K otci ne. Do ústavu!
25. 7. 2003 - PRAHA [Infoservis]
Příběh třináctiletého Honzy zpočátku nebyl ničím výjimečný. Jeho rodiče se rozvedli, děti soud svěřil do péče matky, s otcem se chlapec pravidelně stýkal. Pak ale matka s dětmi přišla o byt a začaly problémy. Bydleli střídavě po známých, děti měly problémy s docházkou do školy, jejich matka částečně přestala situaci zvládat.
Do případu vstoupilo oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), které podalo k soudu návrh na předběžné opatření – odebrat děti z péče matky a umístit je do diagnostického ústavu. Jako důvod uvedlo problémy s bydlením a nepravidelnou docházku dětí do školy.
Soud: Do týdne do ústavu
Návrh nepočítal s tím, že by péči o Honzu mohl převzít otec, přestože se s ním chlapec pravidelně stýká. Podle sociální pracovnice by takové řešení bylo nestabilní, muž se nedostavuje na konzultace, chová se agresivně, nespolupracuje, navíc prý syna ani nechce, dává totiž přednost své přítelkyni.
Soud vydal předběžné opatření, podle kterého musel být Honza do týdne předán do diagnostického ústavu, a pověřil výkonem kolizního opatrovnictví v soudním řízení občanské sdružení STŘEP.
„Pozvali jsme na schůzku Honzova otce a musím říct, že máme úplně jinou zkušenost, než sociální pracovnice, která podávala návrh na předběžné opatření. Honzův otec přišel hned na první termín konzultace, dokonce schůzku telefonicky ověřoval a přišel i se synem, který u něj byl na pololetních prázdninách. Když se dozvěděl o tom, že Honza musí do diagnostického ústavu, byl hodně rozčílený, divil se, že mu nikdo neřekl, že je situace tak vážná,“ popisuje setkání s Honzovým otcem odborná poradenská pracovnice sdružení STŘEP Marta Sušická.
Sdružení STŘEP po šetření v bytě Honzova otce zjistilo, že tu chlapec má naprosto vyhovující podmínky, má dokonce svůj vlastní pokoj, i když v bytě trvale nebydlí. „Domnívám se, že s Honzovým otcem v poslední fázi nikdo nejednal a že OSPOD ani nezkoumalo podmínky u něj doma, protože jinak by nemohlo podat návrh na předběžné opatření. Je totiž velmi výjimečné, aby dítě šlo do ústavu, když má otce a rodiče spolu navíc v otázce dětí dobře komunikují,“ shrnuje Marta Sušická.
Honzův otec o špatných podmínkách v domácnosti jeho matky věděl. Syna měl doma pravidelně každý druhý víkend, platil na něj výživné, rozumí si spolu.
Na otázku pracovnice STŘEPu, proč nepodal sám návrh na to, aby soud svěřil Honzu do jeho péče, vysvětlil: „Věděl jsem o problémech, které jeho matka má, bylo mi jasné, že podmínky u ní nejsou ideální. Ale zatím jsem nežádal o změnu výchovy, protože jsem respektoval, že kluk chce být s matkou a se sestrami. Je na ně dost fixovaný, má k nim silný vztah.“ U soudu otec opakoval, že mu nikdo neřekl, že situace je tak vážná, že by syn mohl být umístěn do ústavu.
„Chápu, že jednání s OSPOD mohlo být pro Honzova otce těžké. Tvrdil, že s ním jednali nepříjemně, vůbec nechápal, proč musí syna odvézt do diagnostického ústavu. Možná proto s nimi mohl jednat jinak, než s námi. Pro nikoho z nás není příjemné, když někdo kritizuje naši rodičovskou roli, může se stát, že reagujeme podrážděně. Jenže úkolem sociální pracovnice je bořit bariéry v komunikaci a hledat to nejlepší řešení pro dítě. Tady myslím pracovnice OSPOD selhala, protože navzdory možné obtížné komunikaci s otcem byly podmínky u něj pro Honzu vyhovující,“ říká Marta Sušická.
Navrhuje ústav a pak chce pomáhat?!
Podobně vnímá smysl sociální práce i Hana Stejskalová z oddělení kurátorů pro děti a mládež v Praze 5, které Honzův případ řešilo: "Nechápu, jak se mohlo stát, že sociální pracovnice podala návrh na předběžné opatření, pokud neměla všechny potřebné informace. Rozhodně měla do poslední chvíle spolupracovat s otcem a zůstat s ním v kontaktu až do vyřešení případu, tedy také sledovat, jestli nezměnil názor na to, zda syna chce, nebo nechce do vlastní péče. Obecně se předběžné opatření vydává až ve chvíli, kdy už opravdu situaci nelze řešit jinak. Svou roli v téhle problematice samozřejmě hraje lidský faktor, jsou sociální pracovníci, kteří navrhují umístění dítěte do diagnostického ústavu velmi unáhleně a používají tento postup téměř jako univerzální řešení, jsou ale i takoví, kteří se snaží odsunout ústav až do chvíle, kdy už je situace opravdu kritická.“
Poté, co sdružení STŘEP ověřilo podmínky u Honzova otce, iniciovalo soud v co nejbližším možném termínu. „Opravdu nebyl důvod Honzův pobyt v diagnostickém ústavu protahovat. I tak tam úplně zbytečně strávil dva týdny. Oddělení kurátorů sice mohlo dát svolení, aby Honza nemusel do ústavu vůbec nastoupit, ale navzdory naší snaze a úsilí otce to neudělalo,“ vzpomíná na nevstřícnost OSPOD Marta Sušická.
Na základě informací sdružení STŘEP soud předběžné opatření zrušil a Honzu svěřil do péče otce. Se změnou výchovy souhlasila i matka.
Marta Sušická popisuje vývoj situace poté, co soud Honzu svěřil otci: „Spolupráce mezi námi a Honzovým otcem trvala, využil totiž možnosti zařazení do našeho programu kvůli Honzovým problémům ve škole. Podporovali jsme ho v komunikaci se školou, v jeho snaze zlepšit synovu situaci, plánovat mu volný čas. Otec sám ve škole vystupoval iniciativně, mluvil s učitelkou o možných řešeních a navrhoval svá vlastní. Po čtyřech měsících jsme spolupráci s rodinou ukončili. Honza byl u otce spokojený, ve škole dobře prospíval, neměl ani žádné neomluvené hodiny.“
Díky tomu, že soud určil kolizním opatrovníkem v Honzově případu sdružení STŘEP, chlapec neskončil v ústavu. Bydlí se svým otcem. Ještě v nedávné době bylo ale řešení podobných případů problematičtější.
„Dnes mohou být kolizním opatrovníkem pro soudní řízení ve věci záležitostí dětí ustanoveny různé neziskové organizace, které mají pověření k výkonům sociálně právní ochrany dětí. To ale umožnil až zákon o sociálně právní ochraně dětí z roku 1999. Dřív se běžně dělo, že někdo z OSPOD podal návrh na předběžné opatření, a ten samý člověk pak dělal u soudu kolizního opatrovníka dítěte. Jeden člověk těžko může stejnou situaci vidět pokaždé jinak, nezaujatě. Tady myslím docházelo a občas ještě dochází k jasné kolizi zájmů. Je jen na soudci, koho určí kolizním opatrovníkem. Zákon mu doporučuje určit někoho jiného, než navrhovatele, ale neukládá mu to jako povinnost,“ vysvětluje legislativní pozadí svých případů Marta Sušická.
Jak by asi dopadl případ třináctiletého Honzy, kdyby kolizním opatrovníkem soud neurčil sdružení STŘEP? Podle Marty Sušické je pro členy rodiny dobré, když se s nimi sejde někdo, kdo se snaží zmapovat situaci a pomoct jim. "Těžko ovšem přijímají pomoc od někoho, kdo zároveň navrhl předběžné opatření a usiluje o umístění jejich dítěte do ústavu. Myslím si, že kdybychom do případu nevstoupili my, otec by sám podal návrh, aby soud předal syna do jeho péče. Možná by z pochopitelných důvodů nevystupoval zrovna přátelsky a tím by situaci komplikoval, navíc OSPOD by asi nebylo nejochotnější připustit pochybení...ale domnívám se, že by k sobě nakonec syna dostal. Jen by to všechno trvalo déle.“
(článek byl převzat s laskavým svolením
společnosti Člověk v tísni)
Lenka Vochocová
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout