Neúspěch Dne bez aut se dal očekávat
22. 10. 2004 - [Občanské noviny]
Můj osobní pocit z toho dne je stejný. Těch 806 spravedlivých, kteří se na webových stránkách dětí Země zavázali, že autem nepojedou, to byla jen kapka v moři, navíc kapička postupně se zmenšující (2001 - 501, 2002 - 1201, 2003 - 863). Jen místní deník v jednom středočeském okresním městě si liboval, že u nich aut opravdu viditelně ubylo. Nejde-li o důsledek nějakého optického klamu, stal se v tom městě malý zázrak. Nechci znevažovat úsilí stovek nadšenců, mezi něž se ostatně rovněž počítám, ale ten den ani nemohl dopadnout jinak. Příčin přebujelého automobilismu je tolik a jsou natolik navzájem provázány, že sebelépe organizovaná jednorázová kampaň, ale ani průběžná (dosti mdlá) úřední osvěta a bojácná poloopatření některých radnic nemohou ovlivnit nikoho, kdo už předem není sám přesvědčen, že je to nezbytné. A takové abys s lucernou ve dne hledal! Tímto způsobem rozhodně nelze rozpínající se automobilismus udržet v ještě jakž takž rozumných mezích - které ostatně již překročil. Jednou z příčin rostoucí agresivity mnoha řidičů je právě fakt, že je jich na silnicích tolik, až si navzájem lezou na nervy.
Ochladnutí zájmu mnohých evropských radnic (na těch českých ho až na čestné výjimky nikdy mnoho nebylo) souvisí také se změněnou bezpečnostní situací. Hrozba muslimského terorismu, barvité obrazy hrůz teroristických útoků, stovky poděšených komentářů, to vše působí na veřejnost a tedy i na politiky jako daleko větší ohrožení než nebezpečí plíživého příchodu diktatury automobilismu. A nic na tom nemění fakt, že třeba u nás mezinárodní terorismus nemá na svědomí dosud jediný život, zatímco automobilismus pravidelně stovky a tisíce.
I průměrný pozorovatel přitom musí vidět, jak je podceňování situace nebezpečné. Jak se rok od roku, měsíc od měsíce mění česká krajina, včetně té městské. Jak je přeorávána, přestavována, jak hromadně mizí její tradiční charakteristiky, staleté aleje kolem silnic i místních komunikací, kde přejede sotva jedno auto za hodinu. Jak v ulicích pod nějakou záminkou skoro při každé rekonstrukci ubude další zeleň, jak kdejaký plácek, který zrovna nikdo nebrání svým tělem, je vyasfaltován a už tam stojí auto, dvě, kolik se jich tam vejde, a stále to nestačí, jak vzniká krajina zcela nová, umělá a nepřirozená, s nadjezdy a podjezdy, s hrázemi gigantických náspů, krajina zářezů a mimoúrovňových křižovatek s hektary hluchých a nevyužitelných ploch zarůstajících pralesem plevele. Krajina odlidštěná, nepřátelská a ohrožující, kde jsou kromě lidí každodenně koly aut masakrovány tisíce živočichů... Už se nestavějí jen obchvaty, ale obchvaty obchvatů, přestože ty původní byly vymyšleny neomylnými plánovači hravě smetajícími jakékoliv námitky laických kritiků. Krajina se v chvatu přestavuje, aby sloužila především autům. Jedna politická strana pro tenhle proces vymyslila pěkný eufemismus. Říká, kritizujíc ekology bránící krajinu před pronikáním takovéhle "civilizace", že krajina se musí chránit pro člověka, ne proti němu. Kupodivu má úspěch, soudě podle voličských preferencí.
Betonová a automobilová lobby, která stojí za tímto procesem, si postupně vytvořila velmi dobře propracovaný systém, jak dosáhnout svého. Nejnověji se třeba snaží v parlamentu dosáhnout zrušení zákazu jízdy kamionů o nedělích a svátcích, odmítá převedení těžké a dálkové nákladní přepravy na železnici a snaží se železnici jako dopravní systém co nejvíce omezit. Typickým (zdaleka ne jediným) příkladem je snaha brněnského magistrátu odsunout hlavní nádraží z centra města, znesnadnit přístup lidí k němu a tedy i k využívání železnice. A je jedno, jde-li o přímý úmysl nebo o důsledek toho, že páni radní, kteří si pomalu odvykli chodit, už si ani neuvědomují, že kilometr autem a kilometr pěšky je přece jen trochu něco jiného. Nové, moderní železnice se nestavějí vůbec, nepočítáme-li takzvané koridory, zatímco do stavby silnic a dálnic jdou ročně minimálně desítky, ale spíše stovky miliard korun. Účinně se oddaluje zavedení mýtného na silnicích. Je nesmírně těžké, ne-li nemožné dosáhnout snížení nejvyšší rychlosti na nebezpečných místech, zjednosměrnit ulici, rozdělit ji záchrannými ostrůvky, nakreslit nový přechod či postavit semafory, vysázet alej, zabudovat příčné prahy v obytných zónách, vymezit cyklistické pruhy, natož pěší zónu, rozšířit veřejnou dopravu. Pravděpodobnější je opak - viz třeba nejnovější rozhodnutí omezit tramvajové spojení mezi Libercem a Jabloncem.
Nemálo zákonodárců jako nedílná součást této lobby (vzpomeňme třeba, kolik bylo a je poslaneckých pokusů omezit zákonem práva veřejnosti při rozhodování o velkých stavbách včetně dopravních) se zase zuby nehty brání přijetí takových právních norem, které by účinněji postihovaly anarchii na silnicích, snížily množství zabitých, dostaly z aut alespoň ty nejhorší agresory a hazardéry.
Důsledkem této politiky je, že zoufalí lidé, když už vše ostatní selže, vyjdou demonstrovat do ulic. Ale ne proti přebujelému automobilismu, nýbrž pouze proti neúnosné dopravní situaci ve své ulici, čtvrti, obci. A v tu chvíli je má lobby tam, kde je mít chce. Bezostyšně jejich protestu využije k tlaku na státní pokladnu, na zpracování drahých dopravních projektů a zakázek. A tak se život mořící autostráda přesune o kousek dál (zajíci a stromy protestovat nebudou), aniž se problém zásadním způsobem vyřešil.
Celkově je vztah dnešního člověka k automobilu složitý, do jisté míry protikladný až iracionální. Tak třeba mnohý nadměrné užívání aut verbálně upřímně odsuzuje a účastní se třeba i demonstrace proti autům zahlcujícím jeho ulici, poté ale klidně odjede vlastním autem na návštěvu o několik ulic dál. A necítí mezi těmito dvěma projevy žádný rozpor!
Automobil si nás osedlal, stali jsme se na něm závislí a pomocí této závislosti nás ovládl. Rozvoj automobilismu se podobá stále zrychlujícímu vlaku bez strojvůdce, přičemž nikdo neví, co čeká za nejbližší zatáčkou. Ale i kdyby účinek akcí typu Den bez aut opravdu nebyl velký, přesto není důstojné člověka, aby pasívně čekal na katastrofu...
Miroslav Hudec
Článek vyšel v Občanských novinách - příloze Literárních novin č. 42/2004.
Autor je psycholog, člen Společnosti pro trvale udržitelný život.
Miroslav Hudec