Rwanda: Oběti znásilnění nenacházejí spravedlnost

8. 10. 2004 - NEW YORK [Human Rights Watch/Econnect]

Zpráva “Struggling to Survive: Barriers to Justice for Rape Victims in Rwanda“ se zabývá problematickými místy ve rwandském právním systému, která brání vyšetřování a souzení sexuálních trestných činů. Ve zprávě je také zdokumentován velmi špatný zdravotní stav a ekonomická situace obětí znásilnění. Mnoho znásilněných žen bylo nakaženo virem HIV.

„Ženy, které byly znásilněny během genocidy ve Rwandě a po jejím skončení, musí stále bojovat, aby se domohly spravedlnosti,“ řekla LaShawn Jefferson, výkonná ředitelka sekce ženských práv ve Human Rights Watch. „Rwandský právní systém není příliš schopný řešit případy sexuálního násilí.“

Mezi slabá místa právního systému patří nedostatečná ochrana obětí a svědků, nedostatek kvalifikovaných odborníků na případy sexuálních zločinů a nevelké zastoupení žen v řadách policie a pracovníků soudů. Přeživší oběti genocidy, včetně žen a dívek, které byly znásilněny v roce 1994, dosud neobdržely žádné vyrovnání jako třeba finanční náhradu či jinou pomoc v souvislosti s poškozením jejich lidských práv.

Žena, která utrpěla vážné fyzické zranění a trauma poté, co byla hromadně znásilněna během genocidy, řekla zástupcům Human Rights Watch, „Jsem smutná, když slyším, že o mne mluví jako o té, která „přežila genocidu“. Nejsem ta, která ji přežila. Musím stále bojovat.“

Rwandské trestní právo a zákony, podle kterých jsou vyšetřováni podezřelí z genocidy, uvádí trestný čin „znásilnění“ a „sexuální mučení“ bez jasného definování právních termínů zločinu, jako je násilí či vynucený nátlak. Výsledkem je nejednoznačnost ohledně toho, jaké formy chování jsou právně zakázané, což vede k nekonzistentním rozsudkům, ke zmatenosti policistů a vládních úředníků a k nepříliš velké pozornosti týkající se sexuálního násilí proti ženám. Tím, že je obětem znásilnění odepřena adekvátní procesní ochrana, včetně důvěrnosti výpovědi, asistence policistek a právních expertů na problematiku sexuálního násilí, vzniká riziko, že oběti budou stigmatizovány a znovu traumatizovány.

„My, které jsme byly znásilněny, se bojíme, že se prostřednictvím výpovědi dostane náš příběh k dalším lidem,“ řekla jedna z obětí při rozhovoru se zástupci Human Rights Watch. „Jestliže půjdu k soudu, ke komu budu vlastně hovořit?“

Systém gacaca, což je tradiční právní mechanismus, který byl znovu obnovený, aby pohnal před soud desítky tisíc pachatelů genocidy, původně postrádal účinnou procesní ochranu pro oběti znásilnění. V červnu tohoto roku byly proto nově vytvořeny bezpečnostní složky, které musí být řádně zavedeny, aby napravily tento nedostatek.

Zpráva doporučuje, aby rwandská vláda přijala chybějící legislativu, na jejímž základě by zajistila odškodnění ve formě finanční náhrady či jiné pomoci, která by umožnila obětem znásilnění vyhledat potřebnou péči. Vláda by měla také zajistit lepší školení lékařů a dalšího zdravotního personálu pro získávání lékařsko-právních důkazů. Stejně tak by vláda měla zabezpečit pravidelné školení státních zástupců a soudců ohledně vyšetřování případů sexuálního násilí.

„Vzhledem k tomu, že mezinárodní společenství nebylo schopné zasáhnout během genocidy, musí nyní udělat více, aby pomohlo těm, kteří přežili,“ řekla Jefferson. „Mezinárodní organizace starající se o Rwandu potřebují více zdravotní a jiné pomoci pro oběti znásilnění a další oběti genocidy.“

pro Econnect přeložil Tomáš Tetiva