Fahrenheit 11/9: Která část vašeho těla je nejošklivější?
14. 9. 2004 -
Takhle charakterizoval před více než pětatřiceti lety legendární průkopník rockové avantgardy Frank Zappa na své proslulé konceptuální desce We´re Only In It For The Money americké konzervativce a s mrazivou přesností a vtipem sobě vlastním popsal politické a sociální vření ve Spojených státech na konci šedesátých let. Škoda, že už Frank Zappa není mezi námi. Natočil by dnes další skvělou desku, anebo by tváří v tvář nekompetentnosti Bushovy administrativy rovnou kandidoval na post prezidenta?
Avšak buďme rádi, že máme alespoň Michaela Moora, který se zato na předvolební scéně objevil s nebývalou razancí. Se svým filmem dusnou předvolební kampaň pořádně okysličil a vnesl do ní novou dimenzi. Konečně pořádný “rock´n´roll”, jak ve filmu vykřikne jeden z amerických vojáků v Bagdádu se zbraní v ruce zjevně se chystající na razii v okupované zóně. Na tenhle film opravdu jenom tak nezapomenete.
„AMERICAN WAY, try and explain, scab of the nation, driven insane, don´t cry, gotta go bye bye, SUDDENLY: DIE DIE, COP KILL A CREEP! pow, pow pow...“
Spory o to, zda Michael Moore natočil o Bushovi dokumentární film jsou celkem únavné. V podstatě je to úplně jedno. Důležité je, že se někdo v atmosféře paranoidního veřejného strachu po 11. září vůbec pokusil tímto způsobem zhodnotit Bushovo působení v Bílém domě. Ten v Moorově filmu vypadá jako neschopný a zároveň všeho schopný nýmand a nutno dodat, že tak z faktů uvedených ve filmu vychází, i když si kritickým viděním odfiltrujeme všechny Moorovy komické zkratky.
Je opravdu k vzteku, když si uvědomíme, že tenhle “fracek z oligarchické rodiny”, jak ho vtipně a výstižně nazval politolog Pavel Barša, je šéfem nejmocnější státu na celé planetě. Představa, že by tenhle člověk s fundamentalistickým viděním světa a současně plný necitlivosti vůči životnímu prostředí a sociálním otázkám měl další čtyři roky utvářet globální politiku, není nijak příjemná.
Naprosto tedy chápu postoj Michaela Moora, který svůj film pojal jako nekompromisní obžalobu George W. Bushe. Mentalita amerického gangu neocons, kteří s klidným svědomím rozbombardovali Afgánistán a potom bez mandátu OSN zahájili ilegální invazi do Iráku, je prostě hrozivá. A ještě se tváří, že se jich to netýká, když je ve filmu Michael Moore žádá, aby tedy sami poslali své syny do Iráku, neboť z více než 500 kongresmanů jen jeden jediný má své dítě v této zemi ve službách americké armády.
„Ronnie´s in the Army now & Kenny´s taking pills. Oh! How they yearn to see a bomber burn! Color flashing, thunder crashing, dynamite machine!“
Ve filmu se objevují neuvěřitelné scény. Asi jedna z nejhorších pro mne byla ta, kde reportér zpovídá americké vojáky v Iráku. Neuvěřitelná směs pohrdání lidským životem, radosti z ničení, agresivity a zabíjení a zjevného nepochopení celé situace. „Prostě si vždycky v transportéru pustíme do přilby tuhle muziku a pak šijeme po všem, co se hýbe,“ popisoval jeden z vojáků útok na Bagdád, ke kterému používali jako soundtrack nahrávky jejich oblíbené deathmetalové kapely.
Není divu, že tento postoj v americké válečné misi, jejíž smyslem přitom mělo být nastolení míru a demokracie v Iráku, nakonec vyústil ve zvěrstva, kterých se dopouštěli vojáci ve věznici Abu Ghraib. Obávám se, že zde nešlo pouze selhání jednotlivců v jinak vzorné armádě, ale spíše o chybějící smysl, se kterým vnímáme druhé lidi jako lidské bytosti. Těžko zde spekulovat, zda opravdu šlo pouze o nevyzrálé jedince či o lidi, ve kterých válečné běsnění nechalo procitnout opravdu hodně temné vrstvy osobnosti.
„Concentration moon, over the camp in the valley, concentration moon, I wish I was back in the valley“
Avšak neměli bychom opominout, že Michael Moore také natočil výborný film. Přestože jeho první celovečerní dokumenty jako Roger and Me a The Big One možná působí neotřeleji a nejsou také zatíženy politickým kontextem, lze Fahrenheit 9/11 považovat za kvalitní dílo. To, co je na tom filmu opravdu dobré, je rychlý střih a kombinace hudby a obrazu. Michael Moore s klidem sáhne do nepřeberné pokladnice pop kultury a namixuje třeba slavný hit skupiny Animals We Gotta Get Out Of This Place do záběrů odlétající rodiny bin Ládinů z USA po útoku 11. září.
Tímto způsobem vytváří nosnou strukturu celého filmu, která má rychlé tempo a současně se střídá s dlouhými a dramatickými záběry obětí války. Můžete si o tomto způsobu myslet cokoliv, ale pravděpodobně ani jeho odpůrci mu neupřou schopnost upoutat pozornost a vtáhnout do děje. Rozhodně se však nejedná o propagandistické dílo, jak by to rádi viděli lidé, kteří jsou sami uvěznění v bariérách ideologie.
Myslím, že Michael Moore je opravdový vlastenec a má rád Ameriku. Nechce se ale smířit s tím, že politika v jeho zemi je v rukách skupiny lidí v čele s Georgem W. Bushem, kteří jsou bez ohledu na okolnosti schopní zatáhnout Ameriku a s tím i zbytek planety do podezřelých dobrodružství. Je to možná trochu anarchistická, ale v jádru upřímná a poctivá odpověď na výzvu, před kterou nás staví současná politika Bushovy administrativy.
„AMERICAN WAY, threatened by US, drag a few creeps, away in the bus, AMERICAN WAY, prisoner: lock, SMASH EVERY CREEP IN THE FACE WITH A ROCK...“
Tomáš Tetiva s použitím textů Franka Zappy
Tomáš Tetiva