Globalizace není nevyhnutelná

Helena Norberg-Hodge

Po pádu komunismu se má za to, že před světem leží pouze jediná cesta:
neregulovaný globální trh ovládaný obrovskými obchodními společnostmi.

Mnozí lidé věří, že deregulace uvolňuje obrovským nadnárodním obchodním
společnostem ruce, takže ku prospěchu zákazníků dodávají zboží v
bezpříkladné rozmanitosti ze všech koutů světa. Díky globálnímu
hospodářství si můžeme do vozíků v supermarketech vršit jablka z Keni,
levné máslo z Nového Zélandu a spousty dalších exotických potravin. K
faktu, že se zmíněné zboží nabízí levněji než místně produkované
alternativy, máme hned po ruce vysvětlení: jeho dodavatelé pracují v mnohem
větším měřítku, jejich podnikání tak vychází mnohem výhodněji. Důmyslná
propaganda a reklamní kampaně nás přesvědčují, že čím větší obchodní
společnost potraviny dodává, tím spíše jim můžeme věřit.

Řada lidí navíc soudí, že kromě těchto znamenitých přínosů v jejich
bezprostředním okolí, rozšíření modelu ekonomického rozvoje v západním
stylu přivodí adekvátní rozšíření západního modelu demokracie. Globalizace
přinesla levnou leteckou dopravu a zintenzívnila komunikaci mezi
jednotlivými kulturami. Odtud pramení naděje, že už za rohem na nás čeká
mírumilovná „globální vesnice", v níž jednou provždy zaniknou válečné
konflikty mezi národy.

Obdobně, protože ekologická krize svými projevy od změn klimatu až po
vymírání druhů zjevně překračuje hranice národních států, se na globalizaci
pohlíží jako na nezbytný krok k mezinárodní spolupráci, která vyřeší
globální problémy.

Mimo právě popsané domnělé vynikající účinky, globalizace hospodářství se
prohlašuje za tak jako tak nevyhnutelnou - říká se, že ekonomický růst bude
pokračovat, ať už se nám to líbí nebo ne. Nenasytná konzumní kultura si to
prostě vynutí. Chtějí to tak obří obchodní společnosti, anebo ještě
přesněji, globalizace je čímsi, co nikdo nedokáže zastavit. Takovýto rozbor
globalizaci často líčí jako „dějinnou nutnost" vyplývající z „ekonomických
zákonů", jejichž působení leží mimo lidský vliv. Vyplývá z nich mimo jiné,
že větší má vždy převahu nad menším, centralizovaná globální výroba nad
rozptýlenou výrobou místní. Velké, jak se ukazuje, je levné, výhodné,
jedním slovem lepší. Jak ale dokládá naše studie (Small Is Beautiful, Big
is Subsidized - pozn. překladatele), „výhoda meřítka" není ničím jiným než
mýtem: velké nemusí být ani levnější, ani výhodnější.

Pokud si dopřejeme pohled za hranice předpokladů a omezení konvenčního
ekonomického přístupu, ukáže se zcela jasně, že obrovské společnosti za své
postavení vděčí vládní podpoře, poskytované formou celé škály přímých i
nepřímých subvencí.

Zužování mantinelů

Po celé generace se naše daně užívají k vytvoření hospodářského prostředí,
které upřednostňuje velké před malým. Dospěli jsme tak daleko, že veškeré
naše životní kroky - od vzdělání, přes užívání energie, dopravu až po
komunikaci - se formují vyšinutým způsobem, který slouží stále
centralizovanějšímu a globalizovanějšímu hospodářství. V souhrnu nákladné
subvence a investice dávají vzniknout krajně nevýhodnému systému. Zdání
výhodnosti se udržuje pouze díky tomu, že naše daně hradí mnohé z nákladů
velkých podniků na úkor drobných živnostníků, kteří odkázáni pouze na své
vlastní prostředky, vyhlížejí oproti nim neohrabaně a nekonkurenceschopně.

Veliké NOS (Nadnárodní obchodní společnosti) těží též ze svého vlivu,
kterým častokrát dokáží přimět vlády k přijetí norem, které zvýhodňují
velké producenty s bezohledným záměrem zlikvidovat drobné konkurenty. Velké
podniky oproti malým paradoxně zvýhodňuje i fakt, že intenzivní velkovýroba
nutně způsobuje větší znečištění.

Uvažme příklad zemědělské velkovýroby. Když uzavřeme velké množství zvířat
do stísněných prostor, vytváříme skvělé podmínky pro šíření nakažlivých
chorob. Takové podmínky vyžadují zavedení daleko většího množství předpisů
a norem než výroba v malém. Bez ohledu na tuto skutečnost musí drobní
živnostníci splňovat tytéž striktní - jakkoli pro ně zbytečné - podmínky.
Jsou tak nuceni k výdajům, které si z nich mohou dovolit jen nemnozí.

Vládní subvence do dopravy a moderních komunikačních technologií umožňují
nadnárodním obchodním společnostem zničit drobnou místní konkurenci.
Obchůdek v Anglii, který nakupuje většinu svého zboží ve svém okolí,
nepotřebuje satelity, supervýkonné počítače, rozvětvené dopravní sítě,
kontejnerové lodi, hrubě dotované letecké palivo, a tak dál. Naproti tomu
hypermarket by bez toho zašel.

Nicméně z pohledu zákazníka se zdá, že zboží z druhého konce světa vychází
levněji, neboť dotace na první pohled nevidí. Musíme ovšem začít uvažovat
nejen o penězích v naší peněžence, ale též o tom, jak se proti nám
používají naše daně. Stále větší množství lidí nemá na vybranou - musí jíst
průmyslově zpracované, trvanlivé potraviny z druhého konce světa prostě
proto, že vycházejí levněji. Zužování mantinelů ekonomického systému
způsobuje, že si nemohou dovolit koupit si čerstvé potraviny místní.

V jádru moderního průmyslového hospodářství leží zásada „komparativní
výhody", podle níž zájmům jakékoli země vždy prospívá, upřednostní-li vývoz
zboží, pro jehož výrobu má optimální podmínky, před produkcí pro místní a
národní potřeby. Tak se zrodil ekonomický přístup zvýhodňující velké
obchodní instituce, které se postupně spojovaly až nakonec daly vzniknout
obrovským nadnárodním kocernům, jaké máme dnes. Obchod s většinou klíčových
komodit - např. s kávou, bavlnou, kakaem - kontroluje vždy hrstka monopolů.

Podpora mezinárodního obchodu nespravedlivě zvýhodnila globální obchodníky
oproti místním výrobcům a podnikům. Vzniká tak hriště s užšími mantinely,
na němž jednoznačně dominují monopoly, jejichž velikost i moc se zvětšují
každým dnem. Jejich moc mohutně vzrostla v posledních letech přijetím série
„volnotržních smluv", k nimž patří NAFTA (Severoamerická dohoda o volném
obchodu), Maastrichtská smlouva, GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech)
a MAI (Mnohostranná úmluva o investicích). MAI, někdy přezdívaná jako
„Všeobecná deklarace práv obchodních společností", vstoupí-li v platnost,
povýší práva obchodních společností na úroveň práv států a jejich občanů.
Například by firmám umožňovala žalovat země, jejichž zákony omezují obchod.
Ve zmíněných úmluvách vskutku nejde o obchod mezi jednotlivými státy,
jejich obsah slouží nadnárodním obchodním společnostem. Zaručuje jim právo
bez průtahů vstoupit na kterýkoliv národní trh.

Dotyčné smlouvy - projednávány tajně, psány krajně komplikovaným a
technicistním jazykem - se zřídkakdy dostanou do rukou našim poslancům a
jen zcela výjimečně někdo z nich jejich obsahu skutečně porozumí. Svým
podpisem se vlády, často bezděčně, zříkají části své moci a v úhrnu
podporují vysoce pohyblivé globální obchodní společnosti na úkor
drobnějších státních a místních podniků, čímž ochuzují samy sebe.

Zatímco menší obchodní společnosti působíci v národním rámci řádně platí
daně, nadnárodky mohou v mžiku své jmění přesunout, aby snížily daňovou
zátěž. Moc vlád se snižuje, neboť takto přicházejí o stále více příjmů.
Státy tedy chudnou, což vlády nutí omezovat výdaje na zdravotnictví,
sociální zabezpečení, vzdělávání i další veřejné služby.

Hospodářské poměry nutí obrovské obchodní společnosti slídit po planetě a
hledat co nelevnější pracovní síly i přírodní zdroje. Proto v konkurenčním
boji o kapitálové investice se po celém světě pronikavě změkčují sociální a
ekologické normy.

Celková situace se stává zoufalou a ztrácejí všichni: mizí pracovní místa,
rozpadá se sociální soudržnost, zhoršuje se stav přírody, v ohrožení se
ocitají dokonce i základní standardy demokracie a svobody. Je krutou
ironií, že odváděním daní podporujeme právě síly, které nesou odpovědnost
za ničení našich komunit, pracovních míst i ekologické rovnováhy.

Všude na světě se lidé začínají strachovat o zaměstnání. Jedny snaha
zaměstnání získat nutí k čím dál razantnějších zásahů do svého života - od
rekvalifikací po stěhování. Druhé snaha práci si udržet dohání k čím dál
většímu stresu a k dalšímu omezování volného času pro sebe, své děti, pro
radost z žití. Dokonce v nejbohatších západních zemích, například v Norsku,
Švédsku či Kanadě, kde dříve prakticky nevěděli, co je bezdomovectví či
vyložená chudoba, objevují se znaky krajní sociální deprivace.

V rámci procesu globalizace se výroba přesouvá do oblastí s nižšími
náklady, k nimž patří třetí svět a východní Evropa. Spolu s lacinou výrobou
sem přišla nekontrolovaná záplava investic, která vyvolala finanční chaos.
Ten začasté skončil ekonomickým krachem, jak jsme viděli v Mexiku, na
Dálném východě, v Latinské Americe a v Rusku.

Proto se na chudém Jihu dramaticky šíří bída. Další miliony lidí ztrácejí
půdu a vydávají se do měst v naději na lepší život. Televize, reklama i
turisté - to vše vytváří obraz nadřazenosti urbánního západního životního
stylu. Zejména mladí lidé snadno podléhají mediálně-konstruovaným svodům a
nechávají se přesvědčit k odvržení vlastní kultury, především jakékoli
práce s půdou. Rybaření a rolničení nesou dnes cejch práce primitivní a
špinavé.

Z masy lidí proudící do měst s touhou nalézt práci pouze malá část uspěje -
obvykle nacházejí uplatnění na podřadných nádenických místech, v pásové
výrobě pro nestabilní západní trhy s konzumním zbožím. Noviny The Times of
India z 26. srpna 1998 popisují výstižně, oč jde:

„Ženy a děti se v jižní Asii stávají novým ,přírodním zdrojem‘ od dob, kdy
překotná globalizace vyhání stále více vesničanů do měst, kde hledají
zlepšení svých životních podmínek. Avšak většina z nich končí jako levná
pracovní síla anebo v obchodu se sexem." Jako by lidského neštěstí nebylo
už tak dost, přesun výroby ze Severu na Jih vyvolal prudký nárůst
znečištění ovzduší ve velkoměstech jako Dílí, Bangkok nebo Mexiko City.

Jakkoli se povrchnímu pozorovateli může zdát globální ekonomický systém
lákavý, platíme za něj strašnou cenu: rozpadá se globální ekosystém,
rozmáhá se bída, šíří se pocit nejistoty a rapidně vzrůstá nerovnost. Na
celém světě globaliazce bere lidem z rukou hospodářskou i politickou moc,
tak v nich vzbouzí zklamání a hněv, což se projevuje mimo jiné zvýšeným
počtem etnických konfliktů.

Kde zůstala politická iniciativa?

Čím vysvětlit, že tváří v tvář ztrátě politického vlivu, sociálnímu a
ekologickému rozkladu a narůstající opozici většina politiků nadále lne k
ekonomickému fatalismu, jenž globalizaci provází?

Jednu odpověď zajisté nabízí všeobecně rozšířené přesvědčení, že
technologický vývoj není pouze prospěšný, ale především nevyhnutelný.
Politici si uvědomují, že globální ekonomické kasíno by bez rozvoje
rychlých globálních komunikačních systémů nevzniklo. A kvůli nim navíc
nelze prakticky dění v kasínu nijak účinně kontrolovat, sledovat ani řídit.
Poněvadž technologické změny se běžně pokládají za projev „evoluce",
politický konsensus praví, že se s nimi prostě musíme smířit - a logicky
tedy i se všemi jejich hospodářskými důsledky.

Vylíčené pojetí světa pramení z vícera zdrojů, nicméně prim mezi nimi
náleží již zmíněnému vzdělávacímu systému, jenž sám o sobě přijal formu
sloužící k apriorní obhajobě veškerých ekonomických a technologických změn
a který nám vštěpuje soustavně rozdrobenější redukcionistický světonázor.

Je tudíž čím dál obtížnějí postihnout souvislosti propojující celek.
Technologická úroveň sice ovlivňuje možnosti hospodářství, na druhé straně
hospodářská politika formuje podobu technologií: například investicemi do
výzkumu a vývoje. Popsaná oboustranná zpětná vazba skýtá široký prostor pro
uplatnění politických rozhodnutí, v žádném případě zde tedy nelze hovořit o
nevyhnutelnosti v deterministickém smyslu. Jakmile se existence popsaných
vztahů ozřejmí, ukáže se stejně jasně, že státy mohou opět zkrotit
rozjařilý ekonomický samopohyb.

Zrnka naděje

Jedno z nejnadějnějších současných znamení představuje ochota malého, avšak
rostoucího počtu vůdčích ekonomických a politických osobností uvažovat v
širších souvislostech a následně přehodnotit některé základní předpoklady,
na nichž globalizace spočívá. Pod dojmem vzrůstající nestability a
dramatických zhroucení trhů, finančníci jako pozdní Sir James Goldsmith,
George Soros a dokonce Prezident US Federal Reserve Bank, Alan Greenspan
varovali před nebezpečím neregulovaných „přehřátých" trhů. George Soros
nedávno před americkým Kongresem prohlásil, že „globální kapitalistický
systém se rozpadá na kousky".

Podobně někteří politici jasně vyslovili skutečnost, že v globálním
hospodářském systému vůbec nejde o volný obchod. Slovy Paula Hellyera,
bývalého kanadského místopředsedy vlády: „Globaliazace se vůbec netýká
obchodu, nýbrž čistě moci a kontroly. Jde o reorganizaci světa, která má
vymazat hranice států a ustavit diktaturu nejmocnějších světových
centrálních bank, komerčních bank a nadnárodních obchodních společností."

Neméně povzbudivě působí zvolna narůstající projevy odporu veřejnosti. Na
místní úrovni se zvyšuje zájem o lokální hospodářství jako protiváhu
globalizace. Všude na světě obce podnikají kroky ve snaze uchopit znovu
svůj osud do svých rukou.

Jednou z klíčových otázek jsou nepochybně potraviny. Průměrné jídlo na
našem stole cestovalo doslova tisíce kilometrů. Podpoří-li obce místní
zemědělce pěstující pro místní spotřebu, oslabí tím nadvládu globálního
ekonomického systému. Místní potraviny přinášejí nejen lepší zdraví, méně
marnivých obalů a zbytečné dopravy, ale též udržují peníze v obci, zvyšují
druhovou rozmanitost a vdechují nový život venkovu. Po světě se šíří trend
„obcí podporovaného zemědělství" („Community Supported Agriculture"), které
spočívá na přímém spojení mezi zemědělcem a spotřebitelem. Více než
čtyřicet tisíc rodin v Británii nyní dostává pravidelně „krabici zeleniny"
ze statku někde ve svím okolí. V USA už existuje 2 ;400 registrovaných
„zelných trhů" (místních farmářů) s celkovým obratem v miliardách dolarů.

Na řadě míst vznikají kampeličky a obecní fondy, což zvyšuje kapitál, který
mají místní živnostníci k dispozici a dovoluje lidem vložit své úspory do
své obce místo do anonymních vzdálených koncernů.

Současně ustavení lokální měny umožňilo řadě obcí snížit svoji závislost na
národním a (mezinárodním) ekonomickém systému. V americkém městečku Ithaca
ve státě Ney York místní měnu akceptuje více než dvě stě padesát tamějších
podniků.

Obchodní systémy místní směny (LETS - Local Exchange Trading Systems),
které se vynořily už v dobrých patnácti zemích, zase umožňují bezpeněžní
směnu zboží a služe. Jen ve Velké Británii působí již přes čtyři sta LETS.

Kampaně „Kupujte místní" dávají malým živnostníkům přežít i v konkurenci s
hrubě dotovanou nadnárodní konkurencí. Kampaně nejen chrání peníze před
únikem z místního hospodářství, pomáhají rovněž lidem uvědomit si skryté
náklady - hrazené zdravím přírody a obce - při nakupování levnějšího, ale
bůhvíkde vyráběného zboží.

Leckde se prosazují úpravy v místních a krajových vyhláškách regulujících
územního rozvoj, takže chrání přírodně cenná území, otevřené prostry a
zemědělskou půdu před zástavbou. Ve Spojených státech vznikly spolky na
ochranu půdy, které dnes spravují více než deset tisíc kilometrů
čtverečních. V některých případech obec koupila práva na zástavbu místní
zemedělské půdy, čímž ji jednak vzala pod svou ochranu, a jednak odstranila
finanční tlak na její vlastníky.

A konečně, obcemi spravované školy vzbouzejí v dětech i jejich rodičích
pocit větší odpovědnosti za obec, k níž patří, posilují malá města i
vesnice a skýtají tolik potřebné místní zaměstnání.

Politické kroky

Nicméně zmíněné místní iniciativy samy o sobě nestačí. Je zcela nezbytné,
aby se potřebné změny prosadily též na národní a mezinárodní úrovni. Jinak
by pokusy o návrat k „lokálnímu" v éře globalizace mohly způsobit, že obce
zůstanou velmi zranitelné, ba nakonec ještě slabší než dnes. Naneštěstí
mnohé skupiny setrvávají v netečnosti vůči enormní koncentraci moci v rukou
NOS a jiných nadnárodních institucí. Tak mnozí evropští Zelení spokojeně
sledují rozbíjení národního státu, mnouce si ruce v bláhové víře, že moc se
paralelně přeleje též do regionů.

Bohudík čím dál tím více místních skupin si však začíná uvědomovat, že se
nemůže podařit vrátit moc na místní úroveň bez pomoci národních vlád. Daří
se jim zvyšovat povědomí o důsledcích „volnotržních" dohod a úspěšně se
upoutali pozornost veřejnosti k důsledkům jednotné evropské měny, k ???
,fast track‘ politice v USA a k MAI. Vše se díky tomu podařilo pozdržet
anebo zmrazit.

Současně si voliči začínají uvědomovat destruktivní důsledky globální
ekonomie pro své každodenní žití a neschopnost zavedených politických
seskupení reagovat na problémy běžných lidí. Tím se otevírá prostor pro
nový politický program.

Definuje jej potřeba zvolit vládní předáky, kteří budou s to čelit moci
finančních trhů a NOS. Rodí se z poznání, že političtí předáci se budou
muset vrátit k jednacímu stolu, aby přesvědčili své protějšky z jiných zemí
o potřebě zformulovat nové mezinárodní obchodní smlouvy, které umožní
zrušit subvence obchodním monopolům. Skupina suverénních národních států
může disponovat moci k vytvoření hospodářského prostoru, který nejen
znemožní existenci monopolů, ale bude důsledně prosazovat mezinárodní
ochranu přírody a lidských práv. Podrobnosti takových smluv by samosebou
bylo nutno vyjednat za účasti občanské společnosti.

Hroutí se jeden ekonomický „zázrak" za druhým, míry nezaměstnanosti lámou
rekordy, a ničivé dopady na přírodu vynikají stále zřetelněji, což logicky
vede k zvyšování veřejného povědomí o neúnosnosti stávajícího směru. Lze
očekávat, že zanedlouho některá skupina zemí podnikne první kroky k
ustavení dohody spočívající v ochraně jednotlivých národních hospodářství,
a nikoliv v utváření dalšího ekonomického bloku s cílem uchovat si
mezinárodní konkurenceschopnost, jak se děje dnes.

Podstata potřebných změn se nám snad snáze ozřejmí, nahlédneme-li dění na
opačném konci planety. Padesát procent obyvatel planety Země dosud žije
mimo průmyslové hospodářství. Polovina lidského rodu - jejíž drtivá většina
přebývá v obcích na Jihu - se obyčejně nevyskytuje v perspektivě severních
předáků, kteří nám vyprávějí, že zpomalení případně zastavení procesu
globalizace je „nerealistické" či „nemyslitelné". Podle nich je globální
ekonomika „vyřízená záležitost".

Leč pokud si připustíme, že stejně velká část pozemšťanů si dosud podržela
svobodu zvolit si jinou cestu, jiný hospodářský model, potom se
decentralistická řešení, za něž se stavím, stávají mnohem realističtějšími.
Rozjímáme-li nad možnostmi pro budoucnost, měli bychom se ve vlastním zájmu
přidržet méně omezené, globálnější perspektivy. Můžeme odvrhnout
centralizaci státně plánovaného hospodářství tak globální vládu obchodních
společností.

Program decentralizace spočívá v obnovení rovnováhy mezi místním
hospodářstvím a závislostí na mezinárodním obchodu, rovnováhy mezi venkovem
a městem a konečně rovnováhy mezi mocí obcí a vzdálených anonymních
institucí.

Změna směru, kterým proudí naše daně, s cílem vrátit hospodářskou a s ní i
politickou moc obcím a jejich radnicím obnoví skutečnou demokracii. V
ekonomické decentralizaci možná též tkví jediná cesta k vytvoření struktur
schopných účinné ochrany kulturní rozmanitosti a bohatství přírody.

překlad Jakub Patočka