Je zaměstnání nevidomého velký problém?

14. 12. 2006 - PRAHA [Můžeš]

Většinou se ale nevidomý uchazeč o práci na své budoucí pracoviště vůbec nedostane. Pohovor s personalistou totiž obvykle končí v okamžiku, kdy přizná svůj handicap. Jeho předpoklady pro danou práci a jeho schopnosti se už většinou ani neprobírají. U zaměstnavatelů převažují nejasné obavy a nechuť zkoumat, jak nevidomému práci umožnit. Pokud se podaří překonat tuto fázi, narazí nevidomí na konkrétní problémy. Například se ukáže, že na pracovišti je počítačový program, který není v současné době kompatibilní s tzv. odečítači obrazovky, programy, které dění na běžném monitoru překládají do textových informací a ty následně odesílají do výstupu za pomoci umělé syntézy řeči nebo na hmatový displej (tzv. braillský řádek). Pak není možné nevidomého zaměstnat, i když mu práce s počítačem nedělá problémy a stačil by i na náplň dané práce. Bohužel ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec nedokáží obvykle takovou situaci řešit.

„Nízká zaměstnanost nemusí být proto způsobena jen neochotou zaměstnavatelů. Ukazuje se, že v systému podpory zaměstnávání nevidomých chybí podstatný článek – softwarový specialista, který by posoudil technické úpravy a nevidomého pracovníka zaškolil. Otázkou ale je, kdo by takového odborníka platil, zda zaměstnavatel nebo třeba úřad práce,“ říká Pavla Francová.

Chtějí nevidomí pracovat?

Neexistují přesné statistiky, z nichž by vyplývalo, kolik je mezi nevidomými v České republice nezaměstnaných. Odborníci toto číslo odhadují až na osmdesát procent. Kromě toho je mezi nezaměstnanými nevidomými určitě velké procento těch, kteří práci neshánějí. „Na to ale už vůbec není žádný průzkum,“ říká Pavla Francová. „Navíc by zřejmě většina nevidomých nezaměstnaných na otázku, zda si přejí mít práci, kývla, ale když by došlo na lámání chleba, ukázalo by se, že je to jinak. Občas se stává i to, že do poradny zavolá nějaký zaměstnavatel, že hledá na určitou pozici nevidomého pracovníka s konkrétní kvalifikací, a my ho nedokážeme najít.“

Kateřina Gůrová, která také pracuje v Poradně sdružení Okamžik, však připomíná, že spousta nevidomých má s hledáním práce už tak špatné zkušenosti, že rezignovala. „Mají natolik negativní zkušenosti z jednání u pohovoru, že se do toho nechtějí pouštět znovu.“

Co nevidomí umějí

Každého asi napadne tradiční obor, v němž nevidomí mohou získat uplatnění: jako ladiči hudebních nástrojů nebo telefonisté. K osvědčeným a dobře přijímaným profesím nevidomých patří učitel hudby a masér. Ale současné technické možnosti rozšířily škálu jejich uplatnění. Naprosto zásadním pomocníkem v jejich práci je počítač. Jeho dobré uživatelské ovládání je pro středoškoláky a vysokoškoláky z řad nevidomých standardem. To jim jednak umožňuje pracovat v oboru, který případně vystudují – psychologie, práva, učitelství, jednak jim to dává možnost uplatnění v administrativě, vyřizování pošty či objednávek, zpracovávání databází, přepisu zvukových záznamů do písemné podoby a podobně. V USA je populární rekvalifikační kurz pro nevidomé, který učí používat zároveň počítač s hlasovým výstupem a telefon a který dává absolventům možnost uplatnění například při prodeji po telefonu nebo na zákaznických linkách. Nevidomí se mohou dobře uplatnit jako učitelé, a to nejen hudby, ale i jiných předmětů, překladatelé a podobně.

„Před pár lety byl nápad, který se zpočátku jevil jako skvělý, aby byli nevidomí přijímáni na místa zapisovatelů u soudu,“ připomíná Kateřina Gůrová. „Skončil však na tom, že zapisovatelé mají také jinou náplň práce, než je zapisování, musejí nahlížet do spisů a pracovat s nimi.“

Sama před několika lety absolvovala kurz krizové intervence po telefonu. Jeho pořadatelé byli zprvu z nevidomých uchazečů nadšeni, vyzdvihovali jejich citlivost pro tón hlasu a emoce, ale nakonec ze zaměstnání sešlo kvůli drobným problémům, například tomu, že všechny informace jsou na nástěnkách, které nevidomí nemohou číst.

Zásadní problém ovšem nastává, pokud nevidomým chybí vzdělání. Vzhledem k tomu, že mnoho tradičních výrobních družstev skončilo, nemají nevidomí šanci vykonávat ani tradiční manuální profese jako čalouník, kartáčník či košíkář.

Nevidomý v kolektivu

Málokdo si uvědomí, co to obnáší mít nevidomého zaměstnance ve svém týmu. A jsme opět u ochoty nad tímto problémem přemýšlet. Přece jen není úplně samo sebou, aby se mohl nevidomý ve společném prostoru pohybovat. Je nutná ohleduplnost v tom, aby věci nevidomého pracovníka zůstávaly stále na svém místě, aby se zasunovaly židle ke stolům, popřípadě se důsledně používal vnitřní elektronický komunikační systém, pokud je, ne papírky se vzkazy, aby bylo prostředí přátelské.

„To se může zaměstnavateli jevit jako nepřekonatelné, jako práce navíc,“ říká Pavla Francová. Také proto pořádá Okamžik vzdělávací programy pro zájemce, mimo jiné i z řad zaměstnavatelů, a nabízí pomocnou ruku v této oblasti.

V dopolední části již dobře zavedeného jednodenního semináře s názvem Nebojte se nevidomých odpovídá Pavla Francová na otázky, které by se daly shrnout pod titulek Jak vidím, když nevidím. Jedná se o témata, která při setkání s nevidomým napadají snad každého: Jak lze žít bez zraku? Je lepší nikdy nevidět, nebo ztratit zrak až později? Kdo jsou nevidomí? Nevidomí, nebo slepí? Je vhodné s nevidomými mluvit a jednat jinak? Radek Schindler, instruktor prostorové orientace a samostatného pohybu nevidomých, navazuje na tuto část v odpoledním výukovém, velmi názorném a praktickém bloku Jak vám mohu pomoci?

Největší naději má nevidomý v mladším, pružném kolektivu, který se nebojí nových věcí. Naopak nikdy ne uspěje v rigidním prostředí, které lpí na zaběhaných stereotypech.

Chybí systém

V současné době chybí v České republice ucelený systém podpory zaměstnávání nevidomých. V oblasti působí několik podpůrných projektů, ale koncepce, která by nevidomým usnadnila vstup na trh práce a řešila otázky, které jsme se pokusili naznačit, neexistuje a ani se na ní zatím nepracuje. Úspěch zatím závisí především na osobní investici uchazeče o zaměstnání i zaměstnavatele.

Radka Potměšilová