Domácí násilí má různé podoby
31. 8. 2007 - PRAHA [GITA]
Hovořila také o rozdílu mezi typy násilníků: ti rafinovanější a vzdělanější působí na své okolí velmi seriózně. Na rozdíl od těch, kteří se rozčílí na potkání – třeba když do nich někdo omylem strčí v tramvaji.
Zatímco fyzické násilí je doložitelné pomocí modřin nebo škrábanců, při psychickém agresor často útočí na „citlivá místa“ oběti – kupříkladu prostřednictvím dětí, rodičů nebo domácích zvířat. Tyran se také snaží izolovat svou oběť od okolního světa, probouzet v ní pocity viny, týrat ji ekonomicky. Ta pak cítí bezmoc a často má pocit, že násilníka se bojí také všichni kolem.
Bednářová upozornila na to, že o domácím násilí lze hovořit v případě, kdy jeden z páru (obvykle žena) je neustále v podřízeném postavení, kdežto ten druhý má vždy navrch a zneužívá svou moc. Něco jiného jsou takzvaná „italská manželství“, kdy má při hádkách navrch jednou žena, podruhé muž. Hlavní rys domácího násilí tedy spočívá v tom, že je opakované.
Šéfka Acorusu vysvětlila také to, jak se u obětí domácího násilí projevuje posttraumatický syndrom. Často se jí kupříkladu vybavují vzpomínky na nepříjemné zážitky a leká se všeho, co jí je připomíná. Je proto nutné dbát na to, jak s ní hovořit. Při povídání si s obětí je potřebné, aby se cítila v bezpečí a nic ji nerozrušilo. Často je totiž stresovaná tak, že okolo sebe staví pomyslnou bariéru – dívá se do země, drží pevně svou kabelku a podobně. Proto při rozhovoru s obětí a násilníkem, majícím „dvojí tvář“, může člověk nabýt mylného dojmu, že násilník je zcela nevinen a oběť „divná“.
proFem chystá na podzim sérii seminářů na téma posttraumatický syndrom u obětí domácího násilí.
Andrea Cerqueirová