Freonový kozel zahradníkem

Jan Keller

Letos v září uplynulo deset let od uzavření Montrealského protokolu, který zavedl omezení výroby látek narušujících ozónovou vrstvu. Jeho přijetí uklidnilo světovou veřejnost a pro mnohé přestal problém freonových látek existovat. Během uplynulých deseti let se však opakovaně ukazuje, že uspokojení bylo předčasné. Montrealský protokol má bohužel neméně děr jako sama ozónová vrstva, kterou měl chránit.

Hlavní slabinou Montrealského protokolu je, že umožňuje západním chemickým společnostem přemísťovat freony a jejich výrobu do nerozvinutých zemí. Do roku 2010 lze tuto strategii provozovat jen s minimem omezení, také po tomto roce mohou rozvojové země freony vyrábět a užívat, pokud je to pro jejich „základní domácí potřebu".

Největší chemické společnosti tak pokračují ve výrobě stovek tisíc tun CFC, prodávají je však nikoli ve svých domovských zemích, nýbrž v zemích latinské Ameriky a Asie. Například firma Du Pont pokračuje v Brazílii ve výrobě více než 10 000 tun freonových látek ročně. Italská firma Montedison postavila v Rusku nedávno dvě nové továrny na výrobu CFC, zatímco americké společnosti Pennwalt a Stauffer postavily podobné továrny v Indii a na Tchajwanu.

V samotných Spojených státech pokračují s výrobou freonů firmy Allied Signal, Du Pont, La Roche a Elf-Atochem. Předpokládá se, že v letech 1997 až 2005 tyto společnosti dohromady vyprodukují více než půl milionů tun freonových látek, ať již pro export do zemí třetího světa, anebo pro základní potřebu přímo v USA. Dalšími masovými výrobci jsou Čína, Indie a Rusko. Zvláště poslední ze jmenovaných zemí dává víceméně otevřeně najevo, že přísun deviz za prodej látek ničících ozónovou vrstvu je pro ni důležitější než ohledy na stav životního prostředí.

V samotných rozvinutých zemích se obchod s nebezpečnými freonovými látkami přesunul v jisté míře na černý trh. Zde se tato komodita stává zdrojem zisků srovnatelných ze zisky z pašování drog. Jedním z nejvydatnějších zdrojů sytících černý trh s freony v USA je továrenský komplex nalézající se v severním Mexiku a náležející firmě Allied Signal. Černý trh s freony prospívá také například v Británii, Dánsku, v Jižní Koreji, Hong-Kongu a na Tchajwanu. Ceny freonů na evropském černém trhu jsou přitom nižší než na americkém. Poptávka po freonech přichází například od automobilových servisů. Jen ve Spojených státech je v provozu 80 milionů automobilů, v nichž jsou freony součástí klimatizačního zařízení. Užití freonů příjde laciněji než použití nových a bezpečných chemických látek.

Radost z přijetí Montrealského a dalších protokolů omezujících výrobu a spotřebu ozón ničících látek tak byla poněkud předčasná.

Nově vyráběné a pašované freony se připojují k těm, které byly vyrobeny a uvolněny v minulosti. Letos v zimě a na jaře chybělo na některých místech severní polokoule již 40 % ozónové vrstvy. Naposledy naměřená ozónová díra nad Antarktidou je už dvakrát větší než Evropa. Loňské měření NASA potvrdilo velký úbytek ozónu nad obydlenými částmi Británie, Skandinávie, Německa, Ruska a Kanady. Předpovědi o možném opětném zacelení ozónové díry v průběhu příštích padesáti až sto let vycházejí mimo jiné z předpokladu striktního dodržování Montrealského protokolu.

Důsledky zvýšeného dopadu ultrafialového záření pro lidské zdraví, pro zvířata, rostliny a fytoplankton jsou v hlavních obrysech známy. Měřeno těmito důsledky, měla by patřit výroba a pašování freonových látek mezi nejtěžší kriminální zločiny a měla by být postihována ještě tvrději než výroba a pašování drog. Místo toho se přihlíží tomu, jak velké chemické korporace finančně vydržují firmy public relations, které ubezpečují veřejnost, že otázka freonů je již dlouhá léta prakticky pod kontrolou a že společná akce v Montrealu zachránila lidstvo v hodině dvanácté před riziky plynoucími z výroby a užívání těchto chemikálií. Nadnárodní firma Du Pont pak o sobě v placené reklamě přímo hlásá, že právě ona je „ochránkyní nebes". Bože, chraň nás před takovými ochránci, končí povzdechem Simon Retallack, autor článku.

(podle The Ecologist 5/1997)