Dobře placení pochybovači
Sharon Bederová

Zejména ve Spojených státech a Austrálii umožnily agentury public
relations, falešné „občanské organizace" či vyškolení „nezávislí vědci"
uhelným a ropným společnostem i automobilkám převzít iniciativu a diskusi o
klimatických změnách zcela do svých rukou.

Výsledky konference o klimatických změnách v japonském Kjótu začátkem
prosince 1997 snad zklamaly, s ohledem na masivní odpor průmyslových kruhů
proti jakékoli smysluplné dohodě však nemohly překvapit. Vlády Spojených
států a Austrálie - dvou zemí s největšími emisemi oxidu uhličitého na
obyvatele - po léta bránily veškerým smysluplným opatřením nejrůznějšími
obstrukcemi.

Příčinou je především silné postavení, které v těchto státech mají
producenti fosilních paliv. Ropní a uhelní lobbyisté vypracovali pro
mezinárodní jednání o klimatických změnách poměrně jednoduchou strategii:
zabránit jakýmkoli konkrétním opatřením, a není-li to možné, snažit se je
aspoň oddálit či poškodit.

Příkladem účinné taktiky v tomto směru je činnost Lee Raymonda, prezidenta
ropného konglomerátu Exxon-Mobil. Strávil mnoho času cestováním po třetím
světě, kde představitelům Číny a dalších zemí vyhrožoval, že pokud mají
zájem o investice společností, jako je ta jeho, neměly by se zavazovat k
jakýmkoliv limitům emisí. Stejným způsobem jednali následně fosilní
lobbyisté v kuloárech samotné kjótské konfererence, kde úzce spolupracovali
se zeměmi exportujícími „černé zlato" ve snaze zabránit konsensu nad
jednotlivými ustanoveními protokolu. Pokrytectví tohoto přístupu vyjde
úplně najevo, podíváme-li se zpět do Spojených států. Zde tytéž společnosti
rozhořčeně požadují, aby dříve, než ke konkétním opatřením přistoupí
Američané, přijaly závazné limity právě země třetího světa. Tento postoj
účinně blokuje ratifikaci dohody z Kjóta.

Manipulace veřejným míněním

Když se schylovalo ke kjótské konferenci, zahájila v USA koalice dvaceti
různých organizací masivní kampaň proti přijetí jakékoliv dohody. Tyto
průmyslové skupiny, reprezentující především ropné a uhelné společnosti,
utratily za tři měsíce před konferencí podle odhadů asi 13 miliónů dolarů
jen za tištěnou reklamu.

V roce 1998 publikovaly New York Times interní dokumenty sdružení ropných
společností Americký petrolejářský institut (American Petroleum Institute)
dokazující, že firmy obchodující s fosilními palivy hodlaly investoval 5
miliónů dolarů do zřízení „neziskové vzdělávací nadace" Global Climate
Science Data Center (Globální centrum pro vědecká data o klimatu), která by
měla médiím a veřejnosti zdůrazňovat nejistoty v odborné debatě o tomto
tématu.

Přehánění pochybností je dobře známá taktika public relations. Phil Lesly,
autor příručky o tomto oboru, komerčním zájmům doporučuje:

„"Lidé nemají rádi opatření proti problémům, které je bezprostředně nepálí.
Tato neochota je ještě vyšší, když se argumenty obou stran zdají být
vyvážené nebo pokud aspoň o potenciálním ohrožení existují vážné
pochybnosti. Veřejnost proto musí mít pocit, že na obou názorech je kus
pravdy. Ztratí tím jistotu a zároveň s ní i motivaci k činům. Je tedy nutné
najít cesty, jak k veřejnosti dostat zpochybňující informace ze zdrojů,
které bude považovat za důvěryhodné. Nemusíte nezbytně v diskusi jasně
zvítězit... Docela postačí živit pochybnosti tím, že ukážete
nejednoznačnost problému."

Úspěch této metody ukázal průzkum veřejného mínění, který ve Spojených
státech provedl Gallupův ústav na podzim 1997. Podle jeho výsledků se 37
procent respondentů domnívalo, že si vědci nejsou jisti, co je příčinou
globálního oteplování.

Asi nejúspěšnějí v manipulaci veřejným míněním byl průmysl v Austrálii, kde
odmítavý postoj společností obchodujících s fosilními palivy hájí vláda
národními zájmy. Ještě v roce 1988, kdy tu proběhla celostátní konference o
klimatických změnách, nesnesla jednoznačná podpora veřejnosti včasným
opatřením srovnání s jiným tématem. Dobře organizovaná mezinárodní kampaň,
snažící se vykreslit celý problém jako pouhou a nejistou teorii, tuto
situaci zcela změnila.

Falešné organizace

Automobilky, ropné a uhelné společnosti systematicky zakládají falešné
„občanské organizace", které vystupují proti opatřením bránícím klimatickým
změnám. Dávají tak průmyslovým lobbyistům, kteří pracují především v
Kongresu, zdání legitimních zástupců veřejnosti.

Známý je Global Climate Information Project (Informační projekt o globálním
klimatu), zformovaný krátce před konferencí v Kjótu. Ten utratil milióny
dolarů na reklamy v televizi a tisku, kde vyhrožoval, že jakákoliv dohoda
povede k dramatickému nárůstu cen. Podobnou reklamní kampaň vedla Coalition
for Vehicle Choice (Koalice pro volbu dopravního prostředku), financovaná
výrobci automobilů včetně Fordu, GM a Chrysleru.

Jiná falešná organizace, The Advancement of Sound Science Coalition (TASSC
- Koalice pro pozvednutí správné vědy) se snažila získat lokální podporu.
TASSC financují mimo jiné 3M (chemický průmysl), Amoco (ropa), Chevron
(ropa), Dow Chemical (chemický průmysl), Exxon (ropa) či General Motors
(automobily). Na vzniku Information Council on the Environment (Informační
rada pro životní prostředí), kterou v roce 1991 založil uhelný průmysl s
cílem „vykreslovat globální oteplování jako teorii (nikoli skutečnost)", se
podíleli National Coal Association (sdružení amerických uhelných
společností), Western Fuels (těžební firma) a Edison Electrical Institute
(sdružení elektrárenských společností).

Global Climate Coalition (Globální klimatická koalice) utratila milióny
dolarů za kampaň, která přesvědčovala americkou veřejnost, že globální
oteplování nepředstavuje žádnou reálnou hrozbu. Tato koaliace reprezentuje
padesát uhelných, ropných, chemických či automobilových průmyslových
společností ze Spojených států a vznikla za asistence agentury public
relations Burson-Marsteller.

Zakládání těchto zájmových sdružení umožnilo představitelům průmyslu také
obsadit největší počet míst pro pozorovatele v průběhu vyjednacích kol před
konferencí v Kjótu. Podařilo se jim to díky ustanovení, které umožňuje
účast organizacím „kvalifikovaných v otázkách, kterými se Konvence [o
klimatických změnách] zabývá". Nejednali zde však jménem svých firem, nýbrž
vystupovali jako zástupci sdružení typu Global Climate Coalition či
International Petroleum Industry Environmental Conservation Association
(Mezinárodní sdružení ropného průmyslu pro ochranu životního prostředí).

Poté, co vyšlo najevo jejich pozadí, některé „organizace" zanikly, ale
vzápětí je nahradily nové. V dubnu 1998 tak založila Western Fuels
Association, sdružující uhelné společnosti, Greeninig Earth Society
(Společnost pro ozelenění Země), která má přesvědčuje veřejnost o tom, že
„užívat fosilní paliva je... stejně přirozené jako dýchat". Úzké styky s ní
má podle pozorovatelů další příspěvek do průmyslové kampaně, Center for the
Study of Carbon Dioxide and Global Change (Centrum pro výzkum oxidu
uhličitého a globálních změn).

Vědci a „vědci"

Průmyslové společnosti využívají k infikování veřejnosti „pochybnostmi"
několika vědců, kteří nesouhlasí s většinovým odborným názorem na
klimatické změny. Skupinka odborníků, kteří nesdílí obecný vědecký
konsensus, má díky prostředkům od komerčními firem podstatně větší vliv,
než by odpovídalo jejich skutečnému postavení mezi klimatology. Lobbyisté
mají dostatek financí k tomu, aby jejich názory rozšiřovali širokým
spektrem médií. Řada novinářů, kteří se v odborné diskusi pochopitelně
neorientují, jim proto ve vědecké obci přikládá větší význam, než jaký ve
skutečnosti mají.

Skeptici se samozřejmě v diskusích s médii či politiky příliš nechlubí tím,
kdo je financuje. Podařilo se jim proto ve zpochybňování hrozby
klimatických změn dosáhnout mimořádných úspěchů. Jejich stanoviska převzali
mnozí američtí kongresmani jako argument, kterým prosazují krácení výdajů
na výzkum tohoto problému či diskreditují vědecké výsledky Mezinárodního
panelu pro klimatické změny.

Patrně nejvýznamnější postavou mezi těmito skeptiky je dr. Patrick
Michaels, médii označovaný jako klimatolog z Virginské univerzity. Michaels
vydává časopis World Climate Report, financovaný uhelným sdružením Western
Fuels Association. Pro svoji vlastní práci obdržel navíc další prostředky
rovněž od Western Fuels Association (63 000 dolarů), Cyprus Minerals
Company (40 000), Edison Electric Institute (15 000) a Německého sdružení
pro těžbu uhlí (49 000). Již v roce 1995, kdy boom klimatických skeptiků
teprve sotva začínal, pod přísahou přiznal, příjmy tohoto druhu ve výši 165
000 dolarů za uplynulých pět let.

Michales je členem poradního sboru TASSC a po jistou dobu zastával stejnou
funkci v Information Council on the Environment. Často se účastní
konferencí a jiných akcí financovaných oponenty opatření proti klimatickým
změnám. Odborníci se k jeho názorům staví dost skepticky. „Michaelsova
stanoviska byla posuzována a uznána za irelevantní. Jeho práce zkrátka
neodpovídá standardům pro vědecký výzkum", komentuje ji dr. Tom Wigley z
amerického National Centre for Atmospheric Research (Národního střediska
pro výzkum atmosféry). Přes důkazy o tom, že je financován zájmovými
skupinami, vystupoval Michaels jako svědek na kongresových slyšeních.
Dostává se mu zde dokonce větší důvěry než vysoce respektovaným
klimatologickým autoritám, jako jsou Jerry Mahlmann či právě Tom Wigley.

Dalšími významnými postavami kampaně jsou dr. Richard Lindzen, dr. Robert
Balling a dr. Fred Singer.

Lindzen pracuje jako konzultant pro těžební společnosti, kterým za den své
práce účtuje 2 500 dolarů. Rovněž Balling podle deníku The Arizona Republic
obdržel „během posledních pěti let asi 700 000 dolarů" od ropných a
uhelných společností ze Spojených států, Británie a Německa. Nedávno se
ukázalo, že jeho práci financuje také kuvajtská vláda. Je členem poradního
sboru Information Council on Environment, reprezentoval též Global Climate
Coalition a Competitive Enterprise Institute (Institut pro
konkurenceschopné podnikání) - organizaci, která patří mezi přední
klimatické skeptiky ve Washingtonu.

Fred Singer je ředitelem instituce s názvem Science and Environmental
Policy Project (SEPP - Projekt pro vědu a ekologickou politiku), kterou v
roce 1990 založil ve spolupráci s Církví sjednocení reverenda Moona, jednou
z nejvýznamnějších sekt současnosti. Postupně se ale od moonistů odtrhl a
projekt nyní financují převážně ropné společnosti.

SEPP tvrdí, že klimatické změny, ztenčování ozónové vrstvy a kyselé deště
jsou smyšlenky ekologických aktivistů, kteří jimi vyvolávají paniku mezi
veřejností. Singer na toto téma často přednáší a píše, takže je mezi
protiekologickými skupinami velmi oblíbený. Pracoval pro ropné společnosti
jako Exxon, Shell a Arco. „Singer za posledních 20 let nevydal jediný
odborný článek o klimatu a nyní pracuje jako ,nezávislý‘ konzultant, který
tráví veškerý svůj čas psaním dopisů do novin a vystupováním v Kongresu,
kde prohlašuje, že rozpad ozónové vrstvy ani klimatické změny vlastně žádné
skutečné problémy nepředstavují," říká Peter Montague z Environmental
Research Foundation.

Nedávno zveřejněné interní dokumenty American Petroleum Institute ukazují,
že Michaels, Singer a Lindzen mají dostat nové společníky. Lobbyisté
ropných společností totiž hodlají „najít, najmout a vyškolit tým pěti
nezávislých vědců, kteří budou vystupovat v médiích... tento tým se bude
sestávat z nových tváří".

Ideologové

SEPP je jen jednou z celé řady ideologicky motivovaných organizací, které
se pokoušejí zabránit opatřením proti klimatickým změnám. Průmyslem
financované instituce sehrály významnou roli jako zdroje „důvěryhodných
expertů", kteří zpochybňují výsledky vědců a poskytují tak politikům
vítanou omluvu ztráty motivace cokoliv dělat.

Jednou z největších a nejbohatších organizací tohoto typu ve Spojených
státech je Heritage Foundation. V říjnu 1997 publikovala informační list
nazvaný „Cesta ke Kjótu: globální klimatická dohoda podporuje ekonomické
zbídačení a ohrožuje bezpečnost Spojených států".

Competitive Enterprise Institute píše ve své příručce o ekologických
problémech, kterou připravil pro kandidáty do Kongresu, že
„nejpravdědpodobnější globální klimatickou změnou bude vznik mírnějšího,
zelenějšího, více prosperujícího světa." Další publikací institutu je
„Skutečný stav planety" (The True State of the Planet), spolufinancovaná
Olinovou nadací, již založila společnost Olin Chemicals. Robert Balling na
jejích stránkách píše, že „vědecké důkazy popírají jak existenci skleníkové
krize, tak představu, že by realistická opaření mohla jakkoli významně
klima ovlivnit. Vyvracejí tvrzení, že pokud máme hrozbu omezit, musíme
okamžitě jednat."

„Ekonomové"

Ve Spojených státech i Austrálii hrají ekonomické argumenty v debatě o
klimatických změnách významnou roli. Australská federální vláda se opírá o
výsledky ekonomických modelů, zpracovaných Australian Bureau of
Agricultural and Resource Economics (ABARE). ABARE získalo od ropných
společností a průmyslových sdružení přes jeden milión dolarů tak, že jim
nabídl možnost získat za částku 50 000 dolarů křeslo ve svém poradním
výboru a tak - řečeno vlastními slovy této instituce - „mít vliv na směr,
kterým bude model vyvíjen". Příležitosti využily například Mobil, Exxon,
Texaco, Statoil (vše ropa), BHP, Rio Tinto (těžba), Australian Aluminium
Council či Business Council of Australia.

Ukazuje se, že asi 80 procent rozpočtu na modelování dopadů klimatických
změn, které ABARE dělá, hradí společností těžící fosilní paliva. Není pak
překvapením, že výsledky modelování ABARE varují před značnými sociálními a
ekonomickými dopady, které by opatření k omezení klimatických změn
způsobily. V reakci na takto zkreslené závěry vydalo 131 australských
ekonomů prohlášení, podle kterého „studie ekonomických modelů, o které se
vláda opírá při posuzování dopadů případného snížení australských emisí
skleníkových plynů, nadsazují dopady a podhodnocují přínosy takových
kroků."

Jen málokdo dnes ví, že ve Spojených státech často citovaný model
ekonomických dopadů klimatických změn (International Impact Assesment
Model) byl původně vytvořen na zakázku ropných společností z American
Petroleum Institute. Nepřekvapí, že rovněž zde jsou výsledkem preventivních
kroků značné hospodářské dopady a doporučení odložit omezování emisí na
pozdější dobu.

Již zmíněná Heritage Foundation předpověděla, že Kjótský protokol by
Spojené státy ročně stál „30 000 dolarů na příjmech každé rodiny a do dvou
miliónů pracovních míst".

Vystoupení lobbyistických organizací proti ratifikaci Kjótského protokolu v
americkém Kongresu bylo úspěšné. Komerční zájmy tak brání smysluplným
opatřením s argumentem, že nemá smysl utrácet prostředky na řešení
problému, který zřejmě nikdy nevznikne. Odpověď na tuto otázku jsme ale
měli mít dávno za sebou.

Beder, S: Corporate Hijacking of the Greenhouse Debate, The Ecologist, Vol.
29, No. 2, March/April 1999: 119-122

přeložil a upravil Vojtěch Kotecký

  ------------------------------------------------------------------------
Tento článek byl uveřejněn v časopise Poslední generace vydávaném Hnutí
DUHA.
(omluvte, prosím, chyby - článek je vystaven v podobě, v jaké byl ještě
před provedením jazykových korektur)