Před třiceti lety došlo k dioxinové havárii v Sevesu

10. 7. 2006 - PRAHA [Econnect/Greenpeace]

Vedení továrny prohlásilo havárii za běžnou a o úniku jedovatého plynu se nikdo nezmínil. Evakuace postižených lidí proběhla až o 14 dní později. To už se začaly projevovat první následky otravy u lidí (např. chlorakné podobné tomu, které ukrajinskému presidentovi Juščenkovi zhyzdilo tvář po otravě dioxinem). Celkové škody na lidské zdraví nebyly díky povaze znečištění dosud úplně vyčísleny. Katastrofa však kromě zdravotních následků měla obrovský sociální dopad.

V mnoha ohledech připomíná dioxin radioaktivitu: je neviditelný, jedovatý v mikroskopických dávkách a byl používán jako bojová látka. Navíc je přenosný kontaktem se zasaženými osobami nebo předměty, takže v zasažených oblastech bylo možné jeho pověst přirovnat ke středověké morové epidemii. Nejistota a pocit, že je člověk kontaminován, stál za velkým sociálním, ekonomickým i osobním utrpením postiženého obyvatelstva. Vše, co pocházelo ze zasažené oblasti, bylo v obavě z kontaminace okolním světem odmítáno, což místní komunitu vážně stigmatizovalo.

Snaha vše ututlat a zlehčit se změnila v neobvyklý proces směřující k záchraně celé oblasti - oběti byly odškodněny, dělníci byli přemístěni, program dlouhodobého zdravotního monitoringu funguje doposud a samotné místo katastrofy bylo přeměněno na park. Bohužel do značné míry byla postižená oblast obnovena za cenu přenesení problému jinam. Těžce kontaminované zemina byla uložena na neznámem místě za hranicemi Itálie, přičemž celý proces byl provázen množstvím zmatků a skandálů.

To je způsob jednání často vídaný u mnohých moderních průmyslových gigantů: spokojenost zákazníků je mnohdy vykoupena externalizací nákladů do ekologické a sociální oblasti. Jinými slovy: zátěž, která je vedlejším produktem mnohých technologií, je přenášena pryč od výrobce a bezprostředních spotřebitelů do všeobecně sdíleného, ale nechráněného životního prostředí nebo do sociálně slabších a bezbranných komunit (místních i cizích), se kterými je nakládáno jako se smetištěm.

Politickou odpovědí EU na katastrofu byla direktiva Seveso, která měla průmyslovým haváriím předcházet a kontrolovat je. Jejím podstatným nedostatkem je, že přijímá současný stav a neklade si otázku, jak závažné je používání a výroba chemických látek ve vztahu k lidskému zdraví, bezpečnosti a životnímu prostředí. Rizika pouze posuzuje, nikoliv jim předchází. Pokud je jakákoliv výroba označena za bezpečnou, neznamená to, že nepředstavuje vážná rizika. (Například letadlová přeprava je považována za nejbezpečnější formu dopravy, a přesto každoročně spadnou desítky letadel.)

O otázce, zda je třeba rizika pouze hodnotit nebo jim předcházet a odstraňovat je, se vedla debata po havárii v Toulouse (výbuch továrny na hnojiva v roce 2001, třicet mrtvých, 10 tisíc zraněných). Evropský parlament schválil rezoluci, ve které vyjádřil naději, že nová legislativa upravující rizika v průmyslu bude impulsem směrem k trvale udržitelnému rozvoji a zpochybní užitečnost a smysl různých nebezpečných chemických výrobků a dnes již zastaralých výrobních postupů.

Tento požadavek zůstal nevyslyšen, ale vše může být napraveno již letos na podzim, kdy se bude v Evropském parlamentu hlasovat ve druhém čtení o nové chemické politice, známé pod zkratkou REACH. Parlament má možnost (stejně jako při prvním čtení) znovu prosadit princip substituce (povinné náhrady) nebezpečných chemických látek jejich bezpečnějšími alternativami, pokud jsou dostupné. Rada EU z textu tento princip na nátlak chemické lobby loni v prosinci vyškrtla a my můžeme jen doufat, že europoslanci i díky kampani Greenpeace podobnému tlaku nepodlehnou.

-red-