Dá se začít znovu?

16. 8. 2006 - PRAHA [Můžeš]

Velkého množství vody se člověk dlouho bál, až začal sebevědomě prohlašovat, že ji zkrotil. Jenže živel se čas od času může vymknout kontrole a ohrozit i ty, jejichž možnosti bránit se jsou omezené. Ani ti se však nevzdávají.

Když v roce 2002 Miloš Silovský sčítal škody, které napáchala v jeho keramické dílně ve Veselí nad Lužnicí povodeň století, činila minusová položka utopeného hotového zboží lité keramiky, výrobků před vypálením, forem a materiálu 150 000 korun. A navrch hodnota dvou elektrických pecí! Jindy krotké toky Lužnice a Nežárky zdivočely a splynuly do jedné hladiny, která vystoupila do výšky 140 centimetrů – a zavěsit pec na hák někam pod strop dost dobře nelze. Skutečná ztráta tedy byla mnohem vyšší: téměř 300 tisíc. Miloš Silovský však ani na chvíli neuvažoval, že by svou dílnu zavřel. Požádal Konto BARIÉRY o příspěvek na zakoupení nové pece; keramická dílna bez pece je totiž skoro totéž, co dětské pískoviště s výrobou báboviček.

„Konto BARIÉRY byla jedna z mála organizací, které nabídly pomocnou ruku," říká šestačtyřicetiletý kvadruplegik. Dostal třicet tisíc, ale nakonec je ani nevyčerpal. Kamarádi jednu z pecí dokázali opravit a na pořízení druhé, ač mu záda kryl finanční žolík od Konta BARIÉRY, chyběla hotovost. „Točil“ výrobky k vypálení v té opravené. „Zrovna jsem měl připravené návrhy keramiky, kterou jsme dělali s významným keramikem Antonínem Škodou. Zemřel před povodní, na jeho památku jsem to musel uskutečnit,“ říká Miloš Silovský.

V keramické dílně pracoval až do letošního března, kdy se na Veselí nad Lužnicí přivalila povodeň další! Ukázalo se, že příroda nic nedá na to, jak si člověk vykládá pojem stoletá voda – například že po té v roce 2002 je s katastrofickým scénářem po starostech na další stovku let. I když sněhu letos napadlo třikrát víc než jiné zimy, a bylo tudíž zapotřebí počítat s trojnásobnými průtoky v řekách z jarního tání, správci povodí zůstávali v bohorovném klidu. „Devětadvacátého března bylo vyhlášeno, aby lidé čekali větší vodu, že si mají chránit majetek,“ vzpomíná Miloš Silovský. „Ze čtvrtka na pátek hladina Nežárky klesla, pohotovost nikdo nedržel, část radních odjela do Rakouska na přátelské setkání v družebním městě. A když mě v sobotu ráno ve čtyři sestra budila s tím, že plaveme, byla voda na ulici. Řeka během noci stoupla o čtyřicet centimetrů...“ Jen v tomto jihočeském městě stálo 150 domů v jezeře.

Povodeň si otvírá sama. Z ulice na dvorek, ze dvorku do dílny v přízemí. A opět ničí. Zboží vypálené i schnoucí, sádru, nedávno pořízené nové formy, keramickou hmotu – všechno zachránit bylo nad lidské síly škrcené časem a přidušené úzkostí z opakování toho, co v paměti zůstalo živé a bolavé. K peci se letos živel nedostal, „čára ponoru“ patrná na stěnách je ve výšce 45 cm. Vozíčkář, i když jištěný svou rodinou, byl v těch chvílích mimořádně zranitelný – obrazně i doslova. „Nabídla mi a doma u sebe poskytla azyl moje ošetřující lékařka Hana Blažková,“ objasňuje řešení téhle tajenky Miloš. A dodává: „A třeba vykoupat se mi umožnili ve sportovním centru zdravotně postižených v Českých Budějovicích.“

Nahlédnout do dílny po opadnutí vody si žádá trochu otrlosti. A nejen kvůli zápachu po všudypřítomné vlhkosti. Myšlenky o zmaru vyvolává jiná skutečnost: firma KESIL (KEramika SILovský) vyrábí zejména sezonní zboží. „To hotové a připravené na Velikonoce se utopilo všechno,“ potvrzuje Miloš tušené. Nemá svým zákazníkům co nabídnout. Nemá ani formy na zahájení výroby zboží nového. Dílna bude vysychat do léta, až potom by mohli syn a otec Silovští zahájit výrobu zboží pro vánoční trh.

Jestli ji zahájí! Začínat znovu a od samého začátku je těžké. Moc těžké. Náročné na vůli, výdrž i finančně – byť letošní škoda činí „jen“ padesát tisíc. Bude hodně záležet na tom, jestli se ozvou s objednávkami výročních cen a upomínkových předmětů tradiční zákazníci: různé spolky, hokejisté, fotbalisté, myslivci, rybáři... „Většinu věcí vyrábím i pro vlastní potěšení. A vzhledem k mému postižení mi keramika nejlépe vyhovuje, tak asi začnu zase,“ říká Miloš Silovský odhodlaně.

Říká se, že porážky člověka posilují. Nejspíš ano, některé – ale po každé další se vstává o něco hůř a stojí to o moc víc dřiny...

Jan Nouza

DISKUSE - KOMENTÁŘE: