Přejít Jordán dávno neznamená získat azyl aneb Jak se válka a azylová politika Česka podepsaly na životě mladé dívky

16. 1. 2007 - Radim Ošmera, Econnect

-foto-

Černooká, krásně usměvavá mladá dáma stojí opřená o obrubeň dveří v tmavé chodbě, zve dál, podává kávu, chystá jídlo a ptá se, jak se daří mé ženě… Je jí patnáct, je talentovaná, velmi milá a přátelská, ochotná kdykoliv s čímkoliv pomoci. Každý si ji hned oblíbí; je schopná zastat maminku i tatínka ve starání se o rodinu, ráda čte, ráda chodí s kamarádkami ven, ráda se směje, ráda se dokonce učí, chce v budoucnu pomáhat lidem - touží se stát dětskou lékařkou, je cílevědomá, umí jazyky… Její "chybou" ale je, že se narodila v Palestině a nyní žije v Uprchlickém zařízení Zastávka u Brna jako žadatelka o azyl.

Bohužel Ayat není sama, která byla nucena uprchnout ze své země. Mezi léty 1991 - 2004 žádalo v České republice o azyl 71 499 lidí. Nejvíce lidí k nám přišlo v roce 2003 - 12 737. Nejsilnější období bylo mezi lety 1998 - 2003, pak počet žádostí prudce poklesl. Zatímco v roce 2003 žádalo v ČR o azyl cca 9 500 lidí, v roce 2004 to bylo kolem jednoho tisíce. Což bylo způsobeno faktem, že jsme vstoupili do Evropské unie a přestali jsme být pro uprchlíky z východu snadno dostupní. Museli k nám buď přiletět (tak jako Ayat s rodinou), nebo museli dostat vízum (což není nijak jednoduché), nebo se sem museli dostat nelegálně - přičemž jim v toto případě nesmělo být dokázáno, že prošli přes tzv. bezpečnou zemi (tou bylo samozřejmě Slovensko i Polsko, přes které se k nám uprchlíci dostávali). Pokud jim bylo dokázáno, že přes tuto tzv. bezpečnou zemi přišli, byli do ní na základě legislativy navráceni.

A kolik lidí z těch sedmdesáti tisíc azyl získalo? Pouhé dva tisíce - přesněji 3,2 %. Pro srovnání - v Německu či Rakousku je to často pětinásobek. Důvody žádostí jsou různé, jako jsou různé problémy zemí, z nichž se utíká. Války, hladomory, etnické či politické pronásledování, ekologické katastrofy, sociální krize, bída.

Restriktivní (nevstřícný) výklad azylového zákona, rozpor s mezinárodní organizací UNHCR a příkladné přístupy jiných zemí (jak je naznačeno výše v procentech přijímání uprchlíků) jsou hlavní příčinou, proč nevládní organizace kritizují české ministerstvo vnitra, proč chtějí mluvit do procesu rozhodování a proč se o žadatele o azyl i o azylanty starají.

V naší kauze se podrobněji věnujeme především Ayat a její rodině, která snáší restriktivní azylovou politiku na vlastní kůži: Proč odešli? Co znamená (nejen) pro mladého člověka žít v uprchlickém táboře v České republice? Jak dlouho tam Ayat je a jak to snáší?

Rodina Swailem žije v České republice již pět let, naučili se česky a našli tu přátele, ale moc hezky se jim tu zatím nežije. Na otázku, zda by se chtěla vrátit, Ayat odpovídá: "Nevím, asi ne, protože u nás jsou pořád války, ale chtěla bych vidět celou rodinu." A co bys chtěla, aby se dověděli lidé z venku, mimo tábor? "Chtěla bych, aby věděli, že je to tady strašné. Že není nejlepší sedět a nic neplatit, to je to nejhorší, co může být."

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

17. 1. 2007

oprasvdu?trt