V poslanecké sněmovně ČR proběhla konference o týrání dětí

2. 11. 2005 - PRAHA [BBC]

Ve sněmovně se sešlo asi 300 lidí: desítky psychologů, psychiatrů, sociologů, ale také sociálních pracovníků. Na konferenci zaznělo, že šest starých zemí Evropské unie zákonem zakázalo používání jakýchkoliv tělesných trestů na dětech a to kdekoliv, ve škole i doma.

Během roku v těchto zemích pokleslo hlášených případů používání tělesných trestů o třetinu. 54 procent dotázaných Evropanů dokonce uvedlo, že by na policii oznámilo, pokud by jejich soused tělesně trestal dítě.

Česko? Tradice Rakouska-Uherska

Vyplývá to z Evropské zprávy o násilí na dětech, ze které na konferenci čerpala Eva Vaníčková z České společnosti na ochranu dětí a autorka právě vydané knihy Dětská prostituce. Vaníčková tvrdí: "U nás, pokud jde o běžné výprasky, by si nikdo téměř nedovolil něco takového ohlásit. My máme přetrvávající tradici tvrdé rakousko-uherské školy, tendenci děti podceňovat. Spíše v rodině uznáváme formální autoritu a domníváme se, že se oprávněně můžeme na dítě zlobit a v rámci toho zlobení používat i formu násilí. Nevidíme na tom nic špatného, proto bychom něco takového neoznamovali, ale sami dokonce použili."

Přitom i v České republice hrozí vysoké tresty nejen za násilí na dětech, ale také za neohlášení případu týrání dětí. V Česku ale jen málokdo udá souseda za to, že například ztloukl svoje děti. Většinou se o tom dozví policie od školního lékaře, říká Martin Kloubek, policista ze specializovaného oddělení třetí policejní správy Praze a dodává: "Oznamovací povinnost je zakotvena v trestním zákonu velmi dlouho. Problémem je, že jednou ze zásad trestního řízení je, že dokazovat musí orgán činný v trestním řízení, že ten, kdo neoznámí případ týrání dítěte, nebo osoby závislé, může být trestaný."

Oznamovací povinnost

"Orgány činné v trestním řízení musí dokázat tomu, kdo něco neoznámil, že se to, dozvěděl 'věrohodným způsobem'. Proto má někdy veřejnost pocit, že takové ustanovení trestního zákona existuje, ale že málo funguje."

Kloubek říká, že velmi často děti páchající trestnou činnost, klienti sociálních a diagnostických ústavů, pocházejí z rodin, kde zažívaly doslova peklo, fyzické násilí a sexuální zneužívání. "Přečtete-li si kazuistiky těchto dětí, tedy příběhy, které s nimi sociální pracovníci v ústavech sepisují, zaskočí vás, jak obrovské procento je těch, kteří byli v dětství sexuálně zneužíváni."

Transgenerační přenos

Podle odhadů odborníků je v České republice v dětství sexuálně zneužívána každá čtvrtá dívka a každý desátý chapec, nejčastěji prý od nevlastních otců, strýců, tedy od lidí, kteří jsou jim nejblíže. Podle Jany Kocourkové, psychiatričky z pražské nemocnici Motol, představují případy týrání široké spektrum od fyzického týrání a násilí, včetně extrémních fyzických trestů, přes sexuální zneužívání až po zanedbávání, kdy dítěti není poskytnuta dostatečná péče, jakou by potřebovalo.

Jedním z možných vzorců přenosu chování je podle Kocourkové 'transgenerační přenos' z rodičů na děti, ale někdy může dojít i k opaku, kdy se rodič chová permisivně vůči projevům dětí, nebo děti vůbec nemá, případně se vyskytnou i jiné vzorce chování, které nejsou prostým opakováním násilí.

Problém je ale i v samotné definici násilí, neboť "kategorizovat rodičovské chování jako extrémní trestání může být nesnadné, například uhodit dítě je nevhodné týrající trestání, ale odstrčíme-li ho fyzickou silou v situaci, kdy by bylo ohroženo přechodem přes silnici nebo pohybem kolem sporáku, potom lze těžko říci, zda fyzická zábrana je trest, nebo ne," dodává Kocourková.

Mikuláš Kroupa