Stop násilí na ženách: Výstava současného umění ve veřejném prostoru
8. 3. 2006 - PRAHA [Econnect/Amnesty International]
Výstavu podpořila ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Petra Buzková, jejíž tvář je zachycena na jednom z děl. „Násilí na ženách považuji za významný celospolečenský problém, a proto jsem ráda přijala nabídku Amnesty International podpořit tuto zajímavou a neotřelou kampaň,“ uvedla ministryně školství Petra Buzková, která výstavu zahájila a jejíž tvář je zachycena na jednom z děl.
„Chceme na problém násilí na ženách upozornit neobvyklým, přesto velmi viditelným způsobem. Psychické vydírání nebo fyzické útoky a diskriminace sužuje řadu žen a dívek v mnoha zemích světa včetně České republiky a je nepochopitelné, že je stále zahaleno mlčením, nezájmem a nedostatkem pomoci. Snažíme se to alespoň částečně změnit,“ upozorňuje Filip Karel, kampaňový koordinátor AI.
„Prostory, kterými denně prochází tisíce lidí, jsou jedinečnou příležitostí k oslovení významné části veřejnosti. Věříme, že lidé nebudou pouze prohlížet vystavená díla, ale zamyslí se také nad skrytým problémem násilí na ženách. Může se totiž týkat i nás nebo někoho v našem okolí,“ říká Zdeněk Rudolský, ředitel AI.
Na výstavě jsou k vidění díla těchto umělců:
Holografické tisky, na kterých jsou ženy političky zachycené jakoby „před“ a „po“ násilném útoku vystavuje Radovan Čerevka. Emancipované a úspěšné ženy působí neohroženě, ale neznamená to, že na nich nemůže být pácháno násilí. Jeden z hologramů zachycuje tvář ministryně Petry Buzkové.
Umělecká skupina Pode Bal vystaví tisky, které poukazují na stereotypní vnímání ženské role ve společnosti.
Mário Chromý vystaví instalaci, kterou tvoří portréty anonymních mužů – násilníků z webových stránek policejních stanic z celého světa. Portréty jsou nakresleny tak, jak je popsaly napadené ženy – oběti. Portréty odrážejí pravděpodobnou podobu násilníka. Podle typu tváře by mohl být násilníkem téměř každý muž.
Holandská umělkyně pod uměleckým jménem CYM prezentuje sérii fotografií - autoportrétů, na kterých je zachycena se svým synem. Fotografie, které roztrhala a následně opět slepila, symbolizují násilí páchané na ženách a snahu žen najít si místo ve společnosti, která je většinou patriarchální.
Veronika Drahotová v sérii fotografií analyzuje vlastní proces pocitu odcizení. Odcizení se společnosti, sobě samému či obecnému chápaní reality, a následné identifikace s jinou skutečností, identitou. Pocit odcizení/odosobnění vzniká jako vedlejší psychický projev také u fyzicky či psychicky týraných lidí.
Video rakouské umělkyně Stefanie Wuschitz ukazuje život palestinských dívek v Libanonu. Autorka pro dívky ve věku 11 až 13 let zorganizovala workshop kresby komixů, na kterém popisovaly příběhy svých šťastných love-stories v této patriarchálně orientované sociální struktuře. Film je animovaným přepisem dokumentárních záznamů.
Výtvarnice Tamara Moyzes ve snímku Nuclear Families zachytila vlastní zkušenost, kdy byla žena v jejím sousedství týrána: „Den před mou svatbou jsem seděla u počítače a zapisovala jména pozvaných přátel. Najednou mě vyrušil šílený křik, který se ozýval od sousedů. Od začátku jsem se cítila rozzlobená, že si někdo dovolil přerušit mé osobní štěstí. Po pár sekundách jsem pochopila, že to není hra. Žena za stěnou mého bytu prožívala skutečné utrpení – její vlastní partner ji bil a znásilňoval.“
Součástí výstavy budou také plakáty Márie Karasové, Štěpána Malovca a Mariusa Corradiniho týkající se problematiky násilí na ženách.