhodování? Kdoví, zda kvůli tomu horalskému podivínství nakonec své město v boji s ruskou armádou neprohrál..

Přesně padesát dní bránil Malý Aslanbek Groznyj před útokem stotisícové armády. To už je naprosto nepochopitelné z hlediska racionálně uvažujících lidí, ať už jsou to politologové, novináři či diplomaté. Před tím, než jsme se rozloučili (objetím - další z atavismů primitivních národů) jsem se ho zeptal, proč ty bezcenné ruiny brání. Odpověděl: “Bráníme je proto, abychom ukázali svou státnost. Groznyj je hlavní město naší republiky.”

A mám podezření, že to nebezpečí primitivního čečenského fundamentalismu je blíže než si dokážeme připustit. Když zavřu oči, vidím kdesi v nebeském kouřmu velkou bránu, kterak se otevírá. Do ní vstupuje Malý Aslanbek Tisíc nebeských andělů vstává z lavic a od zlatého trůnu sestupuje k Aslanbekovi Všemohoucí, milosrdný a slitovný. Nechtěl bych mu sahat do svědomí, ale mám pocit, že se usmívá a dokonce jakoby skláněl hlavu. Bere Aslanbeka kolem ramen a odvádí ho vysoko pod nebeskou klenbu, do míst, která jsou vyhrazena statečným.