Festival ukazuje ženy, které "tančí" samy

15. 4. 2002 - PRAHA [Infoservis]

V osmdesátých letech obletěla svět Stingova píseň They Dance Alone, ve které zpíval o chilských ženách, kterých se nemilosrdně dotklo porušování lidských práv za vlády generála Pinocheta. Ženy, které „tančí samy“, se v rámci festivalu Jeden svět zpovídají ze svých životních osudů hned v pěti dokumentech z různých koutů světa.

Některé příběhy se odehrály v zemích, které obecně považujeme za příkladné v otázce lidských práv, v Německu a Francii. V dokumentu Helgy Reidemeisterové „Gotteszell – ženská věznice“sledujeme šest delikventek hovořících o zločinech, jež spáchaly, ale také o zločinech, jež byly spáchány na nich.

Důležitou roli zde hrají také čtyři dozorkyně, které svým až mateřským přístupem dávají odsouzeným najevo, že život tady nekončí. Ve francouzském snímku „Osamocené se svými příběhy“ nasloucháme čtyřem atraktivním Francouzkám, které se staly obětmi domácího násilí. Režisér Hubert Sauper ironicky obohatil svůj film písní Leonarda Cohena „ I´m Your Man“, jejíž text, ve kterém se mimo jiné říká „jestliže chceš boxera, půjdu pro tebe i do ringu“, si v titulcích s písničkářem pobrukuje ženský hlas.

Ve východní Evropě je to s lidskými právy složitější. Moldavský dokument režisérky Ludmily Juravliové „Zoufalý pláč“ zachycuje osud Jeleny, která je jen jednou z mnoha dívek, jež v touze dostat se za hranice a vydělat peníze svěřily veškeré své dokumenty neznámému člověku a staly se obětí obchodu s bílým masem v Kosovu. Ve svém vyprávění Jelena odhaluje kruté důsledky občanské neinformovanosti a lhostejnosti úřadů vůči fenoménu, který se ve východní Evropě projevuje v čím dál větším měřítku.

Poslední dva snímky „ženského cyklu“ festivalu Jeden svět jen nemilosrdně podtrhují naše představy o zvěrstvech, které se odehrávaly za válek v Bosně a Hercegovině a v Kosovu.

Ve snímku „Ať žijí ženy“ Laurenta Bécue-Renarda se jedná o osudy Sediny, Jasminy a Senady, které za války přišly o své muže, bratry a otce a mnohdy byly samy svědky jejich smrti. Tyto ženy se nyní ve speciálním ženském domově Vive Zene za pomoci dvou psychoanalytiček připravují na „normální život“. Po letech se vracejí na místa, kde stály jejich vesnice a domovy, a nacházejí jen ruiny a ticho. Přesto se v jejich příbězích objeví alespoň kousek naděje, že za pomoci bližních lze jít dál.

To italský dokument „Děti nenávisti“ představuje anonymní bosenské a kosovské ženy, které na vlastní kůži zažily fyzické utrpení při hromadném znásilňování srbskými vojáky a poté se musely vyrovnat s nechtěným těhotenstvím. Bezejmenné zahalené postavy popisují režisérce Marielle Crocellové hrůzy, které prožily. Dnes se tyto oběti bojí vousatých mužů, protože tak vypadali srbští násilníci, jejich rodinné vztahy se navždy zhroutily a některé z nich trpí vzpomínkami při narozeninách dětí, které přišly na svět následkem znásilnění.

Témata jednotlivých dokumentů ukazují, že situace, do kterých se ženy dostaly, měly naprosto rozdílné podmínky. Stav, ve kterém se ovšem ženy v důsledku hrůzných událostí ocitly, se shoduje v překvapivém množství detailů. Ve všech dokumentech zaznívá pochybnost, zda fakt, že přežily, je pro tyto ženy opravdu výhrou. Přestože se v hlavních rolích ocitají právě představitelky „něžnější poloviny lidstva“, nejčastějšími výrazy, které uslyšíme z úst jednotlivých aktérek, jsou „smrt“, „zabít“, „násilí“, strach“.

To, co za každou z těchto žen ovšem promlouvá nejvíc, jsou momenty, kdy mlčí. Ať už se v těchto chvílích objeví na jejich tvářích slzy, vztek, beznaděj, strach anebo jejich oči zůstávají pod vlivem utišujících léků bez výrazu, jsou jejich osudy najednou ještě bližší. Jejich příběhy s posledním titulkem filmu rozhodně nekončí. Zanecháváme sice naše hrdinky ve společnosti vězeňských dozorkyň, rodinných příslušníků či psychoterapeutů, ale s pocitem, že „tančit“ budou ještě dlouho samy.

Alžběta Šáchová

---

Zajímá Vás téma ženských věznic?

Pak se zúčastněte zítřejšího promítání dokumentu Gotteszell – ženská věznice (16. 4., 15:00, velký sál divadla Archa). Bezprostředně po projekci filmu proběhne veřejná debata na téma V PASTI VĚZNICE se zástupci státních orgánů, orgánů samosprávy, nevládních organizací, odborníky a intelektuály a v neposlední řadě zástupce médií.

moderuje: Jana Blažková, Jana Šmídová

pplk. Bc. Jan Hoffman – ředitel Vazební věznice Praha-Ruzyně
Mgr. Kamila Meclová – generální ředitelka Vězeňské služby ČR
Mgr. Miroslav Krutina – Český helsinský výbor
JUDr. Simona Diblíková – Institut pro kriminologii a sociální prevenci
Mgr. Pavel Štern – ředitel Probační a mediační služby ČR
JUDr. Jana Chalupová – ředitelka Styku s veřejností Kanceláře prezidenta republiky
Mgr. Bohdan Pivoňka – hlavní kaplan Vězeňské služby ČR
Jan Matoušek – sociální kurátor
Pavel Pěnkava – sociální kurátor pro dospělé

Alžběta Šáchová

DISKUSE - KOMENTÁŘE: