Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > 
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Přejít Jordán dávno neznamená získat azyl

aneb Jak se válka a azylová politika Česka podepsaly na životě mladé dívky
-foto- Azylová politika a systém uprchlických zařízení - ukázka restriktivního přístupu MV ČR - podmínky života v uprchlických zařízeních SUZ MV ČR - příběh rodiny, která utekla před válkou a tráví již pátý rok v uprchlických zařízeních v České republice - to vše přibližuje následující kauza a rodině Swailem z Izraele - z území Západního břehu Jordánu.

Obsah:

  1. Držíme ti palce, Ayat
  2. Není proč se do války nevrátit
  3. Dejte nám zbraně, my vám řekneme, jestli nejste nemocní
  4. Nenechávejte nás v táboře
  5. Znovu a znovu vytržení z kořenů
  6. Nejistota, stres, ponorka…
  7. Nashledanou po Novém roce, my tu budeme čekat
  8. Nevládní organizace v ČR věnující se uprchlíkům



Ali a Ayat Swailem Černooká, krásně usměvavá mladá dáma stojí opřená o obrubeň dveří v tmavé chodbě, zve dál, podává kávu, chystá jídlo a ptá se, jak se daří mé ženě… Je jí patnáct, je talentovaná, velmi milá a přátelská, ochotná kdykoliv s čímkoliv pomoci. Každý si ji hned oblíbí; je schopná zastat maminku i tatínka ve starání se o rodinu, ráda čte, ráda chodí s kamarádkami ven, ráda se směje, ráda se dokonce učí, chce v budoucnu pomáhat lidem - touží se stát dětskou lékařkou, je cílevědomá, umí jazyky… Její "chybou" ale je, že se narodila v Palestině a nyní žije v Uprchlickém zařízení Zastávka u Brna jako žadatelka o azyl.

Bohužel Ayat není sama, která byla nucena uprchnout ze své země. Mezi léty 1991 - 2004 žádalo v České republice o azyl 71 499 lidí (1). Nejvíce lidí k nám přišlo v roce 2003 - 12 737. Nejsilnější období bylo mezi lety 1998 - 2003, pak počet žádostí prudce poklesl. Zatímco v roce 2003 žádalo v ČR o azyl cca 9 500 lidí, v roce 2004 to bylo kolem jednoho tisíce. Což bylo způsobeno faktem, že jsme vstoupili do Evropské unie a přestali jsme být pro uprchlíky z východu snadno dostupní. Museli k nám buď přiletět (tak jako Ayat s rodinou), nebo museli dostat vízum (což není nijak jednoduché), nebo se sem museli dostat nelegálně - přičemž jim v toto případě nesmělo být dokázáno, že prošli přes tzv. bezpečnou zemi (tou bylo samozřejmě Slovensko i Polsko, přes které se k nám uprchlíci dostávali). Pokud jim bylo dokázáno, že přes tuto tzv. bezpečnou zemi přišli, byli do ní na základě legislativy navráceni.

Nejvíce žadatelů se v uvedeném období hlásilo k ukrajinské národnosti (téměř 9 000 lidí), hned na to k čečenské (přes 6 000 lidí), pak k tádžické (okolo 4 000 lidí - zpravidla z Afghánistánu); dalšími početnými národnostmi pak byly například moldavská, arménská, vietnamská, ruská, rumunská (zpravidla Romové), slovenská (cca 2 500 lidí) a dále.

Více bylo křesťanů, o něco méně muslimů a dalších náboženství. Více, někdy dvojnásobně více, žádalo o azyl samostatných mužů. Samotní, často navíc svobodní muži jsou samozřejmě mobilnější než rodiny s dětmi, proto i ve světě obecně je na útěku více mužů než žen.

A kolik lidí z těch sedmdesáti tisíc azyl získalo? Pouhé dva tisíce - přesněji 3,2 %. Pro srovnání - v Německu či Rakousku je to často pětinásobek. Důvody žádostí jsou různé, jako jsou různé problémy zemí, z nichž se utíká. Války, hladomory, etnické či politické pronásledování, ekologické katastrofy, sociální krize, bída.

Ale vraťme se k Ayat a k její rodině: proč odešli oni? Co znamená (nejen) pro mladého člověka žít v uprchlickém táboře v České republice? Jak dlouho tam Ayat je a jak to snáší?

Ayat Swailem se narodila 6. prosince v roce 1991 ve městě Kalkílija na Západním břehu Jordánu - na území Izraele, které je pod palestinskou samosprávou. "Ayat znamená v arabštině 'verše z Koránu'," vysvětluje maminka Raeda, slovník ještě doplňuje, že Ayat je "zázrak", "Boží dar", nebo taky koránské verše, které jsou zázrakem. V den jejího narození oslavil její tatínek Hani dvacáté narozeniny a mamince Raedě mělo být za měsíc sedmnáct. Hani pracoval jako elektrikář, nebo jako pomocník v restauraci, taky jako policista. Raeda se starala o domácnost a občas dělala "domácí brigády". V průběhu dalších pěti let se Ayat narodili dva bratři. Ayat chodila do školy, rodina žila bohatým společenským životem, na kterém se samozřejmě podepisovala realita Blízkého východu a stejně tak to, že mnoho členů rodiny bylo politicky aktivních. Avšak na přelom roku 2001 a 2002 se Ayat i celé její rodině život změnil.

"Jednou jsme šli do školy a potkali jsme vojáky na obrněných autech, už z dálky nám ukazovali, abychom se vrátili zpět," popisuje Ayat jedny z posledních zážitků z Palestiny. A dodává: "Pak jsme se jednou vraceli odpoledne ze školy a slyšeli jsme, jak se před námi začalo střílet, museli jsme jít domů velkou oklikou přes park. Pak už se do školy chodit přestalo."

Rodiče začali vyostřenou situaci na území Západního břehu Jordánu považovat za nebezpečnou, a rozhodli se odjet do České republiky, kde chtěli požádat o azyl. Pro Českou republiku se rozhodli proto, že tu už nějakou dobu žili bratři Raedy. Tímto nelehkým rozhodnutím učinili rodiče Ayat krok, který celou rodinu přivedl do větších komplikací, než si sami dovedli představit.

Držíme ti palce, Ayat

zleva: otec Hani, Jakub a matka Raeda Swailem

Po cestě přes Jordánsko a Turecko žádá rodina 10. února 2002 o azyl na ruzyňském letišti. Jako důvod uvádí nebezpečnou situaci v rodné zemi, kde jsou ohroženi na životě ze strany okupujícího Izraele. Za pouhých pět dní, které rodina tráví v přijímacím středisku na letišti, je žádost zamítnuta jako neodůvodněná. Ministerstvo vnitra ČR, které o věci rozhoduje, neshledalo u ženy v sedmém měsíci těhotenství s dalšími třemi dětmi ani "překážku vycestování". To je vedle uznání důvodů žádosti druhá legislativní možnost, jak ponechat cizince v ČR. Překážkou vycestování bývá nemoc, zranění, ale i ohrožení na životě při návratu do vlasti a podobně.

Rodina se proti rozhodnutí ministerstva prostřednictvím právníka odvolává. Přicházejí dlouhé měsíce čekání. Nejprve čtrnáctidenní "karanténa" ve přijímacím středisku Vyšní Lhoty. Následuje život v Pobytovém středisku v Bruntále. Bohužel odtud musí jezdit daleko do Stráže pod Ralskem a do Bělé Jezové (což jsou pobytová střediska ministerstva vnitra) prodlužovat víza, neboť v Bruntále to nelze. Neustálé dojíždění tam a zpět je unavující, a tak se za pomoci bratra Raedy stěhují do Prahy do bytu. Hmotně i finančně je podporuje bratr za malou výpomoc v restauraci.

Tady začala Ayat chodit do vyrovnávací třídy a pak nastoupila do první třídy, přestože v Palestině začala chodit do páté. Česky se naučila nejrychleji z rodiny, za šest měsíců fungovala jako rodinný tlumočník. Ukončila první, druhou třídu a pak udělala vyrovnávací zkoušky do čtvrté. Získává vyznamenání za výborné zvládnutí anglického jazyka, další například za skvělé zvládnutí práce na počítači.

V dubnu 2002 se v Praze Ayat narodil poslední bratr, Ali Jakub. Přestože se narodil u nás, státní občanství zdědil po rodičích, tak jak to přikazuje legislativa. Ta zároveň nedává žádnou výhodu ani matce, ani nikomu jiném z rodiny v tom, že by narození Aliho v Praze pomohlo získat azyl nebo jinou formu pobytu na našem území. Ayat se taky obrátila s prosbou o pomoc na prezidenta republiky Václava Klause, který prostřednictvím Ladislava Jakla poslal Ayat poměrně milý dopis v tom smyslu, že jí "drží palce"(2), ale že jí nemůže pomoci.

Není proč se do války nevrátit

Za necelý měsíc po prezidentově odpovědi, tedy téměř po dvou letech čekání, přichází Ayat, jejím dvěma starším bratrům a mamince rozhodnutí z Městského soudu v Praze. Je opět negativní, podle něj nemá nikdo z uvedených nárok na azyl a dostávají příkaz vycestovat. Nejmladšího Aliho a jeho otce se rozhodnutí netýká. Při čtení rozhodnutí člověku mrazí v zádech - místy jako bychom se ocitli v hrůzostrašném cynickém a pomateném hororu. Čteme například: "situaci na územích pod palestinskou samosprávou [lze] považovat za válečný konflikt"(3). Dále však se praví: "Tato složitá situace(4) však dopadá plošně na veškeré obyvatelstvo postižených území a správní orgán nemá na základě výpovědí jmenovaného důvod domnívat se, že by se žadatelka se svými nezletilými dětmi v případě návratu na území pod palestinskou autonomní samosprávou dostala do odlišného - horšího postavení, než ve kterém se nachází tamní obyvatelstvo."(5) Zároveň se o kus dál cituje zákon, podle nějž má být poskytnut azyl člověku, který je ohrožen vinou válečného konfliktu. V závěru rozhodnutí pak najdeme naprosto matoucí a podivný argument: "Z databáze ČTK nevyplývá, že by v současné době docházelo na územích, které náleží do této zóny(6) (ani na ostatních územích vyjma pásma Gazy), k ozbrojeným střetům mezi bezpečnostními silami a palestinskými ozbrojenci."(7)

Vysvětlit to lze těžko, ale přeložíme-li to do lidské řeči, zní rozhodnutí asi takto: u vás je to těžké, asi se tam bojuje, ale vy nemáte důkaz, že by chtěl někdo zabít konkrétně vás. Mohou stejně tak zabít i ty ostatní, takže proč vy byste se před tím měli schovávat, pěkně běžte zpět.

Důvod toho uvažování je jednoduchý. Je strach, aby se sem nenahrnula masa uprchlíků se stejným příběhem, se stejnými požadavky. Pracovník ministerstva vnitra, který nechtěl být jmenován, uvádí, že existuje tlak na to, aby "nebyl vytvořen precedent, aby se náhodou azyl nedal někomu, kdo pochází ze země, z níž se azyl většinou nedostává."

Ministerstvo vnitra však nemá možnost jen udělit či neudělit azyl, může využít tzv. "doplňkové (dočasné) ochrany". Ta se může použít v případě, že člověku hrozí "vážné ohrožení […] v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu".(8)

Jak vidno, přístup ministerstva vnitra je zvláštní a jde nejen proti smyslu zákona, ale protiřečí i výkladu mezinárodních úmluv celosvětové organizace zabývající se uprchlíky UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky)(9). Ta staví naopak na vstřícném výkladu zákona. Opírá se při tom o základní mezinárodní dokument, který se uprchlíkům věnuje - Úmluva o právním postavení uprchlíka z roku 1951 - a říká, "osoby prchající před válkou nebo v jejím důsledků potřebují mezinárodní ochranu a měly by být považovány za uprchlíky, pokud jim země původu není schopna či ochotna poskytnout ochranu".(10)

Bohužel Ayat s maminkou a dvěma bratry si v červnu roku 2004 četli v rozsudku něco jiného. Říkalo se jim, že když mohou být ohroženi všichni, oni nemají být výjimkou, říkalo se jim navíc, že nyní v jejich městě konflikt neprobíhá.

Když jsme trávili s panem Hanim jeden z příjemných večerů u arabské kávy, řešili jsme právě společensko-politickou situaci na Západním břehu Jordánu. Běžely zprávy arabské televize, kde se informovalo o mrtvých z té oblasti, Hani ukázal na televizi a říká, "myslíš, že se Haišman(11) nedívá na televizi, že neví, co se u nás děje?"

Restriktivní (nevstřícný) výklad azylového zákona, rozpor s mezinárodní organizací UNHCR a příkladné přístupy jiných zemí (jak je naznačeno výše v procentech přijímání uprchlíků) jsou hlavní příčinou, proč nevládní organizace české ministerstvo vnitra kritizují, proč chtějí do procesu rozhodování mluvit a proč se o žadatele o azyl i o azylanty starají.

Žadatelé o azyl (popřípadě žadatelé o udělení mezinárodní ochrany) jsou ti, kteří právě o azyl požádali, azylanti jsou ti cizinci, kteří azyl získali. Slovo uprchlík se používá různě, lze však vyjít z již zmíněné Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Ta říká, že uprchlík je osoba, která se "nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním".(12) Nově je dobré dodat, že by sem měl být zařazen i člověk, který opustil svoji vlast v důsledku ekologické katastrofy (tak, jak tomu bylo například při vlně tsunami), nebo také člověk, který zažívá domácí násilí - tento druh "pronásledování" uznalo jako odůvodněný k udělení azylu například Španělsko.

Dejte nám zbraně, my vám řekneme, jestli nejste nemocní

Restriktivní politiku na vlastní kůži zakouší i Ayat s rodinou. 13. září 2004, po negativním rozhodnutí soudu a příkazu opustit republiku, se Ayat s maminkou a bratry (i s malým Ali, který musel být s Raedou) vrací do Palestiny. Letadlem odlétá neúplná rodina do Jordánska, odkud se chce vrátit domů na Západní břeh Jordánu. Sedají do autobusu a vracejí se domů. Izraelská policie je však na hranicích odmítá jako osoby nežádoucí. Jejich tetu, která též dostala "negativ", ale do země pouští. Celá rodina se uchyluje na letiště do Ammánu (hlavního města Jordánska), kde jim ke vší smůle někdo vykradl velkou část zavazadel, vzal si zejména památky, parfémy a oblečení. Jordánské úřady pak matku se čtyřmi dětmi posílají zpět do České republiky.

Mohamed Swailem

18. září je Ayat s maminkou a bratry opět v České republice. Na ruzyňském letišti tráví Ayat a ostatní sedm dní. Nic se neděje, chtějí požádat o azyl, ale nikdo se jim nevěnuje, případ se začíná hýbat, až když bratři a manžel Raedy zavolali televizi. Raeda žádá o azyl, v hlavních zprávách běží reportáž skandalizující chování úřadů, které nechaly Readu čekat sedm dní v tranzitním prostoru letiště.

Ayat, Ali, Okab, Mohammed a Raeda jsou přesunuti do přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách. "Přesunuli nás o půlnoci. Celou noc jsme jeli a v pět ráno jsme byli ve středisku," popisuje své zážitky Ayat. "Posadili nás do místnosti, kde nebylo nic než židle, a my museli čekat, až přijde někdo z pracovníků. Ti přišli až o půl desáté ráno. Celou tu dobu jsme si nemohli lehnout a když jsme chtěli na záchod, museli jsme dlouho bušit na dveře, aby nás někdo ze zamčené místnosti pustil," dodává Ayat.

Jako každý žadatel o azyl jsou i oni zavřeni do tzv. karantény a nesmějí opustit středisko. Zde probíhá základní identifikace, sejmutí otisků prstů, první pohovor s úředníkem z ministerstva a lékařská prohlídka, zda člověk netrpí nakažlivou chorobou, začíná správní řízení. Lidé, kteří tímto zařízením prošli, často hovoří o nadávkách ze strany členů bezpečnostních služeb, o velmi ponižujícím zacházení, o nelegitimním zabavování osobních věcí, jako například nůžek na nehty a nože na chléb, s argumentem, že jsou to zbraně.

U Swailemů se ale objevuje problém. Pokud chce člověk v České republice žádat o azyl opakovaně, může požádat znovu až za dva roky (stejně tak kdyby chtěl požádat kdekoliv jinde v Evropské unii). Ministr vnitra může ale udělit ve speciálních případech výjimku. Na to, zda ji dostanou či nikoliv, museli čekat měsíc v přijímacím středisku. Pak chtěli odjet do pobytového střediska, ale negativní rozhodnutí dostal malý Ali, takže čekají další měsíc. Nakonec dostává negativní rozhodnutí i Hani, který přijíždí taky do Vyšních Lhot a kompletní rodina čeká další měsíc na výjimku.

Ayat strávila celé tři měsíce zavřená s rodinou na pokoji o velikosti cca 20 m2. "Nejhorší bylo, že jsme nikam nesměli chodit a že k jídlu byly pořád sardinky, makarony, rohlíky, rohlíky, makarony, sardinky," čte Ayat ze svého kusého deníku, který si v té době vedla. Nakreslila si do něj kalendář, kde odškrtávala dny, které strávili v "příšerné místnosti", zapisovala, co jedli, co mají udělat, co udělali, kam mají zajít a co vyřídit… Je psán napůl česky, napůl arabsky.

Nenechávejte nás v táboře

Po karanténě je Ayat s rodinou přesunuta do pobytového střediska v Havířově. Rodina už nevyužila možnost jít do bratrova bytu, neboť jí bylo doporučeno, že bude-li v bytě, bude to pro ministerstvo vnitra signál, že o azyl nestojí, že je bohatá a že zde si chce jen přilepšit. A tak 23. 12. 2004 začíná ještě větší utrpení než doposud. Rodina se stěhuje do uprchlického tábora.

To, že uprchlická zařízení máme, svědčí o pokročilém sociálním systému i o tom, že jsme bohatá země.(13) Problém ale je v první řadě v tom, že v nich lidé tráví mnoho let svého života (někdy dokonce osm a více let), v řadě druhé v jejich nedokonalém systému fungování. Ale nepředbíhejme…

Ayat v Havířově navštěvuje znovu vyrovnávací třídu. Nicméně za čtyři měsíce přijde příkaz, že se rodina má přesunout do pobytového střediska v Zastávce u Brna. Rodina na to reaguje dopisem ministerstvu.

Ali si hraje na pejska

18. dubna 2005 píší rodiče Ayat dopis na ministerstvo vnitra s urgentní prosbou o vyřízení jejich žádosti o azyl. Prosili v něm, aby ministerstvo udělalo cokoliv, aby vyjednalo jejich přesun zpět Palestiny (kam nemohou, protože jsou podle Izraelců nežádoucí osoby) nebo do jakékoliv jiné země, nebo dalo azyl, cokoliv - jen aby nemuseli trávit další roky v táborech, v nichž už žijí tři léta. Ali zatím nepoznal, co to je mít domov, ostatní děti pomalu zapomínají, co to slovo znamená.

Ministerstvo má ze zákona povinnost vyřešit žádost o azyl do 90 dnů od jejího podání, nicméně zákon umožňuje tuto lhůtu vlastně libovolně prodlužovat s odkazem na to, že se shromažďují podklady nutné k posouzení žádosti. Tak i tentokrát byla odpověď taková, že se shromažďují materiály k případu, a že tedy musí vydržet.

Znovu a znovu vytržení z kořenů

Na jaře roku 2005 se rodina opět stěhuje. Tentokrát do uprchlického zařízení v Zastávce u Brna, nejstaršího uprchlického tábora v České republice. Důvody pro takovéto přesuny žadatelů o azyl bývají různé, někdy je to na vlastní žádost, ale častěji jde o vůli Správy uprchlických zařízení. Známým důvodem je přemístit lidi, kteří jsou nějak problematičtí a neumí například vyjít s dalšími. Nedávno jsme mohli být svědky vnitrostátních "migrační vln" z důvodů rušení několika uprchlických zařízení a přestěhovávání klientů do jiných táborů. Ať už jsou důvody jakékoliv, tak - vyjma vlastní žádosti - je přemísťování lidí a hlavně rodin s dětmi problematické.

Přicházejí do cizího státu, o němž zatím neví, zda se stane jejich novým domovem. Přesto musejí nějak žít, děti začnou chodit do školy, rodiče navštěvují například na kurzy češtiny a začínají navazovat kamarádské a přátelské vztahy. Ty, o které se mohli opřít dříve, zůstaly doma, teď je potřeba navázat nové. Pokud jsou ale po nějaké době vždy někam ne z vlastní vůle přesunuti, jsou nutně tyto nově vznikající a křehké kontakty přetrženy, stejně tak například vazby na město, které se naučili znát a orientovat se v něm. Lidé zažívají jakési další vykořenění.

Stejně tak z jakéhosi prazvláštního důvodu bývají lidé po udělení azylu přesunuti ze Zastávky u Brna, kde strávili dva roky, do malé vesničky na severu Čech, kde je daleko do školy, k doktorovi i do většího města. Problém není v dálce samotné, ale v tom, že se takto podporuje izolovanost lidí a zadělává se tak na možné problémy.

Výsledkem tohoto přesouvání je, že Ayat přichází do Zastávky u Brna v patnácti letech a musí navštěvovat pátou třídu (kterou v Palestině opustila před třemi a půl lety). Mohamed a Okab chodí do třídy vyrovnávací, aby se naučili lépe česky. Poté Mohamed nastupuje do třídy čtvrté, Okab do druhé.

Byla to jedna z věcí, kterou se sdružení Nesehnutí rozhodlo změnit. Dobrovolníci a dobrovolnice z Nesehnutí a studenti Biskupského gymnázia začali usilovat o to, aby Ayat mohla udělat rozdílové zkoušky do vyššího ročníku. Ayat ale chtěla chodit do školy do Brna. Školský zákon takovéto přestupy povoluje a dává pravomoc řediteli přijmout žáka, o něhož stojí. Po dlouhém jednání ředitel Biskupského gymnázia s omluvou řekl, že Ayat je na nižší gymnázium moc stará a doporučil Cyrilometodějskou církevní základní školu na Lerchově ulici v Brně.

Místní ředitel vypadá velmi vstřícně. Aktivisté opět nějakou dobu vyjednávají, nakonec ale ředitel školy odmítá s tím, že Ayat je muslimka a že by s tím mohli mít problém jak rodiče tamních dětí, tak rodiče Ayat. Nicméně rodiče Ayat i Ayat samotná s církevní školou neměli problém, neboť si vše o výuce zjistili dopředu.

Nakonec se ale dobrovolníci a rodina Ayat dohodli s ředitelkou základní školy v Zastávce, aby povolila rozdílové zkoušky do vyšší třídy. Ayat připravují na zkoušky studenti Biskupského gymnázia a dobrovolníci Nesehnutí, náklady na cestu a občasný materiál byl hrazen z transparentního účtu sdružení, který je určen na přímou pomoc uprchlíkům. Zkoušky se povedly a Ayat přeskočila o třídu výš. Nyní chodí do osmé třídy, je to sice na patnáct stále málo, ale jistě lepší než třída sedmá.

Nejistota, stres, ponorka…

Život v uprchlickém táboře je ale zdlouhavý a stresující, i přestože děti mohou chodit do školy. Proto pobyt v Zastávce zpříjemňuje mnoho aktivit pořádaných především - nevládními organizacemi. Nesehnutí se snaží nabízet výlety do přírody, exkurze do divadel, sportovní, vzdělávací i rukodělné aktivity v táboře. Hnutí spolupracuje s mnoha školami, skautskými oddíly apod. Diecézní charita Brno provozuje v táboře šicí dílnu a hudební zkušebnu, kam mohou chodit všichni zájemci o hudební produkci. Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE) nabízí dospělým kurzy českého jazyka a kurzy počítačů. Právní poradenství se žadatelům snaží poskytovat Poradna pro integraci i Organizace pro pomoc uprchlíkům.

To vše nemění nic na tom, že život v uprchlickém zařízení je spojen s velikým stresem z nejistoty i stresem z nepřiměřených životních podmínek. Hlavní problém je v tom, že v táboře lidé tráví mnoho let, Swailemovi již téměř čtyři roky, jiní i více. A podmínky k tomu v táboře nejsou uzpůsobeny.

Formálně vzato je život člověka v táboře zajištěn dobře. Má zadarmo stravu, bydlení, základní sociální, zdravotní a potřebnou právní péči. Děti navíc mohou navštěvovat dětské centrum a chodit do místní školy. Lidé jsou do pobytových středisek rozdělováni tak, aby etnické a sociální složení tábora bylo vyrovnané, ohrožené skupiny (nezletilí či samotné matky s dětmi) mají možnost pobývat ve zvláštních střežených zónách. K tomu všemu dostávají 16 korun na den na osobu.

Pro mnohé lidi je ale ponižující v táboře parazitovat na sociálním systému, zvlášť když jsou to lidé zdraví a vzdělaní a schopní pracovat. Pracovat však rok od podání žádosti nesmějí. Poté si mohou drobně přivydělat pracemi v táboře nebo v jeho okolí, ale jde jen o drobnou brigádu za malý peníz. Po uplynutí jednoho roku stejně práci hledají těžko. Nejen proto, že jsou cizinci, ale hlavně proto, že legislativa jim hledání místa komplikuje. Musí mít několik povolení, na která zaprvé čekají měsíc dva, za druhé povolení se vztahují na jedno konkrétní místo. Tedy při změně práce (brigády) musí povolení shánět znova, znova platit kolek na pracovním úřadě a tak dále.

A proč tato legislativní omezení? Ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman na toto téma v jednom rozhovoru říká: "Mám negativní názor na zaměstnávání těch lidí, mám velmi neutrální vztah ke vzdělávání dětí ve škole. Myslím si, že by se neměla těm lidem dávat jakákoliv naděje na to, že ten člověk tady zůstane."(14)

Nejen pracovat nesmějí. Stejně tak nesmějí, nebo mají i ztíženou možnost, si vařit svoje jídla. Dostávají sice jídlo zadarmo, ale pro ženy, které mají pěti-šestičlennou rodinu, jako například maminka Ayat, které byly doma zvyklé se o rodinu starat, a tedy i vařit, je to vlastně další příkoří. Existuje možnost bydlet v jiném táboře, kde místo jídla dostávají peníze a mohou si vařit, ale je to opět stěhování (peněz je o něco méně, než jaké jsou tabulkové náklady na život v táboře), a navíc Ayat s maminkou k tomu dodávají: "My chceme svůj život, svůj byt, nechceme ani jídlo dostávat, ani si ho vařit na pokoji v táboře."

Vedle těchto omezení život v táboře přináší další nepříjemnosti. Stává se, že na jediné tmavé chodbě v budově bývalých kasáren bydlí lidé od Mongolska, Barmy, Kazachstánu, přes Čečensko, Rumunsko, Bělorusko, Slovensko až po Palestinu, Súdán či Somálsko (to je ono etnické vyrovnávání). Jde o lidi z naprosto odlišných kultur, s odlišnými představami o soukromém, intimním životě, zároveň jde často o početné rodiny s malými dětmi či staré, někdy fyzicky nemocné, lidi. Ti všichni se teď po několik let mají dělit o společné záchody, koupelnu i prádelnu, jež jsou umístěny na studených temných chodbách.

Na chodbách a v některých kuchyňkách jsou umístěny kamery, "aby tak mohla být chráněna bezpečnost klientů". Kamery sice nenavozují pocit domova, ale budiž, zabezpečují ochranu. Nicméně v nedávných dnech se stalo, že Swailemům někdo v noci ukradl televizi, kterou si nechali před pokojem. "Dívala jsem se na záznamy kamer, a nic tam není vidět, chodba je moc dlouhá, kamera nevidí na konec, ukradl to někdo z vedlejšího pokoje," říká pracovnice uprchlického zařízení. "Vedle nás nikdo nebydlí, ob jeden pokoj bydlí naši dobří přátelé, které navštěvujeme, tam televize není," dodává s ironickým úsměvem Raeda, "možná to odnesl holub, který seděl na balkóně." "Vedení nám řeklo, že pokud to chceme dál řešit, musíme jít na policii do Rosic," dodává k tomu Ayat. "Kdybychom poškodili nějaké zařízení kdekoliv v táboře, hned by za námi přišli a museli bychom se z toho zodpovídat, ale takhle… je to prostě nezajímá," říká Hani. K čemu tedy kamery v táboře jsou, je otázka. Ale i kdyby tam nebyly, soukromí moc člověk v táboře neužije.

"O půlnoci jsou chlapi z vedlejších pokojů opilí, nemůžeme na záchod, protože se bojíme…," říká zvýšeným hlasem Ayat. K situaci v táboře dodává: "Jsme rádi, když se konají akce mimo tábor, jezdíme všude, kde se dá, někdy i sami, protože tady v táboře se nedá vydržet, není tady co dělat a podívejte se, jak to tady vypadá." S rozhořčením doplňuje: "Je hrozné, že se nemůžeme kamarádit se zaměstnanci, hlavně sociální pracovnice, učitelky v dětském centru jsou prima. Oni za to pak dostanou vynadáno, nebo je vyhodí a jdou sem noví pracovníci, aby nás neznali a my neznali je."

Ponorkové nemoci z života v jedné malé místnosti, frustrace z toho, že nemohou pracovat, zoufalé čekání na rozhodnutí ministerstva vnitra, ponížení z pocitu, že nyní jsou lidmi druhé kategorie, u malých dětí zmatek v jazycích a další a další problémy žádná nevládní organizace nemůže plně vyřešit. Může jen napomáhat tomu, aby byl systém lepší, to hlavní má však stejně v rukou ministerstvo. Stejně jako v případě Ayat a její rodiny.

Nashledanou po Novém roce, my tu budeme čekat

doučování češtiny v létě 2006

Ayat opakovaně píše prezidentu Václavu Klausovi, odpověď je vždy stejná. Tatínek Ayat vidí, že se situace nemění, chce alespoň v něčem zlepšit situaci v táboře samotném. Organizuje petici za vyčlenění jedné místnosti jako mešity, žádosti však není vyhověno z kapacitních důvodů tábora.

Poslední možností, kam se obrátit, je ombudsman. V červnu roku 2006 píše Ayat dopis Veřejnému ochránci práv Otakaru Motejlovi. Teprve teď se začíná případ hýbat. Bohužel se dohýbal k negativnímu závěru, celá rodina dostává negativní vyjádření, žádost je zmítnuta, rodina dostává příkaz opustit republiku nebo možnost se odvolat.

Všichni jsou zklamaní, smutní, zoufalí. Právem. Dělali vše proto, aby dali najevo, že tu chtějí zůstat. Ayat dostávala jedno vyznamenání za druhým, od UNHCR za dobré výsledky ve škole, od školy za vzorné a příkladné chování a práci pro třídu, a tak dále. Hani se učil česky a dostal diplom, kluci se zapojovali do školních soutěží. Zklamání je veliké, s nikým se ten den nedá téměř promluvit.

Co teď? Odvolání se podává prostřednictvím právníka. Hani už je v České republice ale tak dlouho, že by mohl požádat o trvalý pobyt. K tomu však potřebuje práci a byt. Pomůže bratr, Nesehnutí, SOZE i další kamarádi a organizace. Dobrovolníci Nesehnutí shání byt i práci. Zároveň Amnesty International píše posudek o stavu lidských práv v Palestině, který má posloužit jako podpora žádosti o azyl u soudu.

Situace je otevřená, není beznadějná, ale taky není vyhráno, uvidí se během pár měsíců. Píše se prosinec 2006, u nás se všichni chytají na Vánoce, rodina Swailem oslavila nedávno konec postního muslimského svátku ramadánu. Ayat s tatínkem oslavili narozeniny na našeho Mikuláše, maminka Raeda je nešťastná, a tatínek Hani hledá zaměstnání, které by jej i rodinu uživilo. Po Novém roce uvidíme.

Rodina Swailem žije v České republice již pět let, naučili se česky a našli tu přátele, ale moc hezky se jim tu zatím nežije. Na otázku, zda by se chtěla vrátit, Ayat odpovídá: "Nevím, asi ne, protože u nás jsou pořád války, ale chtěla bych vidět celou rodinu." A co bys chtěla, aby se dověděli lidé z venku, mimo tábor? "Chtěla bych, aby věděli, že je to tady strašné. Že není nejlepší sedět a nic neplatit, to je to nejhorší, co může být."

 

Radim Ošmera
Autor je koordinátorem kampaně Nesehnutí "Bezpečí pro uprchlíky".
Pokud byste chtěli rodinu jakkoliv podpořit, pište na oradim@seznam.cz.

 

Poznámky:
1) Veškeré statistické údaje tohoto odstavce vycházejí z www.suz.cz
2) Č.j. 5123/2004 (jednací číslo dopisu s razítkem Kanceláře prezidenta republiky)
3) Rozhodnutí ve věci azylu, Č.j. OAM-3109/VL-07-ZA04-2004, str.4
4) Myslí se dlouze popisovaná situace neustálých vojenských operací mezi Izraelem, Palestinou a na územích pod palestinskou samosprávou.
5) Rozhodnutí ve věci azylu, Č.j. OAM-3109/VL-07-ZA04-2004, str. 5
6) Zóna A, kam spadá město Kajkílija, kde Swailemovi bydleli.
7) Rozhodnutí ve věci azylu, Č.j. OAM-3109/VL-07-ZA04-2004, str. 6
8) § 14a odst. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
9) Ta se po celém světě snaží zajistit bezpečnost maximálnímu počtu uprchlíků. V současnosti se stará ve 116 zemích o přibližně 19,2 milionů lidí.
10) Zdroj: www.unhcr.cz
11) PhDr. Tomáš Haišman - ředitel odboru azylové a migrační politiky MV ČR
12) "z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti" (Kapitola 1., článek 1)
13) Zvláště když si uvědomíme fakt, že uprchlických zařízení je u nás nyní devět, z toho dvě přijímací (tedy ta, kde lidé prodělávají karanténu), donedávna to bylo dvanáct. A náklady na jednoho člověka se pohybují kolem 11 000 Kč na měsíc. Včetně výdajů pro obec, kde příchozí žijí, a školu, kterou navštěvují.
14) Časopis PŘES hranice, předsudky lhostejnost č. 3. r. 2005, ISSN 1801-0296, in: www.pres.nesehnuti.cz



Uprchlíkem je "osoba, která se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo odmítá vzhledem ke shora uvedeným obavám, ochranu své vlasti," uvádí Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951.

V uprchlických zařízeních lidé čekají měsíce - a někdy i roky - na rozhodnutí úřadů, zda jim bude udělen azyl. Řada nevládních neziskových organizací proto uprchlíkům poskytuje nejen právní a psychologickou pomoc, ale snaží se také o to, aby čas strávený čekáním na rozhodnutí o azylu mohl být smysluplně naplňovaný. Jak nevládní organizace pomáhají v uprchlickém táboře v Zastávce u Brna?

Nezávislé sociálně ekologické hnutí (Nesehnutí)
http://www.nesehnuti.cz
- připravuje volnočasové aktivity v táboře (sportovní, rukodělné, vzdělávací, ...), organizuje návštěvy divadel, výlety do přírody, to vše s cílem zpříjemňovat dětem i dospělým dlouhé a stresující čekání na rozhodnutí českých orgánů o udělení či neudělení azylu. Sdružení spolupracuje s dalšími organizacemi, školami nebo například skautskými oddíly.
Nesehnutí se věnuje řešení problémů v oblasti ochrany lidských práv, životního prostředí a práv zvířat. Aktivity sdružení sahají od vydávání a šíření informačních materiálů přes pořádání benefičních koncertů, organizování přednášek, výstav, vedení seminářů až po veřejná vystoupení jako happeningy, demonstrace či nenásilné blokády. V kampani Bezpečí pro uprchlíky se sdružení věnuje vzdělávacím a osvětovým aktivitám, pořádáním volnočasových aktivit pro uprchlíky, ale také se zaměřuje na azylovou politiku ČR. Kromě toho organizace pracuje na kampaních Zbraně, nebo lidská práva?, Ekologická poradna, Zaostřeno na hypermarkety, Ženská práva jsou l

idská práva a Jídlo místo zbraní, provozuje naučnou stezku na brněnské přehradě a knihovnu.

Diecézní charita Brno
http://www.charitabrno.cz/
- provozuje v táboře šicí dílnu a hudební zkušebnu, kam mohou chodit všichni zájemci o hudební produkci. Oblastní charita Brno je organizačně začleněna do Diecézní charity Brno, která je účelovým zařízením katolické církve. Chce pomáhat těm nejpotřebnějším, podporovat lidskou důstojnost a rozvoj osobnosti. Aktivity organizace v sociální oblasti mají široký záběr - v současné době nabízí služby lidem s mentálním postižením a autismem, pomáhá matkám s dětmi v tísni a také starým lidem (v lůžkovém zařízení i v domácnosti klientů), lidem bez domova a lidem ve výkonu trestu. Nabízí poradenství v sociální oblasti, materiální a osobní humanitární pomoc, je aktivní v programu adopce na dálku.

Sdružení občanů zabývajících se emigranty (SOZE)
http://www.soze.cz/
- nabízí dospělým kurzy českého jazyka a kurzy počítačů; od roku 2002 je organizace zajišťovatelem výuky českého jazyka pro azylanty na celém území České republiky.
SOZE poskytuje pomoc uprchlíkům a dalším kategoriím cizinců, přicházejících do České republiky - nabízí bezplatné právní, sociální a psychologické poradenství, realizuje volnočasové a vzdělávací programy a asistuje dlouhodobě usazeným cizincům a uznaným azylantům v procesu integrace do majoritní společnosti. Sdružení také organizuje osvětové a informační přednášky pro veřejnost, výstavy, semináře a národní kulturní večery. Významnou částí odborné činnosti v oblasti cizineckého, azylového a migračního práva je účast na práci odborných komisí na národní i mezinárodní úrovni, v aktivní participací na legislativním procesu a ve vypracování odborných studií, expertíz a doporučení.

Poradna pro integraci
http://www.p-p-i.cz/
- poskytuje žadatelům o azyl právní i sociální poradenství.
Poradna pro integraci pomáhá osobám, jimž byl přiznán status uprchlíka a cizincům s dlouhodobým a trvalým pobytem na území České republiky. Sdružení podporuje samostatnost klientů a snaží se přispívat k rozvoji jejich schopností a vědomostí při řešení nejrůznějších sociálních situací a při uplatňování občanských práv. Kromě poradenství provozuje také Komunitní centra, která nabízejí své prostory pro potřeby jednotlivých komunit, například k uspořádání jednorázových akcí a oslav nebo k pravidelným schůzkám. Zároveň se organizace snaží zlepšovat povědomí veřejnosti o problematice azylantů a cizinců s trvalým a dlouhodobým pobytem a pomáhat tak redukovat případné xenofobní postoje českých občanů či zaměstnanců státní správy a samosprávy.

Organizace pro pomoc uprchlíkům
http://www.opu.cz/
- poskytuje žadatelům o azyl pomoc v řešení jejich právních a jiných problémů, podílí se rovněž na organizování volného času žadatelů o azyl.
Organizace se zabývá právní, sociální a psychologickou pomocí uprchlíkům a ostatním cizincům na území ČR. Vedle práce v sídle OPU v Praze, kde jsou každý pracovní den cizím státním příslušníkům k dispozici odborní pracovníci OPU, probíhají také pravidelné návštěvy azylových zařízení a zařízení pro zajištění cizinců v ČR. Organizace věnuje zvýšenou pozornost ohroženým skupinám mezi uprchlíky, tj. dětem, ženám ve zranitelném postavení, osobám nemocným a postiženým. Realizuje také vzdělávací programy pro studenty českých vysokých škol, které si kladou za cíl výchovu budoucích odborníků v oblasti právní a sociální práce s uprchlíky a migranty.


Radim Ošmera

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz