Vyšlo třetí číslo časopisu Konec konců

15. 4. 2004 - BRNO [Econnect]

Za pozornost stojí jistě i rozhovor Pavla Hlavatého s environmentálním právníkem Petrem Kužvartem o jeho zkušenostech s prací veřejné správy a možnosti domoci se občanských práv. I s ohledem na tíživou finanční situaci mnohých nevládních organizací stojí jistě za pozornost rozbor distribuce peněz ze státem povolených loterií v článku Proč nám loterie nenesou. Konec konců připravilo také několik příspěvků k mediální oblasti – mj. úvahu o schopnosti Syndikátu novinářů hájit zájmy novinářů a článek o postavení a možném vývoji televize po našem vstupu do EU.

V 3. čísle najdete také pravidelnou Kellerovu hlídku, tentokrát o investičních pobídkách národních států, kterou si můžete přečíst již teď.

Investiční absurdistán

Jan Keller

Chce-li někdo vidět praktickou ukázku toho, jak funguje „svobodný trh“, ať si důkladně prohlédne mechanismus investičních pobídek. Jeho fungování je vcelku prosté: Státy, které pomalu už na nic nemají peníze, se předhánějí v tom, který z nich nabídne vyšší investiční pobídku velkým firmám, jež nejednou bývají mnohonásobně bohatší než tyto státy. Právě to je prý ta správná cesta k prosperitě.

Proč se skládají stále chudší státy tak usilovně na stále bohatší firmy? Jsou zde dva důvody, o nichž se mluví neustále, a další dva, o nichž se prakticky mlčí. Tím prvým, stále dokola omílaným, je tvrzení, že firmy vytvářejí nová pracovní místa. Zní to báječně, pokud neznáme čísla. V průběhu 90. let vytvořily v České republice firmy pomocí investičních pobídek neuvěřitelných 40.000 pracovních míst. Jedná se o sedm či osm procent z aktuálního počtu nezaměstnaných. Pro srovnání: dalších 40.000 nezaměstnaných má přibýt do evidence jen v průběhu ledna 2004. O tento počet tedy byla sražena nezaměstnanost. Stalo se to způsobem, který stál daňového poplatníka astronomické sumy a který stojí a bude stát státní pokladnu další velké částky na neodvedených daních v důsledku daňových prázdnin, jež obvykle tvoří součást pobídek.

Pracovní místa vytvořená tímto způsobem však nejsou ledajaká, oponují stoupenci investičních pobídek. Díky nim se k nám dostává nejnovější světové know-how, což prý má řadu dalších blahodárných efektů. Bohužel ani tento argument není tak přesvědčivý, jak se na prvý pohled jeví. Jestliže nejmenovaná firma získá vysoké investiční pobídky plus pět či sedm let daňových prázdnin, aby u nás vyráběla moderní barevné televizní obrazovky, není to sama o sobě žádná velká výhra. Po skončení daňových prázdnin firmu v zemi těžko co udrží. Technologie, s nimiž přišla, mezitím zastarají a tajemství těch nových nám při odchodu stejně neprozradí.

Co je na investičních pobídkách tak přitažlivé, pochopíme spíše ze skutečností, o nichž se příliš nemluví. Tu a tam v médiích proběhne zpráva, že výše investičních pobídek v České republice bývá zhruba dvoj- až trojnásobná ve srovnání se sumou, za niž by byly firmy ochotny k nám přijít. Nedá se to dokázat, neboť tam, kde není žalobce, není ani soudce. Pokud by se však podobné odhady potvrdily, mohly by posloužit jako vcelku přesný indikátor míry korupce v naší zemi. Leccos z přitažlivosti Česka pro nadnárodní investory by se tím vysvětlilo.

To jsou však jen spekulace ve srovnání s druhým důvodem, který platí univerzálně. Jde o to, že globalizace umožňuje velkým firmám vydírat státy, které již jen formálně zůstávají suverénními. Státy jsou dnes nuceny provozovat ve vztahu k investorům jakousi „zvrácenou sociální péči“. Chybí peníze na ty, kdo jsou skutečně sociálně potřební, protože je nutno pečovat o nejbohatší firemní kolosy všech dob.

Státy jsou nuceny provozovat také „zvrácenou solidaritu“. Ta spočívá v tom, že celoplošně vybírané daně putují k vybraným firmám a lokalitám. Celá země se tak skládá na cizí firmu, aby aspoň na pár sezón vybranou lokalitu dočasně obšťastnila. A pokud třeba ani těch pár sezón nevydrží, vstupné, které jsme my všichni za její vstup zaplatili, se zásadně nevrací. Díky investičním pobídkám se tak už zase ocitáme v jakémsi Absurdistánu. Jeden německý národohospodář popisuje nový Absurdistán následovně: Představte si, že v zemi, která je stále chudší, se veškerou úrodou začne krmit dobytek. Hladovějící obyvatelstvo je přitom ubezpečováno, že až se dobytek pořádně napase, budou mít všichni hojnost masa. Za velkého jásání se navážejí do stáje nové a nové fůry. Vždyť ještě pár sklizní, pár roků odříkání a všichni v zemi budou mít spousty masa a jitrnic.

Bývaly doby, kdy pohádky vyprávěly staré babičky. Průměrný věk ekonomů, kteří je vyprávějí dnes, se pohybuje někde kolem třiceti let. A potom, že pokrok neexistuje. V novém Absurdistánu na něj narazíme na každém kroku.