Jarní koncertní cyklus festivalu Stimul zaútočil hlukovými improvizacemi
29. 6. 2009 - [Econnect]
Úvodní koncert letošního Stimulu nás zavedl přímo do „srdce temnoty“. Málokterý projekt je tak silně asociován s industriální a noise scénou jako Merzbow, což je v současnosti jediný japonský hudebník Masami Akita. Ten se na této scéně pohybuje již po tři desetiletí a má za sebou desítky hlukových nahrávek a aktivity v celé řadě vedlejších projektů. Svůj kultovní status potvrdil v roce 2000 vydáním boxsetu Merzbox, který mapoval celou jeho kariéru a obsahoval 50 CD.
Koncert v Arše byl ve znamení digitálního hluku. Merzbow strávil většinu času vytvářením hlukových kompozic na laptopu. Hlukové vlny, které se v pravidelném rytmu přelévaly Archou, zaplnily doslova téměř fyzicky celý její prostor. Před zvukem, který se valil z Akitova laptopu nebylo úniku.
Ve srovnání s podobně orientovanými Jazkamer se celá performance orientovala na vytváření hlukových vln kdesi na hranici snesitelnosti a bolesti. Zatímco Jazkamer vytvářeli spíše plastičtější zvukové kompozice podobné abstraktním obrazům, Merzbow vsadil na nekompromisní hlukový atak.
Zvládnout celou performance bylo velmi náročné. Hlukové vlny se neustále stupňovaly a ve finále byla hlasitost tak vysoko, že jsem zvuk přestával vnímat sluchem, ale spíše fyzicky celým tělem jako sled vibrací. Nebylo to možná příjemné, ale bylo to neuvěřitelné a svým způsobem velmi spirituální. Ten nejradikálnější rozchod s evropskou hudební tradicí jaký je si možné představit.
Další koncertní večer představil legendární noisepunkovou kapelu Butthole Surfers, kterým předskakovali elektroničtí hlukaři Black Dice. S Black Dice se bylo možné seznámit již před dvěma lety na strahovské „sedmičce“, kde předvedli skvělou performance s materiálem tehdy aktuálního alba Load Blown, kde se zajímavě mixovala elektronická hudba s tribálními rytmy.
Materiál ze současného alba Repo mi nepřišel tolik inspirativní a celý koncert byl spíše variací na již známé postupy jejich tvorby. V kontextu současné experimentální tvorby patří nicméně Black Dice mezi ty nejzajímavější a zároveň posluchačsky přístupné projekty.
Hlavní hvězdou večera byli Butthole Surfers, kteří slaví úspěšný comeback na nezávislou scénu. Butthole Surfers vznikli na počátku osmdesátých let v postpunkovém chaosu a postupně vykrystalizovali v kapelu s nezaměnitelným zvukem, kde střetává noise, punk, psychedelie, metal a elektronika. Jejich zvuk je hutný, těžký a zadírající se pod kůži, což jde ruku v ruce s provokativní projevem na pódiu.
Pražský koncert nezůstal nic dlužný jejich pověsti legendy. To, co předvedli, byl čistý psychedelický bordel, kde se pevná struktura skladby bortila v improvizaci a vracela se zase zpět. Zvuk byl stejně neurotizující jako jejich studiové nahrávky a dominovala mu řezavě ostrá kytara. Ve finále se pomalu vpřed se valící performance zvrhla v apokalyptický happening, kdy bubenice kapely začala demontovat svojí bicí soupravu a pak s ní tančila po pódiu a nakonec vhodila mezi lidi.
Poslední koncert Stimulu uzavřel hlukovou triádu vystoupením Sunn O))) v prostoru bývalého novogotického kláštera Sacré Coeur. Oblast hluku, kterou začal na konci sedmdesátých let prozkoumávat Merzbow a v následující dekádě Butthole Surfers, se stala živnou půdou i pro tvorbu Sunn O))) a není bez zajímavosti, že právě od Merzbow převzali jednu ze skladeb.
Zatímco ale Butthole Surfers zamířili do teritoria hluku z oblasti postpunku, tak Sunn O))) dobývají toto území hnaní a inspirovaní metalem. Jejich hudba ale už má s metalem tak jak ho známe málo společného. Z metalu zůstala především pódiová druidská image a hlasitý, ale opravdu hlasitý zvuk. Aniž by to usilovali, Sunn O))) se dostali ve svých experimentech kamsi do blízkosti soudobé vážné hudby, zejména minimalismu.
Pražský koncert otevřel na kůru chrámu rakouský laptopový elektronik Pita. Celkově poměrně zajímavý úvod k hlavnímu koncertu, který ale kazil nepříliš dobrý zvuk. Po přestávce se z mlhy a kouři v apsidě vynořily dvě postavy v kápích a s kytarami. Tak jako jejich nahrávky, i koncert se nesl ve znamení nekonečného vazbení a zmutovaného kytarového zvuku do rozsáhlých ploch a drtivě dlouhých vibrujících akordů.
Sunn O))) předvedli charismatickou performanci, jejímž obsahem byla práce s čistým zvukem v metalovém balení. Ultraheavy těžký a ultrapomalý sound vytvořily tóny dvou kytar prohnané přes různé efekty. Celé to připomínalo spíše stavbu zvukové skulptury nebo jakýsi temný pohanský rituál, výsledný efekt byl nicméně impozantní. Kdyby to celé nebylo tak nahlas, tak by to mohla být perfektní ambientní hudba.
Kritici vyčítají Sunn O))) skutečnost, že jejich hudba je postavená na jednoduchém triku a v podstatě se opakuje pořád dokola. To je do jisté míry pravda a zřejmě si to uvědomují i samotní Sunn O))), takže jejich poslední deska Monoliths and Dimension je už plastičtější díky použití dalších hudebních nástrojů.
V každém případě jarní Stimul prokázal promyšlenou dramaturgii a nepochybně představuje vlajkovou loď soudobé nezávislé scény u nás. Uvidíme, do jakých teritorií nás zavedou nadcházející ročníky.
Tomáš Tetiva