Americká justice a spravedlnost v Guantánamo Bay

27.9.2004
[Human Rights Watch]

Prvním problémem bylo to, že armáda vůbec nevěděla, co si počít s nezávislými pozorovateli. Vojáci nejdříve jaksi opatrně zkoušeli omezit přístup novinářů k nám – navzdory skutečnosti, že jsme všichni bydleli ve stejné čtvrti. Druhým problémem bylo, že armáda neměla vůbec jasno v tom, v čem spočívá práce lidí, kteří monitorují vojenský soud a pokoušeli se nám bránit v rozhovorech s prokurátory, soudními úředníky a tlumočníky, tedy přesně s lidmi, jejichž činnost jsme měli monitorovat. Nakonec to sice vzdali, ale předtím nás několik dní přesvědčovali, abychom šli místo práce na pláž.

Naneštěstí zmatek mimo soudní síň byl více než podobný chaosu při soudním přelíčení, což je neomluvitelné. V podstatě se dá říci, že si americká armáda s námi nevěděla rady. Avšak je také pravda, že podobnou situaci nikdy předtím nezažila.

Americká vláda dostatečně nevysvětlila, proč se tyto vojenské komise se systémem složitých pravidel vůbec konají. Koneckonců, americké federální soudy a systém vojenské justice jsou široce vychvalovány po celém světě a vláda demonstrovala svojí schopnost zabývat se případy, které se týkají teroristů, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Ad hoc systém, který vláda uvedla v chod v Guantánamo Bay, porušuje základní právo zadržených na spravedlivý soud a je nepravděpodobné, že by mohl pohnat k zodpovědnosti lidi, kteří se účastnili zločinů proti lidskosti tím, že zaútočili na civilní cíle ve Spojených státech, Afghánistánu či kdekoliv jinde ve světě.

Výslechy před komisí se konají ve velké růžové budově na špici malého poloostrova, který vyčnívá do Guantánamo Bay. Náš vojenský přidělenec nám řekl, že v budově dříve byla zubní klinika. Zdálo se nám to nepravděpodobné vzhledem k tomu, že budova měla na střeše jakýsi vojenský kryt a k jejímu strategickému umístění.

Záhadná šedá cementová budova přiléhající k budově komise byla ozdobena různými cedulemi upozorňující na vysoký stupeň ostrahy a střežena početnou stráží. Řada dalších vojenských objektů byla jediná jiná struktura na vrcholku kopce.

Bylo nám řečeno, že jako pozorovatelé máme limitovaný počet míst v hlavní soudní síni. Místnost se sedačkami pro 60 lidí vypadala jako tělocvična střední školy vyparáděná na promoci. Modrá sametová látka pokrývala tři stěny. Vlajky a symboly pěti vojenských jednotek byly hrdě vystaveny, obzvláště za stolem soudce. I samotné vybavení kanceláře vyvolávalo představu divadelního pódia. Monitory počítačů – zjevně nepřipojené – byly umístěny před členy komise, avšak po několika dnech byly odstraněny.

Toto vše bylo připraveno pro čtyři zadržené, kteří se zde měli zodpovídat spravedlnosti. Jejich právo na obhajobu zastupovala vojenská obhajoba a v jednom případě civilní právník. Všude se pohybovala spousta lidí z bezpečnostních jednotek.

Přelíčení se zúčastnili pozorovatelé pro lidská práva a několik novinářů. Mezitím dalších 60 novinářů sledovalo proces zpožděný o pět minut z bezpečnostních důvodů na videu v auditoriu na sousedním kopci.

Přelíčení bylo poznamenáno několikerým zmatkem. Tři ze čtyř zatčených nemluvili anglicky natolik, aby mohli vypovídat bez tlumočníka. Dalo by se čekat, že komise bude mít při ruce profesionální tlumočníky, avšak zatčení sotva rozuměli o čem je řeč. V momentě, kdy se jeden ze zatčených zjevně přiznal, že je členem al – Kajdy a že jeho přiznání nebylo vynuceno americkou vládou, slyšeli členové komise, že americká vláda nebyla přinucena přiznat, že je členem al – Kajdy. Jeho výpověď byla ukončena a nikdo si nebyl jistý, co vlastně muž řekl či co si poznamenal soud.

Avšak dokonce i někteří rodilí angličtí mluvčí – obzvláště členové komise – neměli zjevně jasno, jak by měl proces pokračovat. Pouze jeden ze členů komise byl právník. Z poznámek ostatních členů bylo zřejmé, že mají problémy se základními právními otázkami. Aplikují se ustanovení Ženevské konvence na ozbrojené konflikty? Může být podezřelý shledán vinným kvůli činu, který v době spáchání nebyl zločinem? Vzhledem ke složitosti případů jsou zmatky na této úrovni poměrně tristní.

Kromě toho byla diskutabilní i nestrannost pěti členů komise. Několik z nich sloužilo v Afghánistánu během operace Trvalá svoboda, takže by se dalo celkem očekávat, že budou silně osobně zaujatí k lidem, kteří byli obviněni ze spáchání zločinů proti Spojeným státům či koaličním vojskům. Navíc vyšlo najevo, že vedoucí komise je dlouhodobý přítel styčného důstojníka, který pracuje pro Bushovu administrativu a který vznesl obvinění proti obviněným.

Právníci vojenské obhajoby vznesli tyto (zjevné) výhrady vůči komisi – avšak za jejich řešení je zodpovědný právě onen styčný důstojník, který vybral členy komise a vedoucího komise s plným vědomím jejich osobní historie a jejich zkušeností.

Největší problém byla pravidla, kterými se komise řídila. Oproti americkým válečným soudům, nemůže obžalovaný žádat o převedení svého případu k civilnímu soudu. Celý proces – od vznesení obžaloby přes práci soudce až po vynesení rozsudku – je zcela v rukách armády. Avšak nezávislý dohled, ať už v rámci americké justice či jiné, je ve své podstatě kvůli tomu, aby napravoval chyby při soudu a zajistil, že soud rozhodne spravedlivě. Další pravidla komise činí extrémně obtížným pro právníky obhajoby, aby shromáždili důkazy týkající se obhajoby. Prokurátor přitom může využít důkazy, ke kterým nemá obžalovaný přístup, stejně jako důkazy získané nátlakem na svědky.

Ke cti vedoucího komise nutno dodat, že se skutečně pokoušel najít odpověď na otázky, které vznesli právníci obhajoby. Avšak nemohl s tím toho příliš udělat: diskutované problémy nebyly v jeho agendě.

Administrativa George Bushe obhajovala vojenské tribunály s poukazem na jejich dlouhou tradici sahající až do období války za nezávislost. Prezidentův dekret, na jehož podkladě vznikla vojenská komise v listopadu 2001, byl obdobou nařízení, jež utvořila komise během 2. světové války. Avšak tento dekret nezmiňoval, že se tyto komise vždy pokoušely aplikovat aktuální pravidla, kterými se řídily vojenské soudy a že se vojenské soudy podstatně zkvalitnily od přijetí Uniform Code of Military Justice v roce 1950.

Vojenští právníci se v roce 2001 pokoušeli vyřešit procesní nedostatky vydáním sérií pravidel a instrukcí. Začali však v podstatě od nuly, místo aby aplikovali již existující pravidla pro vojenské soudy a upravili je pouze v těch nezbytných případech, kdy je třeba brát ohled na potíže při získávání důkazů ve válečných zónách. Nyní však už nemohou dotáhnout do konce to, co začali vytvářet v rámci vojenských tribunálů.

Vypadá to, že několik poctivých mužů, kteří se snaží dělat svojí práci zodpovědně, musí bojovat se špatným systémem, který je v tomto případě nepotřebný. Existující pravidla nevytváří úroveň, na které se dá zodpovědně pracovat. V dalších oblastech procedurální pravidla vůbec neexistují a zanechávají účastníky, aby si v nezmapovaném terénu našli vlastní cestu.

Výsledkem toho je, že pozornost mezinárodní veřejnosti se obrací od údajných zločinů obviněných k neférovosti americké justice. Při jednom výslechu člen komise prohlásil, že věří, že „činy budou hlasitější než slova“. Ostatní členové komise souhlasili.

Avšak stejně bude svět soudit Spojené státy v Guantánamo – podle toho, jak se doopravdy postaraly o spravedlivý soud, nikoliv podle jejich rétoriky o tom, jak jsou komise spravedlivé. Je toho ještě třeba hodně udělat. Parodie spravedlnosti v Guantánamo Bay není odpovědí na tragédii 9/11.

Sam Zarifi, ředitel asijské pobočky Human Rights Watch (pro Econnect přeložil Tomáš Tetiva)