Povstalečtí rebelové Tinariwen přivezou do Prahy saharské blues
5. 3. 2007 - PRAHA [Econnect]
-Tinariwen/Foto Respect Music-
"Vyrůstali v exilu, školou jim byl konflikt, útočiště našli v undergroundu, kde získali punc legendy. Tinariwen jsou kapela, jakou se generace západních rockových skupin mohly stát leda ve svých snech," napsal o nich recenzent britského deníku The Guardian. Loni jamovali na festivalu v Montreux s Carlosem Santanou, který o nich prohlásil: "Slyším z nich kořeny Muddyho Waterse, Jeffa Becka i blues, od nich ta hudba pochází." Plantův kytarista Justin Adams produkoval letos jejich nové album, které právě vyšlo u exkluzivní britské značky Independiente.
Radio Tisdas Sessions, první album skupiny, se umístilo v tabulce 100 Classic Albums před Coldplay, The Prodigy a U2... Filmový šot s Tinariwen si vybral světový časopis National Geographic k propagaci svého nového webu věnovaného world music, skupina byla nominována na 2. ročník International Reggae and World Music Awards. Tinariwen jsou unikátním zjevem jak v africké hudbě, tak na alternativní scéně - a mezi oběma světy vytvářejí magický crossover. Proč?
Saharští nomádi potkávají rockovou hudbu"Když jsem byl na Sahaře, zdálo se mi, že jsem v centru vesmíru. Ti muzikanti znali - stejně jako já - blues, Boba Marleyho, Ali Farku Toureho," vypráví o svém setkání Tinariwen kytarista Roberta Planta Justin Adams. Hudba Tinariwen působí jako exotická krajina, která má překvapivě povědomé rysy. Ostrý zvuk kytar připomíná rockové minimalisty, perkuse i zpěv vytvářejí hypnotické napětí.
O Sahaře se říká, že cizince přitahuje prazvláštní silou: Paul Bowles, americký novelista a hudební sběratel, jezdil od třicátých let čerpat inspiraci do Maroka a jeho příkladu pak následoval spisovatel William Burroughs, členové Rolling Stones, Jimi Hendrix i řada jazzmanů. Po svém si mystický vliv Sahary vysvětluje kočovný národ Tuaregů: "Bůh stvořil země plné vláhy proto, aby lidé měli kde žít, ale právě tak stvořil pouště, aby tam lidé mohli poznat svoji duši."
"Když přijdete na severoafrický trh a na chvíli zavřete oči, obklopí vás kulisa plná svůdných vůní, lákavých a neznámých tónů. Čas jakoby se na chvíli zastavil. Někde nad chaotickou směsicí hlasů zaslechnete kytaru, přidá se hypnotický rytmus bicích, a přestože nerozumíte textu, máte stejný pocit, jako když jste slyšeli poprvé blues: ty příběhy vyprávějí jak o utrpení, tak o síle mu vzdorovat," líčí své zážitky německý producent, který odjel do Afriky hledat kořeny hudby amerických černochů.
Tinariwen dosud prodali přes 100 000 alb, a jejich novinku Water is Life označuje světový tisk za překvapení roku. Vznikalo v Bamaku, jako host se podílel Mohammed 'Japonais', jeden z nejvýraznějších básníků a kytaristů Jižní Sahary, který s Tinariwen pracoval naposledy roku 2002. Producent i kapela zůstali věrní syrovému a přímému zvuku pouštního blues, ale zároveň mu dodali epickou hloubku která by přilákala nové posluchače.
Krvavá inspirace a hudební revolucionářiVšichni členové skupiny Tinariwen patří ke nomádskému kmeni Tuaregů, který od pradávna obýval oblast jižní Sahary a jeho kulturu zformovalo extrémní horko a nekonečná poušť. Kmen Tuaregů po staletí putoval mezi severní a západní Afrikou, avšak po vyhlášení nezávislosti Mali stále častěji docházelo ke konfliktům mezi svobodomyslnými nomády a novou vládou – jejich stezky nerespektovaly žádné hranice nových států a svoji věrnost kočovníci podle tradice přísahali pouze „větru, hvězdám a vodě“. Nová vláda Mali nakonec přímo vyhlásila nomádům válku a doslova je zmasakrovala.
Na počátku osmdesátých let se situace tak zhoršila, že mnoho Tuaregů skončilo v uprchlických táborech rozesetých po Sahaře. Poté, co byl svědkem zavraždění svého otce malijskými vojáky, připojil se Ibrahim Ag Alhabibe, pozdější zakladatel Tinariwen a hvězda souboru, k vojenským výcvikovým táborům v jižní Libiji, kde diktátor Kaddáfí hodlal vybudovat socialistickou Saharu prostřednictvím revoluční armády. Tento neuvěřitelný mix revoluce, islamismu a guerillového válčení nakonec zrodil hudební soubor Tinariwen.
Hudebníci tehdy poprvé v životě slyšeli hudbu Boba Marleyho, Boba Dylana, Johna Lennona a nahrávky marocké nové vlny. Tato hudba je natolik nadchla, že se vzdali tradičních nástrojů jako pastýřské flétny či bubínků tindé a začali používat elektrickou kytaru, basu a bicí. Nicméně i nadále pokračovali v hraní tradičních písní a brzy se o nich začalo mluvit jako o hudebních revolucionářích, kteří vytvořili nový styl zvaný ‘Tishoumaren’.
V zemi neexistoval žádný poštovní či telefonní systém, kterým by se předávaly zprávy o hnutí odporu, takže se hudba Tinariwen stala jakýmsi „undergroundovým“ telefonem pro povstalce. Texty jejich písní vyzývaly k politickému procitnutí, zabývaly se tíživým problémem exilu, protestovaly proti represím malijské vlády a vyháněním saharských kmenů do Alžíru či prostě mluvily o svobodě a nezávislosti. Kazety s jejich nahrávkami byly v Mali i Alžíru zakázané a každý, kdo tyto nahrávky rozšiřoval, riskoval vězení.
Zkušenosti s povstaleckým bojem vytvořily kolem Tinariwen mnoho legend. Vypráví se, že Kheddou Ag Ossadis, další zakladádající člen skupiny, byl celkem sedmnáctkrát postřelen poté, co vedl několik útoků vyzbrojený kytarou na svých zádech a kalašnikovem. Tehdy ho také údajně nepřátelští bojovníci polili benzínem a život mu zachránil pouze rozbitý zapalovač.
Guerilloví bojovníci se vrací do studiaHudebníci zůstávali v podzemí až do konce devadesátých let, kdy se politická situace uklidnila a Tinariwen se přestěhovali do hlavního města Barnako v roce 1999. Svoje první album Radio Tisdas Sessions natočili ve studiu v malém městečku Kidal a produkoval ho britský kytarista Justin Adams a francouzská skupina world music Lo´Jo. Kvůli nepravidelným dodávkám elektřiny musely být všechny skladby nahrány mezi sedmou hodinou večer a půlnocí během dvou týdnů. Jejich druhé album Amassakoul se rychle ocitlo na 1. místě nejhranějších alb v Evropském žebříčku World Music za rok 2004.
Tinariwen se stali populární díky svému postoji rebelských hudebníků a jejich legendu potvrdil i Festival in the Desert, který se uskutečnil na počátku milénia. Tento festival navazoval na slavnou tradici shromáždění Tuaregů, kteří se po staletí při těchto příležitostech setkávali, obchodovali a slavili. Festival se uskutečnil daleko od civilizace poblíž starodávných rozvalin Tamaradantu a stal se dalším krokem cesty pokoušející se o smíření a mezinárodní uvědomění o situaci saharských kmenů.
Nyní vychází jejich třetí album Aman Iman: Water Is Life. Jeho nahrávání nedoprovázely žádné komplikace kromě cesty dlouhé 1200 mil z jejich pouštního domova v Kidal v severovýchodní Mali do nahrávacího studia v hlavním městě Bamako. Tinariwen prostě zapátrali v své nevyčerpatelné studnici písní a oprášili 12 klasických skladeb, které nahráli opět s pomocí producenta a kytaristy Justina Adamse. Nahrávání trvalo pouze deset dní, přesto skladby mají svoji nezaměnitelnou syrovou sílu a současně křehkost moderního pouštního blues.
Vystoupení Tinariwen se uskuteční v rámci přehlídky etnické hudby a world music Respect Plus ve středu 8. března od 19:30 v Paláci Akropolis. Tento festival založil před devíti lety Borek Holeček z agentury Rachot ve spolupráci s týdeníkem Respekt jako odpověď na vlnu rasově motivovaného násilí v České republice.