Moc koncernů roste

Globalizace světa úzce souvisí se vzrůstající mocí velkých firem, nebo jinak, trochu zprofanovaně, nadnárodních koncernů. Růst jejich moci lze dokumentovat několika údaji. Dle zprávy Fortune zvýšilo 500 největších gigantů v roce 1995 svůj obrat o 11%. Těchto 500 firem tedy dohromady rostlo 4x rychleji než světové hospodářství [Existence98]. V témže roce vydělává 20 největších firem více, než 80 nejchudších zemí světa. Totéž platí i pro nejbohatší lidi planety. 358 nejbohatších lidí planety pobírá větší příjmy, než 2,5 miliardy lidí nejchudších [OSN]. Říkáte dobře jim tak - zaslouží si to. Uvidíme dále.

Růst velkých koncernů lze dokumentovat i na značném množství fúzí, které jsou dnes a denně oznamovány našimi deníky. Že dříve bývalo velké množství konkurenčních automobilek? Dnes již více než polovinu trhu s automobily ovládá automobilek pět, které snad pro pestrost stále ještě dodávají auta pod původními značkami. Samozřejmě, že to neplatí jen o automobilkách - fúzuje se ostošest - naftaři, energetici, prakticky o celý trh s banány se dělí tři firmy...

Chovají se racionálně - chtějí přežít. Ve dvou se to přece jen lépe táhne.

Pro příklady však nemusíme chodit jen do průmyslu. "V minulosti se ve světě celkem dobře uživily stovky tenorů. Dnes tři vydělávají miliony, několik desítek dostává za své výkony celkem slušné peníze, ale ostatní ze zpívání jen vyžijí. Podobně je to s písničkáři, dirigenty, režiséry, herci, ale i s programátory, architekty, ekonomy nebo vědci" [Thurow].

Roste nezaměstnanost

Hybnou silou veškeré globalizace je modla "snižování nákladů". Veškeré fúze jsou (kromě efektu odstranění konkurenta) vedeny ideou snížení nákladů. Pro techniky jistě není problémem sestrojit stroje, které budou chrlit dvojnásobný, čtyřnásobný, stonásobný počet např. pneumatik. Vždy byl spíše problém pneumatiky udat na trhu. Fúzí se tento problém elegantně řeší. Nové stroje vyrobí pneumatiky jak pro trh původní, tak pro trh nový. Ušetříme tím náklady na celou jednu výrobní linku. Jásaje nad sníženými náklady a cenou výrobku zapomínáme, že za nimi stojí propuštění lidé. Co na tom, práce je všude dost. Omyl. Nezaměstnanost i v západní Evropě víc než dvacet let neustále roste, dnes dosahuje v průměru 12 % [Thurow98]. Ona vlastně nezaměstnanost za posledních 25 let vzrostla na všech kontinentech [Keller - AbP]. Proces pomalý, ale stálý. Podle všeho bude dále pokračovat. Někteří sociologové dokonce předpokládají, že v globalizovaném světě bude stačit k zajištění všech služeb včetně výroby pouhá pětina práceschopného obyvatelstva [Dahrendorf]. Čtyři pětiny obyvatelstva budou nezaměstnaní. I kdyby byl tento odhad přemrštěný, moc krásná vidina to není. Můžeme sice tvrdit, že bez práce nám bude lépe, ve skutečnosti je však nezaměstnanost horší, než chudoba. Člověk bez práce není nic [V. Bělohradský].

Někteří ekonomové vidí řešení v neustálém ekonomickém růstu. Aby nerostla nezaměstnanost, musí ekonomika růst alespoň 1,7% ročně [V. Klaus]. Ponechme stranou analýzy, ve kterých se dospívá k banálnímu poznání, že exponenciální růst čehokoli (a růst o x % ročně je jistě růstem exponenciálním) je v omezeném prostředí, jakým naše Země jistě je, dlouhodobě neudržitelný [Meadows]. Kdybychom se totiž podívali na takové země, které tuto podmínku splňují, pak zjistíme, že např. v USA nezaměstnanost nestoupla, snížily se však příjmy pracujících. I přes nejrůznější opatření se v posledních 25 letech snížily reálné příjmy dvou třetin slaběji situovaných Američanů o 20 % [Thurow98]. Je pravda, že tento pokles byl kompenzován několikanásobným zvýšením příjmů nejbohatších vrstev obyvatelstva. Sociální nerovnost se zvětšuje, vrcholný management vydělává stotisíckrát více než pod ním sloužící dělníci, což ani při nejlepší vůli nemůže být podloženo rozdílem ve vykonané práci. Chudí chudnou, bohatí bohatnou.

Vliv velkých firem na nárůst nezaměstnanosti lze doložit na příkladu supermarketů. Najdou se sice lidé, kteří tvrdí, že postavením nějakého hyperkrámu dojte ke zvýšení počtu pracovních míst. Co si však neuvědomují je, že každé z těchto nových míst dokáže do několika let zlikvidovat několik míst stávajících. Supermarket likviduje konkurenci menších obchodů do vzdálenosti až 20 km [Keller - AbP]. Malé obchody totiž nemohou cenami konkurovat těmto monstrům. Dovoz padesáti chlebů stojí přece jen více, než dovoz pěti tisíc. Např. v Británii kontrolují v některých částech 65% obchodu s potravinami tři firmy a toto procento neustále roste.

• síť malých krámků ve městech vždy patřila k místnímu koloritu - bez nich budeme zase o něco chudší
• nakupování se stává doménou automobilistů, čímž jsou znevýhodňováni zejména lidé starší a chudší
• s krámky se ničí i střední třída, což ze sociologického hlediska je jev velmi nepříjemný. Střední třída totiž vždy byla a je oporou demokracie.
• nakupováním u velkých firem podporujeme jejich působení i se všemi jejich praktikami (viz dále)

Abeceda chování velkých firem

Jak jsme již řekli, jsou firmy hnány především snahou o snížení nákladů na výrobu. Z jejich pohledu je tedy logické, že výrobu přesouvají (a to ve světě jediného velkého volného trhu mohou) do zemí, kde jsou mírnější ekologické zákony, kde neexistují jakékoli zákony na ochranu pracujících, či kde tyto zákony sice existují, ale státní správa je jednoduše zkorumpovatelná, takže na dodržování zákonů se nekouká.

Letos v září (1999) uplynulo dvanáct let od uzavření Montrealského protokolu, který zavedl omezení výroby látek narušujících ozónovou vrstvu. Jeho přijetí uklidnilo světovou veřejnost a pro mnohé přestal problém freonových látek existovat. Během uplynulých deseti let se však opakovaně ukazuje, že uspokojení bylo předčasné. Montrealský protokol má bohužel neméně děr jako sama ozónová vrstva, kterou měl chránit.

Hlavní slabinou Montrealského protokolu je, že umožňuje západním chemickým společnostem přemísťovat freony a jejich výrobu do nerozvinutých zemí. Do roku 2010 lze tuto strategii provozovat jen s minimem omezení, také po tomto roce mohou rozvojové země freony vyrábět a užívat, pokud je to pro jejich „základní domácí potřebu".

Největší chemické společnosti tak pokračují ve výrobě stovek tisíc tun CFC, prodávají je však nikoli ve svých domovských zemích, nýbrž v zemích latinské Ameriky a Asie. Například firma Du Pont pokračuje v Brazílii ve výrobě více než 10 000 tun freonových látek ročně. Italská firma Montedison postavila v Rusku nedávno dvě nové továrny na výrobu CFC, zatímco americké společnosti Pennwalt a Stauffer postavily podobné továrny v Indii a na Tchajwanu. [Keller - Frony]

Tím, že se firmy stávají čím dál mocnějšími, začíná jejich moc přesahovat moc národních vlád. Ty se pak jen s těží brání mocným tlakům, které na ně lobbystické skupiny vytvářejí prostřednictvím médií, korupce atd. [viz koupeni odbornici]. O tom, že velké firmy si dnes určují podmínky se lze přesvědčovat neustále. Poměrně nedávno se u rozhodoval Intel, kam umístí továrnu na čipy. Rozhodovalo se mezi námi, Portugalskem a tuším Polskem. Všem vládám dal Intel seznam požadavků, které musí být splněny, aby tam Intel investoval - daňové prázdniny, poskytnutí pozemku s vybavenou infrastrukturou, tuším že i zákaz odborů na pracovišti (ostatně negativním vztahem k odborům je proslulá fa McDonald's - "zaměstnancům není dovoleno sbírat podpisy, šířit letáky, organizovat setkání zaměstnanců a diskutovat o pracovních podmínkách nebo informovat odbory o podmínkách v našich prodejnách." [viceprezident McDonald's Sid Nicholson - citace Poslední generace 11/96]). Naše vláda podmínky nepřijala, nebo nenabídla podmínky nejvýhodnější a mnozí jí to dodnes vyčítají. Další příklady?

Před nedávnem brazilský prezident Fernando Henrique Cardoso podlehl tlaku finančníků a ve snaze přilákat v roce 1999 50 milionů dolarů zahraničních investic vyhlásil desetileté moratorium na vymáhání pokut za ekologické přestupky [lesy].

Stačilo, aby ve Skotsku továrna nabídla nadnárodní firmě zákaz odborů, a již se tam stěhovala výroba z Pikardie. [Keller - Buřty]

21. století - století autoritářských vlád

Je to proces, v jehož průběhu ztrácejí demokraticky volené vlády krok za krokem možnost rozhodovat o věcech, kvůli kterým byly zvoleny. Poslední slovo při rozhodování o tom, kde a na jak dlouho se usadí prosperita, i o tom, kde a na jak dlouho se usadí stagnace a bída, přechází nepozorovaně na ty, kdo kontrolují strategická rozhodování velkých firem. Vlády se jen snaží vábit a lákat firmy tím, že jsou ochotny provést více ústupků než vlády jiné.

Ústupky mamutím výrobním a distribučním firmám provádějí vlády pochopitelně vždy s ohledem na zájmy svých občanů. Pokud se firmě v zemi zalíbí, bude alespoň na nějaký čas více pracovních míst. Budou totiž přemístěna ze zemí, které nechtěly anebo nemohly učinit koncernům více daňových, sociálních, ekologických a jiných ústupků, které si při obchodních jednáních objednaly.[Keller - Buřty] Toho, co ovlivníme hlasovacím lístkem je směšně málo ve srovnání s tím, co mohou ovlivnit nikým nevolení zástupci firem. Těm už nejde ani teoreticky o blaho lidí (jak se to předpokládá o politicích), ale jen a výhradně o blaho firmy. Kdyby to tak totiž nebylo, na jejich místo bude dosazen někdo, kdo firmě bude prospívat více. Je zajímavé, že uvnitř jsou firmy organizovány přesně obráceně, než jak prosazují, aby vypadal svět. Svět v jejich očích je naprosto liberálním trhem, kde všichni bez jakéhokoliv omezení a hierarchie bojují o místo na slunci. Uvnitř však jsou organizovány přísně hierarchicky s pevným vnitřním řádem. Expanze nadnárodních společností je vítězstvím byrokracie nad svobodným trhem. A opravdu. V místě, kde taková firma působí svobodný trh mizí, neboť konkurence slabých lokálních soupeřů je předem odsouzená k neúspěchu.

Jedním z důsledků globalizace je, že vládám klesají příjmy z daní. To je způsobeno jednak poskytováním daňových úlev firmám ucházejícím se o investice, jednak účetními manipulacemi, jejichž kontrola je nad síly dam z finančního úřadu (to mně připomnělo, že těm dámám musím ještě přinést potvrzení o studiu, neboť to co jsem jim dodal není dost dobré, ale nesmím ho poslat poštou, protože pak by to dostalo jiné jednací číslo ... A pak že finanční úřady nepostihují daňové úniky). Snižování výnosů z daní, zvýšené výdaje na nezaměstnanost tlačí stále více vlády do kouta. Vlády pak musí snižovat sociální výdaje, čímž roste nespokojenost ve společnosti a sociální smír je ohrožen. Aby udržely občany na uzdě, jsou vlády nuceny zvyšovat výdaje na policii a armádu, čímž se zase jen omezí demokracie. Někteří sociologové (Dahrendorf, Keller) pak varují, že příští století bude provázeno nástupem autoritářských vlád a režimů (což mimochodem není nadnárodním koncernům vůbec proti srsti).

Všeobecně prospěšné smlouvy

Ke způsobu, jak se nadnárodní firmy prosazují ve světě, patří tlak na přijímání různých smluv o ochraně investic a volném trhu. Mezi takové „volnotržní smlouvy" patří NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), Maastrichtská smlouva, GATT (Všeobecná dohoda o obchodu a clech) a MAI (Mnohostranná úmluva o investicích). Kdyby MAI, někdy přezdívaná jako „Všeobecná deklarace práv obchodních společností", vstoupila v platnost (což je v této chvíli zásluhou občanských iniciativ na chvíli zažehnáno), povýšila by práva obchodních společností na úroveň práv států a jejich občanů. Například by firmám umožňovala žalovat země, jejichž zákony omezují obchod (a to i přijetím jakéhokoliv zákona na ochranu přírody či pracujících). Ve zmíněných úmluvách vskutku nejde o obchod mezi jednotlivými státy, jejich obsah slouží nadnárodním obchodním společnostem. Zaručuje jim právo bez průtahů vstoupit na kterýkoliv národní trh. Dotyčné smlouvy - projednávány tajně, psány krajně komplikovaným a technicistním jazykem - se zřídkakdy dostanou do rukou našim poslancům a jen zcela výjimečně někdo z nich jejich obsahu skutečně porozumí. Svým podpisem se vlády, často bezděčně, zříkají části své moci a v úhrnu podporují vysoce pohyblivé globální obchodní společnosti na úkor drobnějších státních a místních podniků, čímž ochuzují samy sebe. Zatímco menší obchodní společnosti působící v národním rámci řádně platí daně, nadnárodky mohou v mžiku své jmění přesunout, aby snížily daňovou zátěž. Moc vlád se snižuje, neboť takto přicházejí o stále více příjmů. Státy tedy chudnou, což vlády nutí omezovat výdaje na zdravotnictví, sociální zabezpečení, vzdělávání i další veřejné služby [Lesy].

Překážky ve volném pohybu zboží odstranila kromě jiných dohoda GATT. Tak se podařilo vládám za mocného tlaku právě největších firem snížit za padesát let cla na průmyslové výrobky ze 40 na 5% [Existence98].

Extremismus

Na rostoucí nezaměstnanost a sociální nerovnost se nabalují další problémy. Početná masa nezaměstnaných, lidí ztrácejících reálnou možnost se v životě prosadit se radikalizuje a přidává se na stranu různých extremistických skupin, které mají jednoduchou odpověď na to, kdo za jejich stav může. Extremistickými a teroristickými prostředky pak bojuje proti cizincům, židům, ekologům nebo nadnárodním společnostem (kam to střílím). Kam vedl vzrůst nezaměstnanosti ve třicátých letech raději nepřipomínat (no, už se stalo). S předpokládaným růstem extremismu a terorismu souvisí snahy o omezování lidských práv a svobod a posilování pravomocí policie (u nás se už tak pomalu děje).

Neodpustím si jednu poznámku, která s souvisí jak s globalizací, tak se vzrůstem extremismu. Jaderná energetika. Tak jako se spojují výrobní závody, tak se také globalizuje energetika. Z velkého množství lokálních zdrojů elektrické energie se postupem času stávají elektrárny, které na jednom místě vyrobí elektřinu pro obrovská území. Na konci tohoto procesu jsou zatím jaderné elektrárny. Argumentem pro jejich stavbu bylo snížení nákladů na výrobu elektřiny (což se dnes zdá lehce úsměvné) a v neposlední řadě též z důvodu ochrany ovzduší a přírody. Možná právě proto mnozí vyčítají ekologům, že výstavbu jaderných elektráren se snaží zastavit. Mají k tomu důvod, nebo jsou to pokrytci, stavící se proti všemu? Důvody tu samozřejmě jsou. Můžeme snad vynechat všechny notoricky známé důvody od nakládání s radioaktivními odpady, přes zvýšenou radiaci po neekonomičnost. Z hlediska globalizace se tu objevují důvody další, možná závažnější. Jedním z nich je obrovská zranitelnost. Vyřazením několika málo elektráren se celá zem ponoří do tmy. To je daň centralizaci výroby. Uvědomíme-li si nebezpečí vzrůstu terorismu, pak již známe odpověď na otázku, proč by mohly být některé elektrárny vyřazeny. Dnes už opravdu není problém vyrobit dostatečně silnou trhavinu či letadlo na dálkové ovládání. Návodů se na internetu povaluje nepřeberné množství [Zločin a internet]. Obecně se zdá, že i nebezpečí války (která je ve světě, ve kterém se stále prohlubuje rozdíl mezi bohatým severem a chudým jihem, stále pravděpodobnější) se nebezpečně podceňuje. A jak říká Petr Pithart "nejlevnější jaderná zbraň je atomová elektrárna na území protivníka". Nechci být obhájcem uhelných elektráren, jen chci naznačit, že cesta ke snížení emisí oxidu uhličitého by možná měla některá místa velkým obloukem obejít.

Pár poznámek závěrem

Většina nadnárodních firem silně zneužívá skrytě dotovanou dopravu, bez níž by jejich expanze byla přece jen obtížnější. Do dopravy (zejména silniční) se totiž nezapočítávají tzv. externí náklady - externality, které však přesto někdo platí - buď my, nebo generace příští. Jsou to náklady na znečištění prostředí, znehodnocení krajiny, náklady na léčbu zranění a nemocí způsobených dopravou atd. Tyto náklady lze vyčíslit, i když u některých to jde těžko. Kolik stojí lidský život? Přesto lze dojít k výsledkům, které se samozřejmě studie od studie liší, ale přibližují se hodnotě 5 DM na litr benzínu. Pro méně znalé - této úrovně cena benzinu opravdu nedosahuje.

Je zajímavé, jak málo lidem je divné, že banány, které k nám urazí cestu přes čtvrt zeměkoule, jsou levnější než jablka pěstovaná kus za městem. Na tom přeci někdo musí ukrutně tratit. Na výběr máme místní obchodníky, velké obchodní a transportní firmy či domorodce na banánových plantážích.

Globalizační sliby o blahobytu pro všechny se plní přesně naopak, jak dokazuje ročenka Stavu světa týmu vědců Lestera Browna z nezávislého World Watch Institutu. I když je nás 3 a půlkrát více než před sto lety, energie užívaná světovým hospodářstvím se od té doby znásobila šest-krát. Jen během posledních 20 let vzrostlo spalovaní fosilních paliv čtyřikrát, rybolov pětkrát, spotřeba obilí se ztrojnásobila. Při růstu populace o 80 milionů lidí ročně je jasné, že se brzy na někoho nedostane. Zvyšuje se teplota, klesají hladiny podzemních vod. Téměř polovina obilovin je přitom pěstována na zavlažovaných polích.... [Nedej se]

Snad přeháním, snad se mýlím. Snad.

Zdroje