Moje zvláštní vánoce: Netradiční vánoce ve squatu

20. 1. 2005 -

Pár dní před vánoci jsem dostal elektronickou poštou pozvání ke štědrovečernímu ohni v Lakomě. Lakoma je malá vesnice na okraji Chotěbuzi v německé Lužici a svým osudem se podobá severočeským Libkovicím. Už řadu let jsou domy prázdné, pozemky pod nátlakem vykoupené a ke katastru vesnice se neúprosně blíží kolečkové rypadlo velkého povrchového dolu. Nejde ale jen o pár starých stavení. Zároveň má být zničena rozsáhlá chráněná oblast zahrnující unikátní soustavu 25 rybníků, kde jsem například při božíhodové procházce poprvé v životě viděl orla říčního. Dřív měl takové ničení krajiny a kulturních hodnot ve své režii všemocný totalitní stát, dnes jsou to téměř stejně všemocné soukromé firmy, v lužickém případě švédský koncern Wattenfall. Před pár lety obsadili některé prázdné domy mladí umělci a ekologičtí aktivisté, kteří společně s pár statečnými, kteří „neprodali“, zorganizovali spolek za záchranu Lakomy a jejího krásného okolí. Žijí tam velmi jednoduše - většina domů už nemá tekoucí vodu, některé ani elektřinu, pořádají kulturní a osvětové akce, monitorují činnost Wattenfallu a bojují proti záměrům firmy všemi dostupnými právními prostředky. Zatím nepříliš úspěšně, i když konečné rozhodnutí ještě nepadlo. Před vánoci museli vyklidit další pozemek, na kterém můj hostitel Ralf, tesař a sochař, postavil podle starých lužických vzorů repliku srubu a tak nezbylo než srub, včetně hliněné pece, která mě pak při spaní hřála, zvednout hevery a přesunout na kulatinách o pár metrů dál na nepoužívanou vesnickou cestu. Vydal jsem se v podvečer 24. prosince za svitu hvězd a měsíce vypůjčeným autem na cestu prázdnými silnicemi a zpestřil jsem nudný večer hraničním kontrolám v Hrádku nad Nisou a v Žitavě. Ani čeští ani polští ani němečtí úředníci si nenechali ujít příležitost důkladně zkontrolovat podivné individuum, které na Štědrý večer nesedí doma, ale překračuje hranice. V Německu mě po delším sledování ve vnitrozemí ještě jednou zastavila pohraniční stráž - dvě dívky, které se ptaly, jestli jsem snad Ježíšek (překládám tak podivuhodné německé „Weihnachtsmann“) a tak pospíchám proto, abych stihl rozvést dárky. Přes všechno žertování zase důkladně prohlédli auto. Pochopil jsem, že se všechna ta státní moc obává, jestli v tu svatou noc nepašuji přes hranice nějaké uprchlíky - co kdyby zas nějaký spasitel? V současnosti by to svatá rodina s útěkem do Egypta rozhodně neměla tak snadné. V Lakomě neměli stromeček, ale hořel tam velký oheň a k němu se trousili místní obyvatelé a pár hostů, pili svařené víno a smutně si povídali o mizejících šancích na záchranu a vymýšleli všelijaké hořce humorné akce proti švédskému Goliášovi. Pak nás pár odjelo do Chotěbuzi na půlnoční, stihli jsme jenom konec a squateři si vyprosili zbylé svíčky aby měli doma čím svítit. Vrátili jsme se k ohni a abychom se zahřáli i zevnitř, pili jsme brazilskou třtinovou pálenku z partnerského obchodu, kterou jsem přivezl jako dárek. Ralf to komentoval: „Z Brazílie už tu taky byli a říkali, že kdybychom to co děláme v Lakomě, dělali u nich, tak už nás nějaké komando najaté firmou postřílelo.“ A tak jsem jim vyprávěl o Herodově vraždění neviňátek a celý ten příběh, který sotva znali, příběh o tom, že z narození Ježíše se první radovali chudí venkované, že celý Ježíšův život ukazuje sílu bezmocných a bezmocnost mocných, že Bůh je s těmi, kdo jsou slabí a přesto se nevzdávají, s těmi, pro které jsou v životě důležitější věci než peníze a moc nad druhými lidmi. Sám jsem si připadal tak trochu jako mudrc od východu, který se vydal na putování za hvězdou naděje. A tak to bylo - za celou svou farářskou kariéru jsem neměl tak silný pocit souvislosti s vánočním příběhem, jako tentokrát, a uvědomil jsem si, jak jsem vděčný těm lidem, kteří se nedají, jak jsou důležití i pro moje vzdorování beznaději a skepsi. Nakonec jsme další dvě hodiny vymýšleli, co mohou dělat dál, jak se nenechat vnitřně zlomit, ani když tu svou - tu naši při prohrají. A vzpomněl jsem si na slova nikaragujského biskupa monseňora Casaldáliga po prohrané revoluci, která cituje Ernesto Cardenal ve svých vzpomínkách: „Jsme poražení vojáci neporazitelné věci.“ A tak nám přeji do Nového roku hodně úspěchů a taky schopnost snášet neúspěchy. (Autor je ředitelem Ekumenické akademie Praha)

Jiří Silný

DISKUSE - KOMENTÁŘE: