Zajnap Tangijevová vypověděla, že 27. prosince večer přišli do krytu ruští vojáci a odvedli si šest mužů, z nichž nejmladšímu bylo 48 let, aby došli pro těla šesti vojáků, kteří byli zabiti, když byl jejich obrněný transportér zasažen. Vojáci se vrátili 1. ledna a tentokrát nařídili třem mužům, Valerovi, Issovi a Visajitovi (svědkyně neznala jejich příjmení), aby se teple oblékli a následovali je. Tito tři muži se do sklepa nikdy nevrátili a když se jejich příbuzní ptali, kde se nacházejí, vojáci popřeli, že by si kdy ty muže ze sklepa odvedli. 7. ledna přišli ruští vojáci do krytu znovu, aby si odvedli civilisty na přepravu mrtvých těl. Vzali si s sebou čtyři staré muže a jednu starou ženu. Těchto pět lidí se vrátilo o více než tři hodiny později a uvedlo, že je vojáci vyzvali, aby přinesli z mateřské školky těla pěti mrtvých ruských vojáků a že po nich při tom několikrát stříleli ostřelovači.

Podle Fatimy Tangijevové (45 let), sestry Zajnap Tangijevové, utrpěly ruské jednotky ve čtvrti Staropromyslovskij těžké ztráty a ruští vojáci se neustále snažili získat zpět mrtvá těla, a proto přišli do krytu při šesti různých příležitostech. V jednom případě dali příslušníci pořádkových jednotek OMON civilistům pět minut na to, aby se rozhodli, kdo půjde pro těla, a vyhrožovali jim při tom granátem, nebudou-li spolupracovat. Vojáci evidentně používali civilisty na dopravování těl zabitých vojáků, aby se sami vyhnuli nebezpečí, které představovali čečenští ostřelovači a mrtvoly s nastraženými výbušninami. Podle dvou obyvatel čtvrti Staropromyslovskij si ruští vojáci brávali čečenské ženy jako rukojmí a pak nutili civilisty, aby s čečenskými bojovníky projednávali výměnu ruských mrtvol za tyto ženy.

Podle Zajnap Tangijevové zašli vojáci několikrát do domu, kde bydlela její rodina. Jednoho dne se tam objevili dva maskovaní vojáci, jen tak se po domě dívali a ptali se, kolik lidí ve sklepě přebývá. Pak se vrátili uprostřed noci, znovu s maskami, a řekli, že přišli zkontrolovat dokumenty. 9. ledna přišli vojáci do domu jejich sousedů a stříleli do věcí v domě, např do ledničky, do kamen a do nábytku. Pak se objevili u Zajnap Tangijevové doma a Zajnap v jednom z vojáků poznala Timu (svědkyně neznala jeho příjmení), vojáka, který už několikrát v jejich domě při různých příležitostech byl. Vojáci přišli do krytu 10. ledna znovu, aby získali civilisty, kteří by došli pro těla mrtvých ruských vojáků. Nejprve si chtěli s sebou vzít strýce Zajnap Tangijevové, ale pak usoudili, že je příliš starý. Strýc se potom rozhodl, že se přesune do malého sklepa k rodině Zajnap Tangijevové, aby se vyhnul tomu, že si ho odvede další skupina vojáků Zajnap Tangijevová jej doprovodila do domu svých rodičů, ale večer toho dne, 10. ledna, se vrátila zpět do protibombového krytu a nechala své rodiče, strýce a jednu starší sousedku doma. Rodina se rozhodla, že se příští den pokusí Groznyj opustit.

Nejprve jsme vešly do kuchyně a pak jsme našly našeho otce, jak leží u koupelny. Byl mrtev a na těle měl střelná zranění. Valentina [ona starší sousedka] ležela pod stolem, také mrtvá. Kolem ní byla krev a na krku měla střelnou ránu. Zásuvky [v kuchyni] byly povytahované a lednice otevřená.

Pokusily se dostat do sklepa, kde spala matka a strýc Zajnap Tangijevové, ale kvůli silnému žáru a kouři přicházejícímu ze sklepa to nebylo možné. Později lidé na dvoře pohřbili tělo Abdulvahapa Aslangerjeva (75 let), otce Zajnap Tangijevové, a tělo sousedky Valentiny Fotijevové (67 let). Těla Hijan Gadaborševové (67 let), matky Zajnap Tangijevové, a  Ismaila Gadaborševa (74 let), jejího strýce, nebyla ze sklepa, kde se podle nich měla nacházet, ještě vytažena.

Fatima Tangijevová, sestra Zajnap Tangijevové, byla Human Rights Watch vyslechnuta odděleně a její výpověď se plně shodovala s výpovědí její sestry. Fatima Tangijevová popsala Human Rights Watch, jak nalezla těla svých příbuzných:

11. ledna v 8 hodin ráno jsem odjížděla do Ingušska. Šla jsem s Galjou, Zajnap a ještě jednou sousedkou rozloučit se k nám domů. Branka byla zavřená, což bylo velmi podivné Několikrát jsme klepaly a já jsem křičela: “Mami, tati, Valjo!”, ale nikdo se neozýval. Zajnap se podařilo přelézt přes plot a já jsem zaslechla její výkřik: “Tady všechno hoří!” Vešly jsme dovnitř. Dveře do sklepa byly zavřené. Když jsme je otevřely, spatřily jsme ve sklepě hustý dým. Snažily jsme se oheň uhasit, ale nepovedlo se nám to. Šly jsme do kuchyně a pak dál ke dveřím do koupelny, kde jsem uviděla svého otce. Na krku měl ránu. Pak jsem ve stejné místnosti zahlédla Valju [sousedku Valentinu]. Vyšla jsem z místnosti a běžela pryč. Když se mě náš soused zeptal, proč brečím, odpověděla jsem mu, že všichni z mé rodiny jsou mrtví. Řekl mi: “Psst, nebreč, přijdou vojáci a zabijou tě jako svědkyni.” Tento soused pak na naší zahradě obě těla pohřbil.

20. ledna kolem 16. hodiny přišel do domu “Vachy R.” (jméno bylo změněno) a “Sultana P.” (jméno bylo změněno) vysoký mladý branec a mužům řekl, že zabil zraněnou ženu na trakaři a je teď zabije také. Když se muži zeptali, proč tu ženu zabil, voják jim odpověděl, že jej prosila: “Pomožte mi, mrznu.” Přistoupil prý k ní, řekl: “Já ti pomůžu,” a zastřelil ji. Voják pak dodal, že ty tři muže odevzdali do rukou pořádkových jednotek OMON. Později voják oba muže opustil, aniž by jim ublížil.

Petimat Gojgovová se dozvěděla, že její matka byla zraněna, a proto 20. ledna kolem 10. hodiny dopoledne odcestovala do Grozného, aby ji našla. Narazila na místního velitele, který se podle ní jmenoval “Oleg” a byl z 205. divize 58. armády. Když Petimat Gojgovová vysvětlila, že hledá svou matku, “Oleg” ji odmítl pustit dále a varoval ji, že pokud by se jej pokusila nepozorovaně obejít, zabil by nějaké civilisty. “Oleg” prý ještě řekl: “Mstíme se za naše mrtvé kamarády, jejichž matky je také chtěli vidět živé.”

“Uviděla jsem svou matku na trakaři. Ruce měla natažené podél těla, na břiše zůstala krev, pravděpodobně od onoho zranění od šrapnelu. Nemohly jsme tam dlouho zůstávat a tak jsem ji políbila na tvář, položila na trakař a pospíchala zpátky. Na hlavě měla střelnou ránu - střela jí prolétla spodní částí tváře a vyletěla vzadu na hlavě. V trakaři, za dírou v její hlavě, byla také díra. Jedno oko jí vypadlo, jako by jej střela odřízla.

Sestry Petimat Gojgovové odcestovaly na vojenskou základnu v Mozdoku a do Černokozova, což jsou dvě místa, o nichž se má za to, že jsou tam čečenští muži zadržováni ruskými jednotkami kvůli “filtraci”. Ženy však svého bratra Magometa Gojgova i zbylé dva muže, kteří “záhadně” zmizeli v ruském zajetí, nemohly najít. 25. ledna se Petimat vrátila do čtvrti Staropromyslovksij, aby příbuzným Cchamida Chašijeva, jednoho ze “záhadně zmizelých” sousedů, pomohla opustit Groznyj. Jeho příbuzné našla zastřelené na jejich dvoře. (viz níže)

Kolem 23. hodiny toho samého dne se na dvůr domu vrátila skupina vojáků, kteří ihned hodili do sklepa granát a teprve pak se zeptali, je-li tam někdo živý. Muži dali najevo, že žijí, a naléhavě prosili vojáky, aby nestříleli. Vojáci jim nařídili, aby vyšli ze sklepa, zkontrolovali jejich dokumenty a pak se dotazovali na mrtvé tělo. Následující den ráno jim soused přišel říci, že bylo zabito mnoho členů rodiny Zubajevových a stejně tak i čtyři lidé nacházající se v domě Chamida Taramova, a to Chamid Taramov (asi 70 let), Musa Gučikov (38 let) a neznámý muž a žena (viz níže). Lidé pak 22. ledna pohřbili tělo Saida-Selima Tungojeva na dvoře domu.

22. ledna, krátce po pohřbu Saida-Selima Tungojeva, se vojáci vrátili, aby zatkli Sajpudina Saadulajeva a Suljemana Bisajeva, který také ve sklepě pobýval. Nejprve je odvedli do domu Chamida Taramova, kde se jich vojáci zeptali, zda vědí, kdo zabil lidi na dvoře domu Chamida Taramova, a pak pokračovali v rabování domu Chamida Taramova. Sajpudin Saadulajev a Suljeman Bisajev byli drženi na ulici a těla na Taramovově dvoře neviděli. Pak byli odvedeni na bulvár Pjataja linija, kde narazili na velkou skupinu vojáků, kteří se rozhněvaně ptali, proč je vojáci, kteří je zadrželi, brali s sebou živé a rovnou je nezabili. Bylo zřejmé, že vojáci hledali tělo generála Malofejeva, který byl několik dní předtím zabit čečenskými bojovníky, když navštívil jednotky v Grozném. Sajpudin Saadulajev viděl, jak tito vojáci rabují a zapalují domy na ulici Borodina. Viděl také, jak odjíždí nákladní vojenské auto s nashromážděnou kořistí, včetně dvou dobytčat.

Když muži dorazili do čtvrti Karpinskij, přidali k nim sedm dalších zatčených mužů, vypověděl dále Sajpudin Saadulajev. Pak byli přemístěni do vojenského tábora poblíž pravoslavného hřbitova ve čtvrti Karpinskij a posazeni do hluboké jámy. Jeden z vojáků sestoupil do jámy, začal je tlouci a křičet: “Vy prašiví psi, vy jste zabíjeli naše kamarády. Teď vám ale ukážem!” Jiní příslušníci jednotek OMON to pozorovali zeshora jámy a smáli se. Když skončilo bití, vojáci mužům nařídili sundat si čepice a nalili na muže vodu. “Bylo zima, já byl celý mokrý a voda začala mrznout,” uvedl Sajpudin Saadulajev.

Než je znovu naložili do auta, rychle je vyslechl úředník ministerstva spravedlnosti: “V autě byla velká zima, bylo to ještě horší než v té jámě. Měli jsme mokré boty. Museli jsme stát [protože nás bylo tak mnoho], ale střecha byla příliš nízko na to, než abychom mohli stát vzpřímeně.” Ve dvě hodiny v noci přišla skupina vojáků a některé muže zbila pěstmi a gumovými obušky. Před odchodem ještě dvěma mužům vojáci vzali kožené bundy: “Celou noc jsme museli zahřívat jeden druhého a sdílet jeden kabát,” uvedl Sajpudin Saadulajev. Další den se Sajpudinu Saadulajevovi podařilo zajistit si své propuštění, když slíbil, že se vrátí do Grozného a pokusí se najít postrádaného ruského vojáka. Spolu s Sajpudinem Saadulajevem byli propuštěni čtyři z osmnácti mužů a zadržováno tak zůstalo ještě třináct mužů, jejichž osud není znám. Sajpudin Saadulajev uvedl úplná či částečná jména těcht osmi mužů, kteří byli zatčeni spolu s ním a zůstali zadržováni: Selim Medujev (30 let), Suljeman Bisajev (25 let), mentálně postižený muž jménem Suljeman (31 let); ostatní znal pouze pod jmény Leče, Idriss, Vacha, Hassan a Turpal. Všichni muži kromě Suljemana Bisajeva byli ze čtvrti Karpinskij v Grozném.

Když vstupovaly do dvora domu, ženy se přestaly držet za ruce a sejmuly si šátky. Tři vojáci, včetně jednoho jménem Afoňa (svědkyně neznala jeho příjmení), je postavili do dvora. “V tu chvíli na nás začali střílet,” sdělila Hedi L. Human Rights Watch. “Jedna žena pouze stačila říci: ‘Nestřílejte, mám děti.’ ” Ony dvě ženy zemřely ihned. Byly to Larisa Jabrajlovová (43 let), která měla dvě dcery, a žena kumycké národnosti jménem Heda (příjmení není známo), která měla čtyři děti. Hedi L., která byla sama vážně zraněná, přežila díky tomu, že předstírala mrtvou.

Když vojáci ženy oloupili, naházeli na ně matrace, které polili benzínem a zapálili - potom odešli. Naštěstí byly matrace vlhké a Hedi L. se podařilo dostat se ven a odplazit se do sousedního domu, kde ztratila vědomí. Jeden ze sousedů poté informoval rodinu Hedi L. v Ingušsku, takže později přijelo několik jejích příbuzných a odvezlo ji do Ingušska. Human Rights Watch vyslechla Hedi L. v Ingušsku, kde se zotavovala ze svých zranění. Pracovníkům Human Rights Watch se podařilo zdokumentovat její střelné zranění a popáleniny, které se shodovaly s její výpovědí.

Druhá svědkyně, třiapadesátiletá Anastasja K. (jméno bylo změněno), byla jednou z oněch příbuzných, kteří odcestovali do Grozného, aby pomohli přepravit Hedi L. do bezpečí. Anastasja K. potvrdila, že Hedi L. jí vyprávěla to samé o svém utrpení, když ji přijela do Grozného vyzvednout, a popsala také, jak se rodiny těch dvou žen pokoušely dostat se k jejich tělům, do té doby však neúspěšně.

Vstoupil jsem na dvůr. Nejprve jsem uviděl Adlana [Akajeva] (45 let), ležícího tváří k zemi - všichni leželi tváři k zemi. Ležel blízko branky. Pak jsem uviděl svou sestru [Lidu Tajmašchanovovou] a synovce, jak leží s hlavami vedle sebe. Adlanovi jsem pak nevěnoval pozornost, neboť oni byli má rodina. Došel jsem ke své sestře a začal brečet. Na rukou měli uvázané bílé šátky [znamení toho, že jsou civilisté]. Lidin pas ležel vedle ní, byl tam i Anzorův rodný list. A taky Adlanovy pracovní dokumenty.

Když nalezli těla, přistoupil Magomet Chašijev ke skupině vojáků tábořících na ulici Jepronovskaja s žádostí o pomoc při přepravě těl z Grozného. Když vojáci odmítli, Magomet Chašijev se dal s vojáky do hádky a obvinil je, že způsobili “zmizení” jeho bratra a zabili jeho sestru a synovce. Podle výpovědi Magometa Chašijeva velitel té skupiny odpověl, že se mstí za smrt 32 vojáků z jejich jednotky. Magomet Chašijev se pokusil dosáhnout propuštění svého bratra tím, že vojákům nabídl 10.000 rublů, pokud by byl bratr živý, anebo 3.000 rublů za mrtvé tělo, a pak odešel. O dva nebo tři dny později pomohli bojovníci promoskevského čečenského vůdce Bislana Gantemirova přepravit těla do Nazraně v Ingušsku, kde byla pohřbena.

Human Rights Watch vyslechla dva rodiné příslušníky, kteří podle tradičního muslimského rituálu pomáhali těla před pohřbem omýt. Džamalil Chašijev (28 let) popsal, že Anzor Chašijev měl zranění od nože na své noze, levé plíci, pažích a krku a rovněž devatenáct střelných ran. Podle něj měl chlapec také přeraženou čelist. Chava Chašijevová (60 let) Human Rights Watch prozradila, že Lida Tajmašchanovová měla zlomenou levou ruku a na pravém stehně ránu od nože a mnoho střelných ran v oblasti hrudníku. Chava Chašijevová doslova řekla: “Když ta těla 28. ledna donesli, byla zkroucená a my jsme mysleli, že je nikdy nebudeme schopni narovnat. Nikomu nepřeju vidět mrtvoly tak, jako jsme je viděli my.” Rodina také předložila zakrvácené oblečení obětí, nesoucí mnoho známek od bodných a střelných ran a rovněž tak i bílé pásky na ruce, které nosili. Předložila také zakrvácený a střelami proděravělý pas, který byl nalezen nedaleko Lidy. Human Rights Watch obdržela několik fotografií těl, které se shodují s výpověďmi poskytnutými rodinou a Petimat Gojgovovou. Místo pobytu Cchamida Chašijeva zůstává neznámé, třebaže je rodina přesvědčena, že byl zabit ruskými vojáky.

19. ledna do oblasti jejich bydliště vstoupili ruští vojáci a začali prohlížet dům od domu. Když vojáci prověřili dokumenty všech lidí ve sklepě, oznámil Said Zubajev (68 let), hlava rodiny, že se vrátí od svého domu: “Přišli Rusové, teď se můžeme volně pohybovat. Pojďme domů.” Said Zubajev odešel sám a asi po hodině či dvou, kolem 15. hodiny, se jeho žena Zejnap Zubajevová a jeho dcera Malikah Zubajevová rozhodly, že jej budou následovat. Ženy nalezly Saida Zubajeva cestou domů na ulici zastřeleného, v oblasti, která byla tehdy pod ruskou kontrolou. Vacha R. a Sultan P. zaslechli výkřiky, vyběhli na místo a pomohli ženám dopravit Saidovo tělo do rodinného domu Zubajevových.

Sultan P. uvedl, že když se pak vraceli zpět, střetli se znovu s vojáky. “Přitiskli nás k zemi, ruce jsme si museli držet na hlavách. Začali nás bít zbraněmi. Pak nás donutili vstát a jít po ulici. Postavili nás ke zdi a přikázali nám, ať si sundáme hodinky.” V tom okamžiku prošel kolem důstojník, který zasáhl a dovolil mužům odejít domů, ale varoval je, že pokud se znovu objeví na ulici, budou zastřeleni.

Na dvoře oba muži nalezli těla osmi lidí. Byli to:

	Zejnap Zubajevová, žena Saida Zubajeva (64 let)
	Malikah Zubajevová, dcera Saida a Zejnap Zubajevových (45 let)
	Alina Zubajevová, dcera Malikah Zubajevové (8 let)
	Marjet Zubajevová, druhá dcera Saida a Zejnap Zubajevových (43 let)
	Ruslan Zubajev, syn Saida a Zejnap Zubajevových (35 let)
	Lujza Zubajevová, žena Ruslana Zubajeva, (33 let)
	Larisa Zubajevová, dcera Ruslana a Lujzy Zubajevových (12 let)
	Said-Magomet Zubajev, synovec Saida Zubajeva, (47 let)