Hanka z Thanh Hoa
1. 2. 2002 - Praha [MLP]
Já jsem k vám do České republiky přišla před dvěma lety. To mi bylo 21 let. Byla jsem už dva roky vdaná, ale můj manžel špatný. On mě líbil, ale později ukázalo, že ho víc zajímá pití a karty. Měl přitom dobré zaměstnání. Jezdil řidič kamionu po celé zemi. Saigon a všude.
Cesta do Česká republika mě stála 1100 dolarů. Půjčil mi strýc. Musím mu ty peníze splácet. Na začátku já pomáhala otci, který si tady našel novou ženu. Mají malý obchod v jednom malém městě ve východních Čechách. Jejich obchod ale na chodbě ubytovny. "Pro obchod móc špatny," říká strýc. Mají co dělat, aby uživili sami a já jim nechtěla být na problém.
Já doma ve Vietnamu ničím nevyučila, mám jen základní školu. Od malička musela pomáhat mamince, protože byla nejstarší. Mám bratra a sestru. Té jenom dvanáct let. U nás jinak než tady. Na diskotéku dostala poprvé když mi bylo devatenáct. Dřív se to u nás nehodí. Nedávno mi psal můj bratr. Právě končí učiliště a bude pracovat jako elektrikář. Mamince tím moc uleví. Bratr bude mít plat a než se ožení, určitě pomůže.
Vaše země pro nás jiná. Lidé moc chtějí mít všechno. Mě také líbí různé věci, ale doma my na to nikdy neměli. Mně největší odměnou bylo, když mohla dosyta najíst. Když rýže a maso, dobře. Masa ale u nás málo. Tady mám ráda hranolky. Řízek a hranolky, to moje, to můžu každý den. A taky sladký. Dorty. Moc dobrý.
Dohromady šest nás bydlí v pronajatém domku s garáží. Tam čtyři Vietnamci a dva Češi, všichni prodáváme na tržišti. Za bydlení zaplatíme dohromady skoro deset tisíc měsíčně.
Jmenuji Huong Nguyen Thi, ale všichni tady říkají Hanka. Hanka ale nevadí, zvykla jsem. Vietnamským jménům tady nikdo nerozumí. První jméno u nás příjmení, poslední jméno křestní. Já křestním jménem Thi. Tady nevěsta bere jméno po ženichovi, ale u nás zůstává i nevěstě jméno po otci.
Čeština pro mne hrozně těžká řeč, ale vietnamština ještě složitější. Na tržnicích ve Vietnamu ale žádní Češi neprodávají, takže nemusí vietnamsky učit. Kdoví, jak by u nás jmenoval třeba Vašek, který s námi bydlí.
Mnoho Čechů myslí, že tu snadno vyděláme peníze. Můj táta říká: "Hrozná věc, od rána do večera i v noci pracovat, já nemůžu, já už starý na to". Moji kolegové doma rodiny, které čekají na jejich peníze, na majetek, který z Česka přivezou, aby doma investovat. Kdo dřív z Česká republika vrátil, bohatý. Daly se tu dobré peníze před pár lety vydělat. Dneska ale jinak. Stále musím něco platit, každý den přijde nějaká kontrola, často i dvě tři za den. Za prodejní místo na den zaplatím pět set. Jezdím po okolí, tak šedesát kilometrů. Zaplatit musím všude, benzín drahý, auto staré. Když Vánoce nebo léto, my muset vstávat skoro tři hodiny ráno, aby měli místo kde prodávat, někdy tam musíme spát celou noc.
Já na tržnici celý den, jen málo doma. Přijdu domů a lehnu. Jen sobota nebo neděle mám čas. Někdy jdu na diskotéku. Češi s námi moc netancují, jen kamarádi. Jednou se stalo, že u vchodu řekli "Vy žlutý, vypadněte!" Ale kamarádi Češi řekli, že zavolají policii. Oni jim nadávali, ale pustili nás dovnitř.
Tady hezky, ale zima. U nás ne taková zima. Cesta domů ale drahá. Nevím, kdy domů dostanu. Někdy zavolám mamince, ale málo. Spíš dopisy. Někdy smutno, ale mám tu kamarády. A taky tátu.
Česká republika pro mě druhý domov. My Čechy rádi. Vy Češi nás taky rádi, ale ne moc.
--------------------------------------------------------------------------------
Vietnamská menšina
Vietnamci představují jednu z početně i opticky nejvýraznějších národnostních menšin v naší republice. Do Československa začali přicházet z tehdejšího severního (komunistického) Vietnamu na základě mezivládní dohody uzavřené v roce 1953, tedy ještě v průběhu války. Zpočátku šlo výhradně o studenty, jejichž počet nebyl nikterak významný - šlo o desítky lidí ročně. Později, na základě potřeb poválečného vietnamského hospodářství, se u nás začali učit mladí Vietnamci v daleko větším počtu i v dělnických povoláních.
Program běžel i po sjednocení Vietnamu a skončil až v polovině devadesátých let. Během této doby (za zhruba čtyřicet let trvání) se u nás vystřídaly desítky tisíc vietnamských občanů, z nichž někteří získali i československé (české) občanství. Dnešní příliv Vietnamců do Česka má ekonomické i politické důvody.
Na území České republiky v současnosti pobývá vedle nečetných českých občanů vietnamské národnosti cca 24 tisíc Vietnamců na základě povolení k pobytu nad 90 dnů (dlouhodobého pobytu). V komunitě samotné však koluje cifra podstatně vyšší, mluví se o cca 50 tisících osob. Často se stává, že mnozí z nich jsou na našem území pod jinou totožností, když využívají malou zkušenost české policie s asijskou fyziognomií. "Někteří policisté se pletou i rádi," říkají znalci místních poměrů.
Většina Vietnamců (odhad 95%) v Česku pracuje v obchodě jako soukromí podnikatelé. Podstatně menší část se živí jinými způsoby, nejčastěji podnikáním v informatice, jednotlivci pracují i jako dělníci v továrnách.
Po roce 1989 nastal v naší vietnamské komunitě značný pohyb způsobený otevřením hranic. Zhruba polovina Vietnamců žijících na území Československa odešla za svými bohatšími krajany do Německa, úbytek členů minority se však v posledních letech vyrovnal. Vietnamci totiž využili možnosti sloučit své rodiny a do Česka tak začali přicházet jejich blízcí příbuzní, hlavně děti. Věkový průměr komunity se tak nyní pohybuje mezi 30 - 40 lety.
Komunita vydává pro potřebu vzájemné komunikace tři týdeníky vycházející ve vietnamštině a oficiální měsíčník Domov vydávaný velvyslanectvím. Kromě toho vysílá Český rozhlas - Regina Praha každý třetí týden patnáctiminutový pořad ve vietnamštině. Pořad je však slyšitelný jen v Praze a středních Čechách.
Vliv vietnamských tradic a kultury se projevuje i ve snahách o sebeorganizovanost a výuku vietnamštiny (Liberec). Děje se tak nejčastěji na bázi různých zájmů - podnikatelů, sdružení českých občanů mluvících vietnamsky, a podobně. Menšinová organizace, která by reprezentovala komunitu jako celek, neexistuje.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout