Nejdůležitější je vytvářet atmosféru

9. 5. 2003 - NEČTINY [Econnect]

Při přebírání ceny vítěze celostátního kola soutěže Vesnice roku 2002 jste hovořil v Senátu o vnitřním rozměru obnovy venkova...

To je základ. Člověk by měl přemýšlet o své úloze a na základě vlastního poznání si vytvořit jakýsi vnitřní rozměr pro vnímání, chápání a chování. Vždy se musí začít historií. Abychom věděli odkud jsme, kdo byli naši předkové a o co se snažili. Měli bychom se snažit pochopit dobu a motivace generací před námi, abychom mohli v tom dobrém navázat. Pokud se dokážeme podívat zpátky, je možné se poučit a najít to podstatné pro další vývoj. A to bych považoval pro toto období za nejdůležitější.

Minulý režim lidi svazoval nejrůznějšími povely a ideologií byl předem dán rámec, jak se máme chovat. Tím se z nás staly loutky bez vlastního myšlení, které čekají až za ně někdo rozhodne a postará se. Tento způsob myšlení je dosud silně zakořeněný. Projevuje se často tak, že většina se zmůže maximálně na kritiku věcí, které nám připadají špatné, ale máme velký problém něco sami vytvořit a postavit se za to. Proto je velmi důležité změnit – pootočit myšlení člověka, a to v čemkoliv, co se dělá, tedy i v Programu obnovy venkova. Základem podle mého je, probudit v člověku mechanismus, který ho naučí myslet, abych tak řekl, vlastní hlavou. Utvářet si svůj vlastní hodnotový svět a uvažovat o způsobech, jak ho uskutečnit.

To je dost choulostivé, lidé jsou přece obecně citliví na změnu vlastního myšlení.

Jistě, a právě proto jsme se na to v poslední době zaměřili. Po dvanáctileté praxi v roli starosty dnes už vím, že když chcete něco přetvářet, je velice důležité nejdříve vytvořit atmosféru důvěry. Když bych měl vyjádřit jako starosta názor, co je možné považovat za „grund“ této profese, myslím, že je to práce na vlastním morálním základu a jeho odrazu na lidi kolem sebe. Postupem času vidím, že právě na tom se dá stavět. Ale tyto principy nejdou budovat tak, že někdo řekne například : „Teď to musí být takhle a teď budeme všichni hodní a budeme se k sobě pěkně chovat.“ Jde o dlouhodobý proces. Otvírání lidských očí a srdcí se vytváří postupně z určitých zážitků a vlastních zkušeností. A to, jak v osobním životě, tak v procesech, které naše jednotlivé životy propojují.

Liší se při tomto snažení nějak vesnice od města?

Na vesnici je všechno jakoby víc osobní, což má velkou výhodu ohledně samosprávy - každý člověk, který je zvolen do nějaké funkce, má šanci dělat svou práci tak, aby si u lidí získal důvěru. Je to obtížené a dlouhodobé, ale pokud jsou v obci výsledky a vytvoří se tým lidí, který je schopen spolupracovat, pak už není problém udělat cokoliv. Jde o to tento tým stmelit. Já to přirovnávám ke sportovnímu klubu a funkci starosty k trenérovi, který svoje lidi motivuje. Malý rozměr umožňuje celkový přehled a vytváří nedocenitelné možnosti pro praktickou aplikaci samosprávních mechanismů. Myslím, že na tato fakta by se měli podívat lidé, kteří v současnosti prosazují integraci obcí do větších celků.

Jinak, co se týče města a života lidí, kteří zde žijí, je kvalita člověka, stejně tak, jako na vesnici, základem. Nevidím žádný rozdíl.

Můžete přiblížit jeden váš konkrétní projekt, který souvisí s duchovním rozměrem – opravu kostela sv. Jakuba?

Tento projekt souvisí s tím o čem si povídáme. Já nejsem věřící, ale přesto některé myšlenky, se kterými jsem měl možnost se seznámit - ať už z bible nebo třeba při spolupráci s panem farářem Liškou, panem biskupem Radkovským či řádem trapistů, kde jsem potkal lidi, kteří duchovní sílu přímo vyzařovali – mne přesvědčily, že podstatná témata možná všech náboženství o dobrotě a lásce, musí člověka, který je schopen o nich přemýšlet, nějakým způsobem oslovit. Tyto myšlenky považuji za základ duchovního života, který se dá v praxi dobře používat. Náboženství a hlavně lidé, kteří mu zasvětili své životy, by mohli být pro vytváření lidských kvalit velmi prospěšní. Myslím, že nikomu neuškodí, když jeho duši nějaké takové učení bude kultivovat. A krásně to zapadá do toho zmiňovaného rámce: aby se dalo spolupracovat, komunikovat nebo abychom na sebe hned nevyjeli, když není shoda názorů. Prostě, duchovní rozměr člověka s jeho chováním v běžném životě, hluboce souvisí.

Kostel jste ve vztahu k duchovní dimenzi vybrali záměrně?

Někdy před rokem 2000 jsme začali uvažovat, že by projekt opravy kostela mohl být mimo jiné upozorněním na potřebu duchovního rozměru pro lidský život. Navíc, kdyby se do projektu zapojili místní řemeslníci, bylo by živobytí, opravila by se cenná kulturní památka a při tom všem by bylo možné v rámci propagace záměru nebo děkovných bohoslužeb spojených s koncerty a víceúčelovými setkáními něco sdělit těm, kteří se rozhodli naslouchat. A tím v nich něco málo zasít.

Celá akce ale nebyla pouze jednorozměrná...

Nečtinsko je součástí Sudet, dalším motivem akce tedy bylo usmíření Čechů a Němců. Rodáci, kteří sem z Německa jezdí - měli u nás už dva srazy - jsou vesměs lidé, kteří mi, i když bohužel nemluvím německy, celkem padli do oka. Jsou to většinou sedláci a bývalí chalupníci, kteří ctí hodnoty venkova. Nedá se upřít, že na území Nečtinska žili pár desetiletí nebo dokonce staletí a měli tu zapuštěné kořeny. Bohužel pro ně, historické události je z našeho kraje vymetly. Z těch lidí je cítit lásku ke kraji a vyzařuje z nich úcta a pokora, protože museli hodně vytrpět.

Jak jste na ně získali spojení?

Oslovili jsme je prostřednictvím pana Šulka, který je předsedou svazu Němců oblasti Chebska a k Nečtinům má rodinné vazby. On informoval mluvčího rodáků žijících v SRN pana Müllinga a ten pomocí krajanského zpravodaje informoval o záměru „usmíření“ ostatní rodáky. Pak jsme začali střádat peníze, každý na své straně hranice. Pokud je řeč o penězích , podstatnou část na opravy věnoval ve dvou etapách Česko-německý fond budoucnosti, kterému se náš záměr zalíbil. Pomohla i dotační politika ČR směrovaná na obnovu památek, částečně i církev a mnišský řád trapistů. Podstatné však je, že se v tomto mnoha významném projektu ověřilo, že se dají při propojení sil vytvářet neskutečné hodnoty.

A shrnutí na závěr?

Lidský život je velmi cenná věc. Měli bychom si ho vážit a ctít ho ve všem, co nám přináší. Dnešní společnost se pravděpodobně vydala špatnou cestou. Vyhrává to, co se dá vyvážit penězi a mnohdy zapomínáme na jiné hodnoty. Při svých snahách a tužbách bychom měli mít pořád na paměti pomíjivost života a měli bychom být odpovědní za to, jak ho prožijeme. Proto při obnově venkova považuji za podstatné vytvářet atmosféru, která tyto hodnoty lidem připomíná.

Pavel Hlavatý