Moc bezmocných

19. 9. 2002 - PRAHA [Infoservis]

„Moc bezmocných“ je prvním ze šesti bulletinů, které v tomto roce připravíme pro studenty středních škol. Každý bulletin se vztahuje k jednomu tématu, ke každému tématu je zároveň přidán balíček dokumentárních filmů, které u vás na škole promítneme. Jsou to filmy o válkách, strachu a útěku, o násilnostech rasistických gangů, o snaze zneužitých žen zbavit se traumatu, o životě v diktatuře, o těch, kteří jsou jiní než my, o zkáze, kterou způsobují obří nadnárodní společnosti, o hlubokých rozdílech a nespravedlnosti našeho světa.

To by mohlo znít vzdáleně a abstraktně. Ale jen do chvíle, než vidíme některé z filmů. Najednou nás příběh konkrétních lidí silně osloví. Na vzdálenosti a rozdílech přestane záležet. Nechce se nám uvěřit, že kvůli touze po moci a bohatství, kvůli zaslepenosti, hlouposti, zdivočení či nevědomosti lidé způsobují jiným lidem tolik utrpení. A nechce se nám to přijmout. Říkáme si, že to přece není normální.

Chtěli byste proti tomu něco udělat? Ale jak? V hledání odpovědí a inspirace vám chtějí pomoci tyto bulletiny. Chceme vám ukázat, že je zde šance svět ovlivňovat a řídit se při tom podle vlastního přesvědčení. Tato šance leží především v nás samých, v odhodlanosti něco udělat.

Tak nějak jsme před deseti lety začínali i my ve společnosti Člověk v tísni, tenkrát ještě v maličkých kancelářích Lidových novin. Tehdy zuřila válka v Náhorním Karabachu a začala se roztáčet kola války v Bosně. Množily se zprávy o vypálených a rozbombardovaných vesnicích, o ostřelovačích, kteří vědomě vyhledávají děti, o masových hrobech a podřezaných lidech, o znásilňování žen a o koncentračních táborech. Diplomaté a politici neustále jednali a vydávali nicneříkající prohlášení. Nebo nedělali nic, jako kdyby se celá tato hrůza vůbec neděla. Jako kdyby to vše bylo úplně běžné a normální. Pro nás to normální nebylo. Začali jsme pořádat sbírky a vyjíždět s prvními zásilkami pomoci. Někteří rušili svoje už naplánované zájezdy do exotických krajů, jiní si brali neplacenou dovolenou a ještě jiní měnili své profese a životní zvyky.

Neustále se objevovali další a další lidé, kteří měli nápad a chuť něco udělat. Války v Karabachu, Bosně, Kosovu, Čečensku a Afghánistánu. Diktatury v Srbsku, Bělorusku, Barmě, Kubě, Severní Koreji. Hlad v Mongolsku a Somálsku. Živelné pohromy na Slovensku, na Moravě a v Kolumbii. Byli jsme vždy u toho a pomáhali. Ani jsme si nestačili všimnout, kde jsme se na těch cestách zničenými krajinami zbavili pocitu bezmoci.

Igor Blaževič

DISKUSE - KOMENTÁŘE: