Globalizace urychluje pustošení světových lesů

Victor Menotti

Konference UNCED v Riu se vyslovila pro ekonomickou globalizaci, čímž
urychlila bezprecedentní ekologickou devastaci.

Političtí předáci takřka všech zemí se v červnu 1992 sjeli do Rio de
Janiera na tzv. Summit Země, Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji.
Před zraky celého světa zde prohlásili, že současný ekonomický model se
musí změnit. Nikdy předtím se nesešlo tolik hlav států ochotných
demonstrovat jednotu v tak zásadní otázce. Politici přislíbili, že načrtnou
nový ekonomický směr, který by dbal na celé planetě o potřeby všech
biologických druhů a přitom zajistil, že příští generace budou mít stejné
podmínky jako ta dnešní. Summit Země v Riu vynikal zejména v šíření
optimistických nálad.

Přibližně ve stejnou dobu proběhla ještě jedna schůzka. Stranou od
brazilského mediálního cirkusu se za zavřené dveře do Ženevy sjeli obchodní
ministři z celého světa. Podepsali smlouvu, která si kladla za cíl zvýšit
objem světového obchodu. Šlo o schůzi nepochybně méně známou než Summit v
Riu, avšak s nepoměrně většími důsledky pro zacházení s přírodními zdroji v
příštím století. Smlouva podepsaná v Ženevě, známá jako Uruguajské kolo
Všeobecné dohody o obchodu a clech (GATT), staví na klíčovém principu,
který se také v Riu objevil v nespočtu vládních prohlášení, horách akčních
plánů a v upovídaných nezávazných úmluvách: k ekologické trvalé
udržitelnosti svět přivede ekonomická globalizace. A vskutku základní
dokument z Ria, Agenda 21, hned ve svém prvním oddíle emfaticky vyhlašuje,
že cestu k trvale udržitelnému rozvoji vydláždí liberalizace obchodu. V tom
spočívá strategická vize z Ria, jejíž selhání je čím dál zřejmější.

Od konference v Riu:

- Dřevo z ohromných nedotčených oblastí na Sibiři začalo ve velkém mizet v
přístavech na obou stranách Pacifiku.

- Po zničení lesů v provinciích Sarawak a Sabah na Borneu se malajské
dřevařské společnosti přesouvají do Amazonie.

- Tempo odlesňování Amazonie se zvýšilo o jednu třetinu, vypalování se
urychlilo trojnásobně.

- Spojené státy anulovaly veškeré zákony upravující ochranu Státem
chráněných lesů, aby dřevařské společnosti mohly vykácet některé z
posledních zbývajících nedotčených oblastí.

Na konferenci v Riu jen nemnozí vystoupili proti zjevné neslučitelnosti
expanzivních plánů volnotržních obchodníků s globálními ekologickými
limity. Kdo upozorňoval, že jedno s druhým jde dohromady jako oheň a voda,
se v Riu odsuzoval k bezvýznamnosti. Jak ekologové ovšem správně tvrdili,
nikdo by se neměl tvářit překvapeně, že bez přijetí nových pravidel muselo
zvyšováním objemu mezinárodního obchodu a investic zákonitě vést k umocnění
ničivých ekologických důsledků stávajícího modelu ekonomického rozvoje,
jejž předáci v Riu slibovali opustit. Jde o paradox, který od počátku
podrýval sebemenší příslib naděje z Ria.

Sama koncepce, o níž se konference v Riu opírala, možná ani nemohla
překonat zjevné vnitřní rozpory. Pokud vůbec zbývala naděje, že by mohla
něčím prospět, zašlapaly ji energické kroky vlád upravující pravidla
mezinárodního obchodu v zájmu nadnárodních obchodních společností. Vlády po
Riu vynaložily nebývalé úsilí k prosazení nových úmluv o volném obchodu,
jimiž usnadnily přístup obchodních společností k přírodním zdrojům a
spotřebitelským trhům. Smlouvy, které by mohly planetu skutečně chránit,
naopak zcela pustily ze zřetele. Vize Ria, podle níž měl volný obchod
stabilizovat globální klima, ochránit ohrožené druhy a zpomalit
odlesňování, se prokázala být se vším všudy mylnou. Politickým i
průmyslovým předákům se stále obtížněji popírají přibývající důkazy o
podílu ekonomické globalizace na urychlování ekologické krize. Když OSN po
pěti letech hodnotilo, k čemu se od Ria dospělo, řečníci se prakticky
shodli, že vládám se nejen nepodařilo dosáhnout skromných cílů v Riu
vytyčených, ale naopak situace se dokonce ještě zhoršila. I jeden z
nejbojovnějších zastánců Riem posvěcené globalizační volnotržní rétoriky,
Světová obchodní rada pro trvale udržitelný rozvoj (WBCSD dříve BCSD,
kterou ustavilo několik z největších světových obchodních společností s
úmyslem ovlivnit přípravy konference v Riu), přiznává, že její koncepce
selhává. WBSCD doznává: „Globalizace a liberalizace trhů společně se
zvyšujícím se tlakem na urbanizaci zvýšily sociální nerovnosti a neklid v
míře, která ohrožuje přežití jak lidských tak přírodních ekosystémů."

Nesmlouvavá konkurence nutí firmy, mají-li obstát na globálních finančních
trzích, přenášet ekologické náklady na bedra celé společnosti. Ocitáme se
tak v nové politické situaci, kdy nikdo nenese odpovědnost za stupňující se
ekologickou devastaci. Státy nedokáží kontorlovat ani své finance, natožpak
ekologickou politiku. Hrubá finanční krize vydala hospodářství Mexika,
Indonésie, Ruska či Brazílie napospas neslýchaným nárokům zahraničních
investorů. Kromě jiného finanční krize drasticky postihla lesy, které těžce
zadlužené národy proměňují ve splátky svým věřitelům. Stín kolabujících měn
tak jako smrtka s kosou bloudí po lesích Sierry Madre, Kalimantanu, Sibiře
a Amazonie. Příčinný vztah mezi hroutící se měnou a velkoplošným ničením
lesů nikdo neskrýval již při kolapsu mexického pesa v roce 1994. Před
nedávnem brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso podlehl tlaku
finančníků a ve snaze přilákat v roce 1999 50 milionů dolarů zahraničních
investic vyhlásil desetileté moratorium na vymáhání pokut za ekologické
přestupky.

S postupným šiření finanční infekce po celé planetě, začínají trpět lesy i
v dalších, z hlediska lesních ekosystémů klíčových zemích, například v
Kanadě, v Chile a ve Spojených státech. Přebytek dřeva na světových trzích
nutí vlády zvyšovat dotace těžařům, případně upouštět od omezení, vše ve
snaze udržet konkurenceschopnost. Komerční těžba dřeva podle zprávy World
Resource Institute „Poslední panenské lesy" vydané v roce 1997 představuje
v unikátních lesích, které si dosud uchovávají původní bohatství biologické
rozmanitosti, zdaleka největší nebezpečí. Zpráva poukazuje na zvláště
důležitý fakt, že „těžba nedotčené pralesy zpřístupňuje lovu, sběru topného
dříví a mýcení pro zemědělskou půdu".

Podívejme se podrobněji na několik příkladů, jak „balíček globalizačních
opatření" standardně obsahující privatizaci i deregulaci, dotace i
liberalizaci obchodu a investic neblaze ovlivňuje situaci lesů v několika
zemích.

Dřevařský průmysl Spojených států nepochybně hrál prim ve snahách přimět
vládu své země k podkopání jakýchkoliv myslitelných snah o přijetí
mezinárodních úmluv na ochranu lesa. Jelikož se dřevařům prakticky podařilo
omotat si americký parlament okolo prstu, američtí obchodní vyjednavači se
řídí jejich pokyny, které napomáhají vpádu amerického dřevařského průmyslu
do nedotčených lesů a na spotřebitelské trhy jiných zemí. Vůbec
nejdůležitějším počinem amerických průmyslových dřevařů se stal zákon
přijatý v roce 1995 v rácmi tzv. „republikánské revoluce" (viz Vojtěch
Kotecký: Tři roky po Kontraktu s Amerikou, PG7/1997). Zákon „Timber Salvage
Rider" odebral šestnáct milionů dolarů, částečně z programů na podporu
chudých, hladových a starých Američanů, a naopak věnoval miliony dolarů
jako dotace dřevařskému průmyslu. Ve Spojených státech to umožnilo během
dvou let takřka zdvojnásobit objem těžby dřeva oproti původním plánům.
Společně s přísunem levného dřeva ze zahraničních zdrojů to vede k snížení
tlaku na recyklování papíru.

Hovoří Maureen Smith, jedna z vůdčích postav nátlakových skupin amerického
dřevařského průmyslu: „Trh se dřevem je trhem globálním. Jedinou cestou jak
v konkurenci obstát je maximálně efektivní využívání kapitálu našich
akcionářů. Toho lze docílit jedině na trhu bez jakýchkoli omezení."

V západokanadské provinci Britská Kolumbie se nacházejí jedny z posledních
rozlehlých oblastí nedotčených přímořských deštných pralesů mírného pásu.
Bohužel od počátku devadesátých let na ně čím dál hůře doléhá tlak z řetězu
utrženého volného obchodu. V roce 1989 kanadsko-americká obchodní smlouva
(CUSTA) uvrhla kanadské lesy pod režim definovaný závaznými mezinárodními
obchodními pravidly, což zcela změnilo podmínky, které vymezovaly předchozí
způsob lesního hospodaření. Rychle mohutní na vývoz orientovaný dřevařský
průmysl.

Místní ekologické skupiny vynaložily nezměrné úsilí, aby postupující
ekologickou katastrofu zastavily. Zprvu se jim poměrně dařilo, v roce 1995
prosadili závaznou Vyhlášku o lesích. V roce 1997, pět let po Riu, navrhli
zákon, kterým by se i v Kanadě konečně vytvořily podmínky odpovídající
skromným závazkům pro ochranu ohrožených druhů, jak je vymezila Konvence o
biodiverzitě (jeden ze základních dokumentů přijatých v Riu). Nicméně
kanadské dřevařské společnosti proti návrhu ostře vystoupily s argumentem,
že jakákoli omezení by jim znemožnila udržet se na světovém trhu. Pracovní
skupina šéfů dřevařských společností návrh zákona přepracovala s cílem
„modifikovat regulace a snížit náklady". Současně přijímané „Usnesení o
dřevu a zaměstnanosti" přitom ochranu lesa dále omezilo, a naopak zvýšilo
dotace na těžbu.

V květnu 1998 premiér Britské Kolumbie Glen Clark podnikl další krok ke
zvýhodnění těžby, když dřevařským firmám snížil těžební poplatky s ideou
„vrátit našim dřevařům konkurenceschopnost". Kanada doufá, že odpor ekologů
a drobné americké konkurence nepřiměje Spojené státy, aby razantně
vystoupily proti její politice jako by vedené radikálně upraveným biblickým
krédem: „ožebrač bližního svého".

Mexiko patří mezi pět zemí s nejbohatší biologickou rozmanitostí. Od
konference v Riu se však chová, jako by mu příslušnost k této elitní
skupině byla vysloveně protivná. Po přijetí smlouvy NAFTA se v Mexiku dobře
zavedlo patnáct amerických dřevařských společností, které působí a
investují především v oblastech s největšími dosud nedotčenými lesními
plochami v severní Americe.

Popud k nárůstu kácení dalo mj. zvýšení poptávky po buničině na výrobu
papírových obalů pro maquiladoras - na vývoz vyrábějící továrny lemující
mexicko-americkou hranici. K ničení lesa též přispělo zmírnění hraničních
kontrol, což vedlo k rozkvětu výroby kokainu v horách Sierra Madre, kde
panenské lesy ustupují polím koky.

Mexiko skýtá učebnicový příklad, jak globalizace ekonomicky zbídačuje
slabší země a způsobuje ekologickou devastaci. V mexickém vývoji lze
hovořit o třech fázích: fázi přípravné, fázi projednávání NAFTA a fázi
kolapsu měny. V přípravné fázi především došlo k zrušení sedmadvacátého
článku mexické ústavy, který zaručoval právo na obecní vlastnictví půdy,
což naproto odporuje potřebám obchodních společností. Mexický systém
rozdělení půdy byl jedním z nejhodnotnějších plodů revoluce, za nějž se
zasadil revoluční vůdce Emiliano Zapata. Demokratická práva mexického
rolnictva ovšem v očích tamější politické elity vážily nepoměrně méně než
zájem přilákat zahraniční kapitál, který by rychle zprůmyslnil zemědělský
sektor.

NAFTA odstranila další překážky volnému obchodu, které „překážely" v
krácení práv venkovanů a ekologických zájmů. Za zmínku stojí především
zrušení omezení pro zahraniční vlastníky, kteří dříve nesměli držet více
než 49 % podílu v obchodní společnosti. Současně vzaly za své opatření
omezující dovoz amerického obilí a spolu s nimi radikálně zchudly programy
na podporu drobného rolnictva garantující půjčky s nízkým úrokem, technické
zabezpečení i pomoc s odbytem. Není třeba důkladně rozvádět, že popsaná
opatření mohla přivodit jediný důsledek: vyhnala lidi z půdy do slumů v
okolí měst při hranicích se Spojenými státy.

Zhroucení mexického pesa roku 1994 načrtnuté trendy dále urychlilo, neboť
Zedillova vláda se stůj co stůj snažila přilákat další zahraniční
investory. International Paper Corporation využila beze zbytku nabídnutého
prostoru k úpravám mexické legislativy na ochranu lesa. Získala štědré
vládní dotace a příslib „nové vstřícnosti" ministerstva životního
prostředí, které ustoupilo ve všech nárocích na ochranu biodiverzity, půdy
i vody. Zákon o reformě lesního hospodářství vytvořil rovněž příznivé
podmínky pro zakládání průmyslových plantáží, neboť dřevařský průmysl si je
trpce vědom faktu, že 80 % mexických lesů dosud zůstává v držení obcí. Díky
mimořádným dotacím International Paper Corporation plánuje založit
eukalyptové a borové plantáže na tisíci kilometrech čtverečních v neklidném
státě Chiapas, obývaném převážně domorodými Mayi.

Právě vinou faktu, že o velkou většinu dobré půdy lidi v Chiapasu
připravily obchodníci, kteří na ní založili plantáže nebo pastviny pro
exportní dobytek, propuklo zapatistické povstání. Mayové, kteří tvoří jádro
zapatistické rebelie, chtějí svá tradiční území zpět. To se jim však stěží
podaří v podmínkách šitých na míru International Paper Corporation.

Firma Boise Cascade zase vyváží tropické dřevo z jižního přímořského státu
Guerrero. Podmínky pro místní obyvatele se zde staly natolik
nesnesitelnými, že se odhodlali veřejně protestovat. V červnu 1995 kdosi
zmasakroval devatenáct venkovanů, kteří mířili na protestní akci proti
expandujícím těžebním plánům ohrožujícím jejich usedlosti.

Jen co Brazílie vydýchala ekologické opojení po ministerském karnevalu v
Riu, spustila své hospodářství na vyšší obrátky. Kromě jiného se tak
urychlilo plenění Amazonie, patrně nejpodstatnějšího pozemského rezervoáru
biologické rozmanitosti. Prezident Fernando Henrique Cardoso krátce po
uvedení do funkce v roce 1996 přišel s plánem „hospodářské přestavby",
která měla posílit postavení Brazílie na světovém trhu. Pilířem programu je
čtrnáct dopravních projektů, které mají výrazně snížit výdaje nezbytné na
přepravu dřeva, nerostů a zemědělských plodin. Dálnice, kanály, železnice a
přístavy mají vyrůst na mnoha místech amazonské pánve a zajistit tak
spojení řady z nejodlehlejších oblastí s velkými přístavy. Brazilská vláda
agresivně shání zahraniční investory a sama hodlá přispět částkou padesáti
miliard realů - v principu jde o ohromnou dotaci obchodním společnostem.

Projekty samozřejmě ohrožují domorodé populace obývající dosud nedotčené
amazonské pralesy. Zvlášť absurdní příklad nabízí kanál Tocantins-Araguaia,
který mají využívat lodě převážející sóju pro evropské trhy (Brazílie se
stala druhým největším vývozcem sóji po USA). Projekt ohrožuje stavy ryb v
postižených řekách a tím bezprostředně též rybářské komunity národa
Xavante. Jak příznačné: projektu padá za oběť zdroj potravy přirozeně
žijících lidí a děje se tak v zájmu obchodních společností, které se drze
chlubí ve svých propagačních materiálech, že krmí svět.

Ukazuje se totiž, že jako jeden z nejvýznačnějších faktorů za ničením
amazonských lesů stojí průmyslové zemědělství. Nechvalně proslulá
společnost Monsanto spojila síly s Brazilským národním ústavem pro
zemdědělský výzkum a začala v různých oblastech na ohromných plochách
zkoušet pěstovat sóju geneticky upravenou tak, aby snášela větší dávky
pesticidů. Experiment má ukázat, zda lze tenkou vrstvičku půdy, jež zůstává
v místech vyklučených pralesů, dlouhodoběji využít, přizve-li se na pomoc
genetika a chemie.

Průmyslové, na vývoz zaměřené zemědělství zákonitě vede k tomu, že velká
většina půdy končí v rukou několika mamutích koncernů, což odsuzuje spousty
drobných rodinných rolníků k zoufalému hledání půdy, na níž by se mohli
usadit. Desetisíce brazilských bezzemků se už začaly politicky organizovat,
aby dostali nevyužívanou zemědělskou půdu. Prezident Cardoso pod tlakem
vyhlásil plán, podle nějž se na takové půdě měly každý rok usazovat tisíce
rodin. Bohužel první zkušenosti ukazují, že devadesát procent klientů
vládního programu končí v Amazonii k další újmě zdejších ohrožených lesů.

Současně v Brazílii prožívá skutečnou konjunkturu dřevozpracující průmysl.
Od roku 1996 zde asijské dřevařské společnosti získaly právo k težbě dřeva
na milionech hektarů. Dotyčné firmy získaly finanční, technologické i
organizačí předpoklady při likvidaci svých domácích lesů, s níž budou během
několika příštích let definitvně hotovy. Nyní se rozhlížejí po světě, odkud
zabezpečit dodávky pro své nenasytné trhy, a Brazílie se jim jeví jako
optimální volba. Též dřavařské firmy ze Spojených států se masově přesunují
do Brazílie. Například firma Champion International nedávno prodala své
znehodnocené pozemky v Nové Anglii a rozšiřuje své podniky v Brazílii.
Zatímco ve Spojených státech probíhá vzrušená debata, zda zcela neukončit
komerční těžbu ve státních lesích, Brazílie se o překot snaží zprivatizovat
devětatřicet ze svých národních lesů, aby si mohla být jista, že budou-li
americké dřevařské firmy přinuceny hledat exil, najdou zde nejlepší
podmínky.

Pokud bychom hledali učebnicový příklad, jak na vývoz zaměřené hospodářství
v brutálních podmínkách globálního obchodu vede k úpadku lesních ekosystémů
i biologické rozmanitosti, našli bychom jej v Chile. Takřka dvacet let před
konferencí v Riu podnikla jihoamerické země pod vládou generála Pinocheta
ekonomické reformy s důrazem na rozvoj vývozu přírodních zdrojů a zvýšení
ekonomického růstu. Nedojde-li ke změně stávajících trendů, předpovídá
chilská centrální banka původním lesům v této zemi posledních dvacet pět
let existence. Přitom na pomezí Chile a Argentiny se nachází největší
souvislý panenský les mírného pásu na světě. Vyskytuje se v něm padesát
druhů stromů (prakticky všechny endemické) a sedm set druhů vyšších rostlin
(polovina endemických). Chilský deštný prales mírného pásu rychle mizí
proměňován v dřevotřísku pro asijské trhy. Na vykácených plochách se
vysazují plantáže rychle rostoucích dřevin.

Devadesátá léty se měla stát „dekádou obratu", v níž se kormidlo
ekonomického rozvoje otočí směrem k ekologické udržitelnosti. Místo toho
ekonomická globalizace - což nevyhnutelně plyne z její podstaty - způsobila
pravý opak. Ekonomické aktivity, včetně lesnictví, jsou ekologicky
udržitelné méně než kdykoliv předtím.

Globalizace vedla k rozmachu velkých a mocných nadnárodních obchodních
společností, z nichž mnohé jsou větší než průměrné národní státy. Obchodní
společnosti jsou ustrojeny tak, že se nemohou zatěžovat jakýmikoli
ekologickými či sociálními ohledy - zajímají se čistě o svůj okamžitý
finanční prospěch. Kromě svých akcionářů se neodpovídají vůbec nikomu, a
jejich soustavně vzrůstající moc jim de facto umožňuje diktovat
hospodářskou politiku jednotlivých států, včetně nejvlivnějších velmocí,
jakou jsou Spojené státy.

Smlouvami GATT, z nichž povstala Světová obchodní organizace, si obchodní
společnosti vytvořily utopii svého druhu, v níž se veškeré podmínky
optimalizují dle jejich potřeb a priorit. Bohužel jde o podmínky, které
stojí v principiálním konfliktu se zájmy lidí, obcí i přírody. Pokud si
nadnárodní obchodní společnosti podrží kontrolu nad světovými lesy, bude
osud těchto překrásných a nenahraditelných ekosystémů zpečetěn.

Victor Menotti je ředitelem Ekologického programu Mezinárodního fóra o
globalizaci.

Článek, který vyšel v The Ecologist 6/1998 přeložil a zkrátil Jakub Patočka