Strastiplná cesta k ekologickým daním

21. 11. 2003 - PRAHA [EkoList]

Je to už téměř deset let, co si v sousedním Německu nechala tamější odnož Greenpeace v renomovaném Institutu pro hospodářský výzkum zpracovat studii pod příznačným názvem "Ekologická daň - slepá ulička, nebo královská cesta?".

Studie předpokládala zavedení energetické daně na fosilní paliva a elektřinu. Výnosy daně měly snížit mzdové náklady zaměstnavatelů, a tím dát impuls ke vzniku 250-500 tisíc pracovních míst.

Úkolu prosadit ekologickou daňovou reformu (EDR) se nakonec chopila Strana zelených - začátkem roku 1998 zveřejnila svůj volební program a v něm byla EDR hlavním bodem. Veřejnost byla šokována z kontextu vytrženým požadavkem na zvýšení ceny benzínu na 5 marek za litr. Kvůli tomu se během volební kampaně preference zelených propadly až pod hranici volitelnosti a do Spolkové rady se zelení nakonec dostali hlavně díky skandálu s přepravou jaderného odpadu.

Kde trh nestačí

V té době ovšem koncept ekologické daňové reformy nebyl žádnou novinkou. Myšlenku omezit rostoucí spotřebu přírodních zdrojů a přibývání odpadů pomocí daní a poplatků rozpracovali na konci 70. let minulého století švýcarští ekonomové Binswanger, Geissberger a Ginsburg. Zároveň s tím navrhli použít dodatečného výnosu k vytváření nových pracovních míst.

V pojetí ekonomie představuje ekologická daňová reforma jeden z nemnoha způsobů, jak zahrnout do cen výrobků také ty negativní dopady na životní prostředí, které trh ocenit neumí. To se týká především oblastí, jako je změna klimatu, kde zdanění emisí skleníkových plynů má zamezit jejich rostoucímu vypouštění do atmosféry a předejít tak těžko předvídatelným následkům v podobě růstu hladin moří a oceánů, teplotních extrémů či větrných tornád.

Ekologické daně mají motivovat člověka k šetrnému chování a zároveň nahradit část rozpočtových příjmů, které nyní plynou z daní z příjmu a pojistného na sociální zabezpečení. Reforma by v ideální podobě měla snížit sazby daní z příjmu nebo pojistného o veškeré dodatečné výnosy ekologických daní, tak aby nestoupla celková daňová zátěž. Většinou ale část výnosů v podobě kompenzací směřuje zpět těm, od nichž byla vybrána.

Pro a proti

Tak jako každé politické rozhodnutí má i ekologická daňová reforma své příznivce i odpůrce. Ti první poukazují na výsledky v podobě snížení emisí, pokles energetické náročnosti, rozvoj alternativních zdrojů a podobně. Odpůrci na druhou stranu namítají ohrožení konkurenceschopnosti výrobců, kterým zdanění energie zvýší cenu výroby a dopad na domácnosti s nejnižšími příjmy (především příjemců důchodových a sociálních dávek), pro které bude přínos ze snížení daní z příjmu nebo sociálního pojištění minimální.

Ani jedny argumenty, ať ve prospěch nebo v neprospěch EDR, nejsou úplně "čisté". Jen těžko lze totiž při hodnocení vlivu na zaměstnanost, životní prostředí či konkurenceschopnost oddělit vliv celé řady dalších faktorů, které s EDR nijak nesouvisí. Vývoj cen ropy nebo samotné ekonomiky je toho učebnicovým příkladem. Konečně s výjimkou průkopnických zemí jsou reformy zatím v chodu příliš krátkou dobu pro takové zásadní hodnocení.

Přesto některé výsledky EDR jako pokles emisí o 80 % u oxidu siřičitého (SO2) a o 20 % u oxidů dusíku (NOx) ve Švédsku do roku 1995 nebo desetiprocentní pokles emisí oxidu uhličitého (CO2) za loňský rok v Británii, případně vznik víc než 10 tisíc pracovních míst v sektoru alternativní energetiky v Dánsku za zmínku jistě stojí.

Obavy z naplnění černých předpovědí významnou měrou ovlivňovaly výsledné podoby reforem. Alespoň dočasně jsou zvýhodňována odvětví s vysokou spotřebou energií (těžký průmysl, komerční skleníky, veřejná doprava). Pro získání těchto zvýhodnění je nezbytné splnit řadu podmínek, které směřují k úsporám a vyšší efektivnosti. Část výnosů ekologických daní směřuje do programů na podporu skupin s nízkými příjmy, ať už ve formě jednorázové podpory na zateplení nebo opakující se dávky na ochranu před palivovou chudobou.

EDR míří ze severu

Jako první se do ekologické daňové reformy pustily severské země - Švédsko, Finsko, Dánsko, Norsko - a Nizozemí. Do konce století k nim přibylo několik dalších evropských států, mimo jiné už zmiňované Německo, kde reforma následovala po vítězství koalice sociálních demokratů a zelených ve volbách. Ostatně levicové vlády jsou většinou myšlence ekologické daňové reformy nakloněny víc.

V roce 1992 přišla Evropské komise s návrhem směrnice o zdanění energií, nezískala však podporu všech členských států (v otázkách zdanění je v EU vyžadována jednomyslnost), stejně jako návrh komise z roku 1997. Posledně zmíněný návrh se stal podkladem pro kompromisní návrh, který je v současnosti těsně před závěrečným schválením. Během dlouhých let vyjednávání ale návrh ztratil na síle a spíš než ekologickou daňovou reformu představuje harmonizaci energetických daní. Přesvědčit veřejnost o tom, že to není "nečekané" zvýšení daní, jak o směrnici informují česká média, by vyžadovalo aktivní přístup členského státu (to platí i pro ČR), tj. snížení jiných daní způsobem odpovídajícím principům EDR.

A co my?

Slibných náznaků už bylo více - máme dokonce zákonem zakotveno, že součástí daňové soustavy jsou daně k ochraně životního prostředí. Jediná tato daň zůstala mezi ostatními novými daněmi při reformě v roce 1992 pouze na papíře. Ekologické aspekty jsou namísto toho připisovány spotřebním daním (pohonné hmoty) a dani z přidané hodnoty (snížená sazba).

Až po volbách v roce 1998 sociálnědemokratická vláda zahrnula práci na ekologické daňové reformě do svého programového prohlášení. Na vládní úrovni byl úkol zadán ministerstvu financí (MF) za spolupráce ministerstva životního prostředí (MŽP). Materiál měl být předložen vládě do konce roku 2000, nakonec byl předložen až v lednu 2001. Následovalo projednání v Radě pro sociální a ekonomické strategie (RASES). Ta měla materiál přepracovat a jako návrh věcného záměru zákona předložit vládě, který se potom měl stát předmětem meziresortního připomínkového řízení. Místo toho následovala demise tehdejšího místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku Pavla Mertlíka, jehož nahradil Miroslav Grégr. V létě 2001 změnila vláda zadání úkolu a místo návrhu věcného záměru zákona se začal připravovat návrh postupné ekologizace daňové soustavy, opět za součinnosti MF a MŽP. Ani tento návrh se dál než do meziresortního připomínkového řízení nedostal.

Další kapitola se začala psát po volbách v červnu 2002. Sociální demokracie s křesťanskými demokraty a Unií svobody se v koaliční smlouvě dohodla na přípravě ekologické daňové reformy. Obdobná formulace se pak dostala i do programového prohlášení, v němž si vláda uložila bezodkladně zahájit práce na její přípravě. Uplynul víc než rok a výsledek je dost hubený. Vlastně jediné, co se stalo, je ustavení meziresortní pracovní skupiny. Konkrétní návrhy by mělo zpracovat ministerstvo životního prostředí za spolupráce ministerstva financí. Zatím ale ministerstvo financí lepí díry ve státním rozpočtu a usilovně reformuje veřejné finance a ministerstvo životního prostředí čeká, jak to dopadne.

O tom, co nás v ekologické daňové reformě čeká, se sice nedá s určitostí říct nic, ale základní obrysy jsou víceméně zřejmé. Obdobně jako v Německu můžeme tedy očekávat zvýšení spotřební daně z paliv (benzín, nafta, topný olej, uhlí a podobné) a novou spotřební daň na elektrickou energii a tuhá paliva. Vedle toho by to mohla být daň z těžby surovin (kamene, vápence, štěrku, písku a dalších). Nabízejí se i další daně zavedené v jiných státech v rámci ekologické daňové reformy, jako je třeba daň z hnojiv a pesticidů, z plechovek, z nákupních tašek, baterií, antibiotik, jednorázových obalů, ale ministerstvo financí je k jejich funkčnosti a účelnosti dost skeptické.

Místo závěru

Ekologická daňová reforma je podle všeho především politické téma. Daně jsou pro stát životně důležitým zdrojem příjmů a získat podporu pro jejich reformu není v českých podmínkách příliš snadné. K zavedení nových daní panuje zjevná nechuť a málokdo chápe souvislost mezi zavedením ekologických daní a snížením daní z příjmu případně sociálního pojištění. Ministerstvo financí navíc vyjadřuje obavu o stabilitu výnosů ekologických daní - případný pokles spotřeby zdaňovaných zdrojů nebo emisí by se projevil poklesem daňových příjmů. Řešení samozřejmě existuje, buď daň opět zvýšit, nebo zdanit další zátěže životního prostředí, případně zkombinovat oboje.

Vojtěch Máca
Autor pracuje v Centru UK pro otázky životního prostředí.

Článek jsme převzali z tištěného EkoListu z listopadu 2003. Ukázkový výtisk časopisu si můžete objednat zde.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: