Pouštní kočovníci Tinariwen: Hudba mění myšlení lidí a lidé pak mění svět

4. 11. 2009 - PRAHA [Econnect]

Jedna z nejslavnějších a nejoceňovanějších formací současné world music, malijští Tinariwen, přijede 11. listopadu do pražského klubu Roxy. Rozhovor o tom, co poslouchají, co si myslí o politické situaci na Sahaře, o hraní před Rolling Stones i tom, co je pro západní posluchače na jejich hudbě nejtěžší.

Za více než 25 let existence posbírali řadu prestižních ocenění (mimo jiné BBC Award for World Music), hrají na velkých festivalech (letos například Glastonbury), mezi fanoušky jejich hudby se počítají Robert Plant, Carlos Santana, Brian Eno, Thom Yorke, TV on the Radio či Bono & the Edge.

Tito potomci saharských kočovníků a rebelů proti malijské vládě hrají pouštní blues, ve kterém se zpívá o osamění, ztrátě kamarádů v bojích, odporu, životě v exilu a o zklamání z návratu do domovské země. Krátce po svém založení před 25 lety vyměnili tradiční tuarežské nástroje za elektrické kytary a vnesli do tradičních melodií řadu vlivů od rocku až po Boba Marleyho. Proto je někdy média nazývají „Saharskými Rolling Stones“, ale jak říká Abdallah Ag Alhousseyni, člen Tinariwen, „tohle označení pro nás nemá žádný speciální význam. Pokud to ale lidem pomůže porozumět naší hudbě, pak v pořádku.“

Na hraní před skutečnými Rolling Stones vzpomínají členové s nadšením: „Před tím jsme je skoro vůbec neznali. Spolupráce s nimi byla neskutečným zážitkem - všechno bylo obrovské, dav, pódium, všechno!!! A jejich vystoupení jsme si všichni výborně užili. Od té doby jejich hudbu posloucháme.“ Rolling Stones ale nejsou jedinou oblíbenou západní kapelou, vkus členů Tinariwen je různorodý. „Například Eyadou, náš basák, momentálně strašně ujíždí na blues. Nekonečné hodiny v kuse je schopný se na YouTube dívat na klipy BB Kinga, Buddy Guye, John Lee Hookera. Náš perkusista má naopak rád rock – například AC/DC nebo Led Zeppelin. Já miluju akustickou kytaru – country a westernovou hudbu. Před pár lety jsem pro sebe objevil Johnnyho Cashe a Boba Dylana,“ vypočítává Abdallah.

Při takovém nadšení pro západní hudbu se nezbývá než zeptat, nakolik zůstávají blízko tuarežské tradici. „Myslím si, že naše hudba je stále velmi blízko svým kořenům,“ říká Abdallah, a pokračuje: „Samozřejmě zkoušíme nové věci, ale nemyslím si, že by byly tak výrazné, že by je západní posluchači dokázali postřehnout. Například na posledním albu jsem v písničce Kel Tamashek zkoušel zkombinovat tradiční rytmus Tuaregů zahraný na buben „tindé“ s mauretánským stylem hry na kytaru. To byl úplně nový postup, který jsme do té doby nepoužívali. Je mi ale jasné, že to západní posluchač zaregistruje jen výjimečně.“

Přesto při poslechu jejich nejnovějšího alba „Imidiwan: Companions“, které v Praze 11. listopadu představí, slyší domácí divák prvky, které jsou tolik přitažlivé pro západní posluchače: syrová jednoduchost či melodická krása. „Naopak nejobtížnější je pro západní posluchače náš jazyk. V naší kultuře mají slova významnou roli. Když se při poslechu hudby nemůžete opřít o jazyk, nezbývá vám než se plně otevřít rytmu a melodii a to není tak úplně jednoduché,“ myslí si Abdullah, a hrdě říká: „Bez nadsázky mohu říct, že všichni, kdo v Tinariwen píší texty, patří mezi největší soudobé básníky jazyka Tamašek.“ Že se kombinace tradiční hudby a elektrických kytar daří, dokládají nadšené recenze. The Sunday Times například napsali: „Tinariwen vytvořili jeden z nejneopakovatelnějších a nejoriginálnějších zvuků v současné hudbě a ani na nové desce se od ní neodchylují,“ noviny The Sun se rozplývají: „Jejich písně jsou vzrušující, okouzlující a především dávající naději pro africký kontinent, odkud pocházejí.“

Jméno „Tinariwen“, které odráží jejich nomádský osud uprostřed pouště, znamená v jazyce Tuaregů „opuštěné místo“. Ve své původní sestavě vznikli v jednom z vojenských táborů v Libyi a jako bojovníci se zúčastnili povstání proti malijské vládě. „Na samém počátku bylo naším cílem informovat a vzdělat naše přátele, jejich rodiny, širší komunitu. V té době v poušti prakticky neexistovala žádná masová média, která by používala jazyk Tamašek. Hudba jejich roli zastoupila,“ uvádí k počátkům skupiny Abdullah. „Hudba má totiž vzdělávací potenciál. Hudba mění myšlení lidí a lidé samotní pak mění svět. Alespoň já věřím, že to takto funguje.“

Jak se ale dívají po tolika letech na současnou politickou situaci v tomto regionu? „Upřímně musím říct, že jsem velmi skeptický. S každým rokem mám pocit, že se do blízké budoucnosti kumuluje více a více nebezpečí a že dohromady to všechno je taková tíha, že my, obyčejní lidé, ji nejsme schopni unést,“ odpovídá Abdullah. „Boj o politickou svobodu v regionu současného Mali a Nigeru má hluboké kořeny a také má své výkyvy, v určitých obdobích je silnější než v jiných. Obecně jde ale o něco, na co jsme zvyklí. Novinkou je obrovský zájem o těžbu v této oblasti a také nárůst pašeráctví, za velký aktuální problém považuji vzestup Al Kajdy na Sahaře. Všechny tyto nové problémy se kombinují s dávnými konflikty mezi lidem Tamašku a politiky v Bamaku, Niamey, Algiersu či Tripolisu,“ doplňuje.

Kde tito potomci pouštních kočovníků v současné době žijí? „Všichni žijeme buď v Alžíru, nebo v Mali. Já a Eyadou žijeme v jižním Alžíru, v Tamanrassetu. Ibrahim a Hassan žijí v Tessalitu, poblíž údolí, kde se narodili. Tam je v současné době jejich domov a tam jsme také natočili album Imidiwan. Said, Elaga a Intiado žijí v Kidalu,“ vypočítává Abdullah. Jak často se ale členové potkávají? „Pokud právě nejsme na turné, nevidíme se příliš často. Občas společně zahrajeme na nějaké svatbě, občas se sejdeme kvůli zkoušce, ale to je tak všechno. My lidé Tamašku potřebujeme svůj prostor, svobodu, potřebujeme mít možnost pohybovat se nezávisle, kde se nám zachce,“ uzavírá Abdullah.

-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE: