Je ale také možné se na celou věc podívat z jiného úhlu a říci si: “Budou si dělat, co se jim dovolí.” A zde již naše mlčení ztrácí smysl, ba je přímo spoluvinou. Ale takových krizových oblastí jako je Čečensko, je celá řada, takže proč se vzrušovat, navíc kvůli nějakým Čečencům?

Je tu, myslím, několik důvodů, proč bychom měli k tomuto konfliktu zaujmout jasné a pevné stanovisko. V roce 1968 přepadly naši zemi armády pěti států Varšavské smlouvy ve jménu “osvobození od kontrarevoluce”. Co na tom, že zde kontrarevoluce nebyla, že zde byl pouze národ, který chtěl jít vlastní cestou. Ale stalo se. Dnes dochází k “osvobozování Čečenska od teroristů” - a pod palbou ruských děl jsou “obyčejní obyvatelé Grozného, tátové od rodin, kteří brání své domovy” (viz svědectví Jaromíra Štětiny v LN 31. 12. 1999). Nebo snad někdo ještě vážně věří propagandě, která za těch více než 20 let od vpádu k nám nestačila změnit svůj lžislovník?

Po listopadu 1989 se v diskusích přetřásala otázka po smysluplnosti aktivního odporu v roce 1938 a v roce 1968, aniž by se došlo k nějakému jednoznačnému závěru. Ano, souhlasím, je to spíše otázka pro diskuse historiků a filosofů, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že zpod kavkazského podhůří se toto dilema znovu vynořilo a my máme možnost na něj znovu odpovědět.

A nakonec: Naše národní sebeuvědomění a státnost, po desítky let křivené a přizpůsobované těm či oněm imperiálním potřebám, stále ještě trpí roztěkaností, přičemž současná politická atmosféra a hospodářská situace jim na klidu nepřidají. Předpokladem znovunalezení a ustavení zdravé národní a státní identity je mimo jiné také vyrovnání se s historií. Marián Kišš v LN 8. 12. 1999 napsal, že “Češi vlastně chápou své konání za komunismu jako něco zcela normálního”. Vskutku, přežívací postoj většiny národa se stal standardní normou a zdvojnásobil tak tragédii započatou ruskými tanky. Několikaměsíční nadšení z let 1968-69 vystřídalo znormalizované ticho po pěšině. Je tedy možné čekat nyní nějakou reakci od národa, který po tolik let zatlačoval do podvědomí tragédii vlastní, že se dnes vysloví k tragédii jiného národa? Nevím. Výzva, která se dnes objevila, ale představuje historický dluh, který máme nejen vůči Čečencům (po okupaci Československa čečenští branci na protest odmítali narukovat do sovětské armády), ale i vůči sobě samým. Správné pochopení a zodpovězení této výzvy by tak pomohlo i nám.

Tomáš Vršovský

tomas.vrsovsky@atlas.cz