Deset omylů pana prezidenta
7. 3. 2006 - PRAHA
Prezident podle GLL vychází z mylných premis, přičemž minimálně ve dvou bodech si protiřečí. Všechny jeho právní argumenty s jednou výjimkou uvedenou v textu jsou vyvratitelné. Žádný z argumentů navíc neříká, že je zákon v rozporu s Ústavou nebo Listinou základních práv a svobod. Autoři proto konstatují, že prezidentovy důvody pro vrácení zákona neležely v rovině právní, jak by se mohlo z jeho prohlášení zdát, ale v rovině emocionální.
Prezident pozval mluvčí GLL k osobnímu setkání, které se uskuteční ve středu 15. března. Gay a lesbická liga považuje toto pozvání i prezidentovu výzvu k diskusi za zpozdilé, ale pozvání přijala a je připravena mu předložit „Desatero“. Protože však lze očekávat hlasování poslanecké sněmovny o vráceném zákonu již v úterý 7. března, předložila své protiargumenty poslancům a poslankyním již dnes.
GLL odmítá snahy o politizaci této problematiky, která se bytostně dotýká nezanedbatelné menšiny české společnosti, ať už tyto snahy vycházejí odkudkoli. Své protějšky v diskusi o registrovaném partnerství si GLL nevybírá podle politické orientace a je připravena význam a potřebu zákona obhájit přede všemi. Věří, že poslanci a poslankyně, kteří dosud zákon podporovali, nepoloží důvěru leseb, gayů a dalších občanů na oltář politického soupeření.
Deset omylů pana prezidenta
Prezident republiky Václav Klaus vrátil dne 16. 2. 2006 Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR návrh zákona o registrovaném partnerství. Své rozhodnutí zdůvodnil textem o více než padesáti odstavcích, který lze rozdělit na obecnou část a přílohu (právní část). Dlouhý text i doprovodná vyjádření pana prezidenta vzbuzují dojem fundovaných a relevantních argumentů, které by měly i tolerantní část české veřejnosti přesvědčit o tom, že současný návrh zákona o registrovaném partnerství není kvalitní, a proto by neměl být schválen.
Skutečnost je však taková, že většina argumentace pana prezidenta v obecné části pouze jinými slovy opakuje již dávno vyslovené a také dávno vyvrácené námitky odpůrců registrovaného partnerství. Vychází také z mylných premis, založených zejména na směšování pojmu rodina a manželství a chápání rodiny jako výlučné jednotky tvořené mužem, ženou a jejich biologicky vlastními dětmi, přičemž minimálně v jednom bodě si protiřečí. Příloha zdůvodnění jako zvláštní (právní) část tyto mylné premisy pouze replikuje, navíc také obsahuje jeden zjevný protimluv.
V následujících deseti bodech proto reagujeme na hlavní kritiku pana prezidenta ve vztahu k vrácenému zákonu a snažíme se konkrétní mylné premisy uvést na pravou míru. Hlavním smyslem celého textu je poukázat na fakt, že prezidentovy důvody k vrácení zákona neležely v rovině právní, ale v rovině emocionální, tj. logicky nepodložené.
Argumenty obecné
1. Registrované partnerství není manželstvím, ale ani pouhým symbolickým rehabilitačním aktem
Pan prezident v textu zdůvodnění svého veta podsouvá tvůrcům a iniciátorům zákona tvrzení, že jde primárně o symbolický rehabilitační akt. Již široké politické a názorové spektrum jak předkladatelů, tak tvůrců zákona však naznačuje, že registrované partnerství má rovin více, přičemž symbolika je pouze jednou z nich. Znění zákona samo o sobě popírá primární roli symboliky. Zákon totiž neobsahuje (na rozdíl např. od zákona o rodině) takřka žádná deklaratorní (symbolická) ustanovení, zato hovoří o konkrétních právech a povinnostech, s konkrétními právními účinky.
Zároveň však pan prezident nemá pravdu ani v tom, že by partnerství stavělo stejnopohlavní svazky na roveň manželství. Opět to lze doložit samotným zněním zákona, který obsahuje pouze některá práva a některé povinnosti, jež jsou obsaženy v institutu manželství, zatímco mnoho jich chybí (např. společné jmění), resp. jsou výslovně znemožněny (např. možnost osvojení dítěte partnery).
Souhlasit tak lze pouze s tvrzením, že mezi zákonem o registrovaném partnerství a zákonem o rodině existuje podobnost. Je tomu skutečně tak, a plyne to z charakteru vztahů, které má registrované partnerství upravovat. Jde přeci o soužití životních partnerů a jejich vztah ke státním orgánům (resp. ke třetím osobám), což je situace nesrovnatelně bližší k institutu manželství než např. ke vztahu společníků v obchodní společnosti či ke vztahu mezi soudem a obžalovaným. Obdobný charakter manželských a partnerských vztahů si tudíž vyžaduje obdobnou formulaci konkrétních právních ustanovení. Institut manželství a současný návrh institutu registrovaného partnerství lze tedy z právního hlediska porovnávat, nikoliv však stavět na roveň.
2. Rodina a manželství nejsou totožné pojmy
Pan prezident ve svém textu bezostyšně zaměňuje pojmy manželství (jako právní institut) a rodina (jako společenská jednotka tvořená rodiči a dětmi), resp. je používá jako synonyma. Toto zkreslení mu umožňuje tvrdit, že atributy manželství (rozuměj rodiny, tj. rození dětí) nelze z objektivních důvodů přisuzovat stejnopohlavním párům. Realita však jeho tvrzení zásadně zpochybňuje. Rodina totiž není tvořena pouze trojicí muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě (děti).
Za rodinu jsou všeobecně též považovány různopohlavní páry s dětmi, kde jsou děti biologicky vlastní pouze jednomu z partnerů (ať už proto, že jeden z partnerů nemůže mít děti a pár tak využil metod asistované reprodukce, či proto, že biologický rodič má děti z předchozího vztahu). Těmto párům je institut manželství přístupný. Ba dokonce je přístupný i párům, které děti nemohou mít vůbec nebo je zkrátka nechtějí (a i ty přesto bývají často nazývány rodinou, resp. rodinnými příslušníky).
Situace zmíněné v předchozím odstavci ovšem nastávají i u všech stejnopohlavních párů – tj. existují takové páry, které mají děti (biologicky vlastní jednomu z páru), stejně tak jako páry, které děti mít nemohou nebo zkrátka nechtějí. A takovýmto párům institut manželství přístupný není. Podle pana prezidenta proto, že v těchto případech nejde o rodinu. V čem je tedy rozdíl např. mezi stejno- a různopohlavním párem vychovávajícím biologického potomka jednoho z partnerů? Atributy (znaky a funkce, jak o nich píše pan prezident) takovýchto párů jsou naprosto stejné, liší se pouze v pohlaví partnerů.
Pokud by měl být skutečně v praxi uplatňován argument pana prezidenta, že výsada manželství přísluší pouze tzv. tradiční rodině (tj. trojici muž-žena-jejich biologicky vlastní dítě), měl by zákon o rodině institut manželství znemožnit různopohlavním párům, které nemají děti, resp. je mají, ale jsou biologicky vlastní jen jednomu z páru. Tak tomu však není, a proto je naprosto legitimní požadavek alespoň některé výsady (přesněji práva a povinnosti) manželství rozšířit i na stejnopohlavní páry.
3. Založení rodiny a řádná výchova dětí nejsou jediným účelem manželství
Jak bylo zmíněno výše, různopohlavní páry, jež hlavní účel manželství nesplňují a ani nehodlají plnit, mají přesto možnost tento institut využívat a nejsou za to nijak sankcionovány. Evidentně z toho plyne, že manželství má i další účely, často neméně důležité, i když je zákon výslovně nezmiňuje (např. psychická a materiální stabilita jedinců). Stejně tak z toho plyne, že ustanovení o hlavním účelu manželství je pouze deklaratorního charakteru, ba dokonce že nedodržování tohoto ustanovení není společensky ani právně vnímáno nikterak negativně.
Pan prezident zákonu o registrovaném partnerství vytýká, že se nepokouší žádný obdobný účel stanovit. Je tomu tak proto, že podle názoru tvůrců zákona deklaratorní ustanovení nemají praktický dopad a vzhledem k tomu, že nemusí být a nejsou v praxi dodržována, jen zbytečně znepřehledňují již tak komplikovaný právní systém České republiky. Zákon o registrovaném partnerství má být stručný, jasný a s praktickými právními účinky, včetně sankcí za neplnění konkrétních povinností. Kritika pana prezidenta kvůli v textu zákona nezmíněnému účelu partnerství (jakož i některým dalším proklamativním ustanovením zákona o rodině – např. požadavku žít spolu) ostře kontrastuje s tím, jak často pranýřuje zbytečnost deklaratorních právních norem.
Navíc nezbývá než zopakovat argument z bodu 2., a to že existují stejnopohlavní páry, které hlavní účel manželství plní (tj. mají a vychovávají děti, a to biologicky vlastní jednomu z rodičů), a přesto jim není žádný obdobný institut k dispozici.
4. Vyrovnání postavení (byť jen částečné) stejnopohlavních párů s páry osob opačného pohlaví nikoho nezvýhodňuje nad rámec práv ostatních, ani nikomu nezpůsobuje žádnou újmu.
Pan prezident považuje institut registrovaného partnerství za nepřípustné zvýhodnění skupiny stejnopohlavních párů oproti ostatním skupinám obyvatel a nevidí pro něj důvod. O žádné zvýhodnění však nejde, neboť všechna práva a povinnosti plynoucí z registrovaného partnerství (a navíc ještě řadu dalších) mohou již v současnosti využívat různopohlavní páry (uzavřou-li manželství). Nejde tedy o žádný pokus o pozitivní diskriminaci, ale naopak o snahu odstranit nerovnou situaci, kdy jedna skupina (již) zvýhodněna je. Zdůvodnění této snahy sice v návrhu zákona není (z důvodů uvedených v bodě 3.), ale z jeho znění lze lehce odvodit, že jde o stejný účel kvůli kterému je institut manželství přístupný různopohlavním párům vychovávajícím děti, jejichž biologickým rodičem je jen jeden z partnerů, stejně jako párům, které děti nemají vůbec (přičemž tento účel v zákonu o rodině taktéž není zmíněn). Je zvláštní, že panu prezidentovi vadí absence tohoto účelu u registrovaného partnerství, ale nevadí mu v případě manželství.
Tvrzení, že institut manželství (osob opačného pohlaví) je v souladu s liberálním pohledem na svět, zatímco partnerství (osob stejného pohlaví) nemá s liberalismem nic společného, je tudíž pouze účelovou dezinterpretací pojmu liberalismus. Základem liberalismu je svoboda rozhodování jednotlivce a ingerence státu pouze v logicky zdůvodněných případech. Jestliže současná právní úprava neumožňuje konkrétním jednotlivcům vstoupit do svazku obdobného charakteru jako manželství, aniž je toto omezení svobody logicky zdůvodněno, jedná se o jednoznačné porušení liberálních principů. Přitom za logické zdůvodnění nelze považovat fakt, že v návrhu zákona o registrovaném partnerství chybí nějaká deklaratorní ustanovení, zvláště když jinak stejnopohlavní páry (zejména ty s dětmi) vykazují stejné znaky jako řada párů manželských (opět viz bod 2.). Pan prezident chce v rámci svého zkresleného pojetí liberalismu chránit stejnopohlavní páry před státní regulací, chce tak ale činit proti jejich vůli. To je oprávněné jen v případě nezletilých dětí, které nejsou schopny posoudit důsledky svých činů; v případě dospělých osob taková ochrana postrádá smysl.
S politováním je nutno konstatovat, že pan prezident použil také jeden z nejvágnějších a nejméně logicky zdůvodněných argumentů proti registrovanému partnerství. – Konkrétně, že tento institut uškodí ohrožením exkluzivity rodinných vztahů. Pan prezident zmiňuje soudobou krizi rodiny, vysokou rozvodovost a rostoucí počty dětí žijících v neúplných rodinách. Nikde však neposkytuje logické zdůvodnění, proč a jakými konkrétními způsoby by v důsledku uzákonění registrovaného partnerství mělo dojít k posílení těchto trendů a ke zmíněnému ohrožení. Toto konstatování obav nelze založit na žádných konkrétních faktech, a to tím spíše, že v zemích, které již svazky osob stejného pohlaví uzákonily, k posílení těchto trendů v žádném případě nedošlo.
5. Partnerský status v osobních dokladech nelze považovat za diskriminační; jednou ze základních charakteristik registrovaného partnerství z hlediska třetích osob musí být jeho doložitelnost.
V tomto bodě se pan prezident dopustil prvního protimluvu. V úvodu své argumentace totiž píše o „v podstatě bezproblémovém prostředí“ (v ČR), přijímajícím gay a lesbické vztahy, na druhou stranu kritizuje návrh zákona o registrovaném partnerství jako diskriminační, neboť vyžaduje zápis partnerství do osobních dokladů, ač jde o menšinu, která „není nezbytně a automaticky pozitivně všemi přijímána“. Jestliže pan prezident považuje Českou republiku za otevřené a bezproblémové prostředí ve vztahu k lesbické a gay menšině, jak může mít obavy z diskriminace osob, jež vstoupí do partnerství a budou to mít zapsáno v dokladech?
Pan prezident zapomíná, že institut registrovaného partnerství vůbec nehovoří o sexuální orientaci, ale o stejnopohlavních párech. Stejně tak příslušné údaje v osobních dokladech nebudou mít stoprocentní vypovídací schopnost o sexuální orientaci partnerů, byť lze samozřejmě důvodně předpokládat, že do partnerství budou vstupovat především gayové a lesby. Vstup do partnerství je dobrovolným aktem, a tudíž i partneři mají možnost rozhodnout se, zda svůj vztah zveřejní na svých dokladech, či nikoliv (tj. tím, že do partnerství nevstoupí). Případné diskriminaci osob, jež budou mít partnerský status v osobních dokladech, lze předejít pouze podporou akceptace gay a lesbické menšiny většinovou společností a právními normami posilujícími možnosti ochrany před diskriminací.
Registrované partnerství navíc upravuje vztahy ke třetím osobám (zejména státu), k čemuž státní orgány nutně budou potřebovat nějaký doklad, jež existenci partnerství potvrzuje.
Argumenty právní:
6. Vyživovací povinnost pro partnery má smysl a nenarušuje rodinnou soudržnost, naopak ji posiluje
Podle názoru pana prezidenta je smyslem vyživovací povinnosti garance podpory tomu z manželů, který se stará o děti a domácnost. Toto tvrzení však zcela opomíjí, že vyživovací povinnost platí i pro manžele s dětmi zletilými nebo bez dětí, například pro případ nemoci, ztráty zaměstnání, či stáří. Stejně tak opomíjí, že řada stejnopohlavních párů se také stará o děti (opět viz bod 2.), takže i z tohoto důvodu má u registrovaného partnerství vyživovací povinnost smysl.
Pokud jde o ustanovení, že vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí, je plně v souladu s logikou partnerského soužití. Nejprve má o partnera pečovat jeho stávající partner, teprve v druhé řadě k němu mají tuto povinnost jeho děti. Totožný odstavec obsahuje zákon o rodině, a přitom jej nikdo nenapadá.
Vyživovací povinnost má pozitivní dopad i z pohledu státu a je plně v souladu s liberálními principy, neboť po partnerech vyžaduje, aby pečovali především o sebe navzájem, namísto aby o něco takového pro každého za sebe žádali stát.
7. Postup soudu v případě rozvodu manželství či rozluky partnerství neodráží zájem státu na jejich zachování, ale ohled státu na zájmy dětí.
Jednoznačně mylným tvrzením pana prezidenta je, že u rozvodu manželství soud vždy zkoumá, zda i přes dohodu manželů není možné manželství zachránit, zejména v zájmu dětí. Soud to zjišťuje jedině v případě, že manželé mají nezletilé děti. Pro manželství se zletilými dětmi a bezdětná manželství platí stejná úprava jaká je navržena pro registrované partnery.
Na druhou stranu je namístě poznámka, že by do návrhu zákona o registrovaném partnerství mělo být doplněno ustanovení, podle kterého by partnerství nemohlo být rozvedeno, bylo-li by to v rozporu se zájmem nezletilých dětí v péči partnerů, daným zvláštními důvody. Tento nedostatek lze samozřejmě lehce napravit jednoduchou novelizací zákona a neměl by být důvodem pro neschválení celého zákona.
Je však zároveň nutno poukázat na to, že se zde pan prezident dopouští druhého protimluvu. Zatímco v dřívějších bodech totiž kritizuje rozšíření některých práv manželů i na partnery, ač údajně neplní funkci rodiny (tj. výchovu dětí), v tomto bodě již výchovu dětí stejnopohlavními páry předpokládá, resp. uznává, že k ní v praxi dochází.
8. Obava ze zneužitelnosti postrádá relevanci.
Pan prezident se obává, že některá ustanovení zákona (konkrétně posuzování partnera jako osoby blízké podle trestního zákona, obdobná novelizace trestního řádu a právo užívat partnerův byt) jsou lehce zneužitelná a přístupná spekulacím. Obdobná ustanovení platná pro manžele jsou však v praxi již dávno zneužívána. Přesto však nejsou důvodem ke zrušení manželství. Podle pana prezidenta je tomu tak proto, že ochrana rodiny má pro stát vyšší hodnotu než ochrana státu před zneužitím manželství. Jak již však bylo uvedeno v bodě 2., atributy rodiny, jež má být chráněna, vykazují minimálně některé stejnopohlavní páry.
Navíc – vzhledem k ne vždy pozitivnímu přijímání stejnopohlavních párů většinovou společností – lze důvodně předpokládat, že osoba, jež se rozhodne uzavřít svazek s ryze spekulativním úmyslem, bude spíše preferovat institut manželství, který není zatížen stigmatem menšinovosti a který navíc obsahuje mnohem více zneužitelných ustanovení.
9. Zařazení do první dědické skupiny nikoho na právech nepoškozuje.
Tak jako je tomu u všech ostatních částí zákona o registrovaném partnerství, i část novelizující ustanovení občanského zákoníku o dědictví pouze rozšiřuje stávající právní úpravu platnou pro manžele.
Je logické a správné, že partneři, kteří spolu dlouhodobě žijí a pečují o sebe, by měli mít v případě úmrtí jednoho z nich minimálně stejný nárok na dědictví, jako děti zesnulého. Nejinak je tomu u manželství. Jestliže tedy pan prezident považuje tento bod v zákonu o registrovaném partnerství za poškození práv např. dětí, měl by již dávno obdobně argumentovat proti stávající úpravě institutu manželství.
10. Nesouhlas je třeba podložit argumenty.
Závěrečná část prezidentova zdůvodnění obsahuje až na výjimky pouze vysvětlení jednotlivých ustanovení zákona o registrovaném partnerství. Tím, že jsou tato vysvětlení zmíněna máme za to, že s nimi pan prezident nesouhlasí a byly důvodem k vrácení zákona Poslanecké Sněmovně. Je-li tomu tak, postrádáme zde zdůvodnění tohoto nesouhlasu a tudíž příslušné odstavce nelze chápat jako relevantní argumenty. Jedná se zejména o odstavce hovořící o následujících částech zákona: sedmé, osmé, deváté, desáté, jedenácté, dvanácté, třinácté, osmnácté a devatenácté.
Tereza Kodíčková, Kateřina Beňová, Martin Strachoň a Slavomír Goga, mluvčí Gay a lesbické ligy
Tereza Kodíčková, Martin Strachoň, Gay a lesbická liga
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout