CorpWatch: Co se skrývá za olympijskými dresy

23. 8. 2004 - OAKLAND [CorpWatch/Econnect]

Zatímco obrat trhu se sportovními oděvy byl v roce 2002 oceněn na více než 58 miliard dolarů a vybraní atleti získali miliony dolarů za podpis smlouvy na reklamu korporací – např. fotbalový šampion David Beckham dostal 161 milionu dolarů za doživotní úpis firmě Adidas – dělníci v manufakturách (sweatshops) v Indonésii, Bulharsku, Kambodži, Turecku, Číně, Thajsku a kdekoliv jinde dostávají dolar či dva denně a musí čelit extrémnímu vykořisťování, nezdravým pracovním podmínkám, sexuálnímu obtěžování, verbálnímu a dokonce i fyzickému násilí ze strany jejich zaměstnavatelů.

Nevládní organizace Global Unions, Oxfam, Clean Clothes Campaign a další skupiny se chtějí pokusit změnit tyto podmínky tím, že hodlají zaměřit svoje aktivity na zviditelnění situace dělníků, kteří vyrábějí oblečení a atletickou obuv pro obří sportovní firmy Nike, Adidas, Reebok, Fila, Puma, ASICS, Mizuno, Kappa a Umbro. Jejich kampaň se jmenuje „Play Fair.“ „Koordinátoři kampaně Play Fair mluvili s téměř 200 dělníky v továrnách na celém světě a v továrnách, kde se vyrábí zboží s emblémem Olypiády,“ říká Katherine Daniels, poradce pro obchodní politiku z Oxfamu, „a dozvěděli se o případech dělníků, kteří museli pracovat 16 či dokonce 18 hodin za směšné mzdy, které ani nestačí na živobytí. A také se dozvěděli o hrubém zastrašování a porušování práv zaměstnanců a zastrašování těch, kteří se rozhodli založit či vstoupit do odborů.“

Aktivisté proti manufakturám

V uplynulé dekádě se aktivisté bojující proti manufakturám zaměřili na vysoce viditelné firmy jako Nike, Reebok a Adidas. Kampaně se uskutečnily na univerzitách, ve velkých obchodních řetězcích jako Gap a na dalších atletických událostech. Nicméně až donedávna obří firmy vyrábějící sportovní oblečení jako Fila, Puma, ASICS, Mizuno, Kappa Umbro zůstávaly mimo zorné pole aktivistů. Nyní tyto obří italské, britské, japonské, německé a americké společnosti stále více propagují sportovní oblečení jako oděv pro volný čas pro mladé lidi a používají reklamu, která dává větší důraz na životní styl než atletický výkon.

Fila a Puma jsou příklady, které prodávají jejich módní oblečení a stylové tenisky skateboardové, sportovní a hiphopové mládeži. Fila utrácí 116,4 milionů ročně, aby udržovala svojí image – společnost vyhodí každý rok 7 milionů za to, aby basketbalová hvězda Grant Hill propagoval značku Filla – zatímco Puma platí každý rok více než 107 milionů za reklamu.

Fila je původem italská společnost, kterou od roku 2003 vlastní soukromá holdingová společnost z New Yorku Sports Brands International. Tato společnost má úzké vazby na investiční fond Cerberus Partners, který kontroluje 20 dceřiných společností vyrábějící sportovní oblečení a obuv, včetně značky Ciesse. Fila propaguje sebe samu jako výrobce luxusního sportovního oblečení s „italským citem pro styl“ a je partnerem při propagaci automobilek Ducati, Ferrari a Pininfarina. Jako soukromá společnost nemusí SBI sdělovat svoje finanční údaje.

Firma Puma se sídlem v Německu vyrábí „lifestylové“ sportovní oblečení jako křiklavé semišové tenisky, závodní dresy a luxusní oblečení na cvičení jógy Nuala, které propaguje supermodelka Christy Turlington. Puma je světově šestá největší značka mezi výrobci sportovních oděvů a zdvojnásobila svůj profit v roce 2003 ze 108 milionů na 228 milionů dolarů.

Sportovní značky jako Fila a Puma nevyrábí obuv a oblečení samy, ale zaměstnávají továrny na celém světě, které jsou podle Play Fair v olympijské kampani zařazeny mezi manufaktury. Přestože se Fila a Puma oficiálně zavázaly dodržovat práva svých zaměstnanců, kteří vyrábí jejich produkty, realita přímo v těchto továrnách je zcela jiná.

„Mám mnoho zdravotních problémů: bolesti hlavy, průjem, bolesti břicha a zad a křeče ve svalech,“ říká Fatima, dvaadvacetiletá žena pracující v indonéské továrně, která vyrábí oblečení a obuv pro společnosti Puma, Fila a další firmy. „Tyto zdravotní problémy jsou způsobené situací v továrně – špatná ventilace, nutnost pracovat ve stoje každý den a dlouhé hodiny práce bez účinného odpočinku, vody či jídla.“

Podle zprávy nevládních organizací mají Puma a Fila kontrakty se společnostmi, které pravidelně zneužívají svoje dělníky, jako např. továrna v Indonésii, kde vedoucí pracovníci sexuálně obtěžují ženy, firma v Bulharsku, kde vyhrožují svým zaměstnancům, že je propustí, pokud odmítnou pracovat přes čas a další firmy v Turecku, které nutí pracovat své zaměstnance přesčas.

Puma a Fila také mají kontrakty se společnostmi, které všemi prostředky potírají odbory. Rana, turecký dělník, který vyrábí oděvy pro firmy Puma a Lotto, říká: „Loni, když dělníci ve vedlejší továrně stávkovali, řekl nám nadřízený „Uvidíte – všichni přijdou o práci. Nikdy neudělejte tuto chybu. Jinak budete čelit stejným důsledkům.“

Fair Play

Fila se brání, že dodržuje velmi striktní etický kodex. Podle mluvčího firmy Fila Marka Westermana „Fila bere zprávu Oxfamu vážně a má velmi striktní standardy v souvislosti s výrobou našich produktů po celém světě…Navíc jsme požádali o setkání s vedoucími Oxfamu, abychom lépe porozuměli jejich tvrzením a současně se snažíme vyřešit všechna nedorozumění týkající se naší obchodní praxe.“

Etický kodex firmy Fila stanoví, že Fila nebude mít obchodní vztah se společnostmi, které vykořisťují své zaměstnance, že v továrnách „se nesmí pracovat za žádných nebezpečných podmínek,“ a že „prodejce i dodavatel musí respektovat a dodržovat práva všech svých zaměstnanců týkající se organizace v odborech a kolektivní smlouvy.“

Zatímco Puma na otázky CorpWatch opakovaně neodpověděla, její sociální a ekologický kodex stanoví: „Dodržování lidských práv u všech firem, se kterými máme kontrakt, je jedním z našich základních požadavků…(Dodavatelé našich výrobků) nesmí realizovat svoje aktivity na základě vykořisťování jako je dětská práce nebo nucená práce přes čas.“

Skutečný dopad těchto etických pracovních kodexů na zaměstnavatelskou praxi společností je diskutabilní. Play Fair ve své Olympijské zprávě zdokumentovala falšování záznamů během inspekce týkající se dodržování pracovního kodexu v továrnách, které vyrábí pro firmy Fila, Nike, Umbro, Speedo, Reebok a ASICS. Jsou důkazy o zfalšovaných záznamech o mzdách, o tlaku na zaměstnance, aby řekli, že pracují deset hodin denně a týdně mají dva dny volno a podobně.

Hee Wan Khym, vedoucí výzkumný analytik amerických odborů UNITE HERE, který zjišťoval situace v manufakturách po celém světě, říká, že tyto etické kodexy a jejich monitoring mají své limity. „Zajímalo by mne, kdo platí tento monitoring? Jsou to stejné korporace, které porušují zákony?“

Udržet tempo

Podle kritiků nejsou společnosti jen nepřímo zahrnuté do způsobů, jakými se jejich dodavatelské firmy starají o svoje zaměstnance. Tyto společnosti jsou přímo zodpovědné za to, že vytvářejí tlak na své dodavatele, kteří svoje zaměstnance následně vykořisťují.

„Zákazníci si v obchodech mohou koupit jakoukoliv z těchto sportovních značek jako je Nike, Reebok, Fila, Puma, což způsobuje intenzivní cenovou válku,“ říká Katherine Daniels z Oxfamu. „V důsledku toho se toto soutěžení přenáší na jejich dodavatele, kteří pak vytváří podobný tlak na své zaměstnance tím, že musí pracovat déle, rychleji za nižší plat.“

Elsa, indonéská dělnice, která vyrábí oblečení pro firmy Fila, Puma, ASICS a Nike, říká, že zrychlování výroby je obzvláště náročné pro dělníky v továrnách. „V oddělení oděvů je obvyklým cílem tisíc kusů za den na jednu linku. Avšak během exportu se množství zdvojnásobuje na 2 tisíce. To je pro nás velmi náročné a často se nám to nepovede.“

Nejistá budoucnost

Organizování pracovníků v souvislosti s jejich pracovními právy v manufakturách není jednoduchá záležitost, zejména z toho důvodu, že kapitál investovaný do oděvního průmyslu je jeden z nejmobilnějších v globální ekonomice. Koordinátoři kampaní a dělníci jsou si neustále vědomí, žespolečnosti mohou při nejmenším projevu pracovního neklidu svoje aktivity uzavřít a přemístit jinam.

A zatímco podmínky v továrnách na jižní polokouli vyrábějících oblečení a obuv mohou být otřesné, práce v manufakturách může být často lepší než jiné místní práce. Někteří kritikové v rozvojových zemích se obávají, že hnutí za lepší pracovní podmínky může vyvolat protiúder a vést k tomu, že továrny budou uzavřeny a dojde ke ztrátě pracovních míst.

Hee Wan Khym z organizace UNITE HERE, která spolupracuje International Textile, Garment, and Leather Workers' Federation, která je v čele olympijské kampaně Play Fair, odpovídá, že uzavření továren není cílem kampaně. „Ve všech mezinárodních kampaních, které vedeme, není naším cílem nechat zavřít továrnu. Naopak se snažíme o dialog se zmíněnými společnostmi, abychom zajistili, že budou nadále pravidelně fungovat a současně se pokusí zlepšit pracovní podmínky a implementovat požadavky, které dělníci pociťují jako nejzásadnější.“

Téma budoucí existence oděvního průmyslu a pracovních míst a téma manufaktur jsou naléhavá i z jiných důvodů. Mnoho zemí bude čelit devastaci tohoto pracovního sektoru na konci roku 2004, kdy Světová obchodní organizace uvolní kvóty, které regulují obchod v tomto odvětví. „Na Silvestra tohoto roku budou tyto subvence zcela odstraněny,“ říká Alejandra Domenzian ze Sweatshop Watch. „To bude znamenat devastaci ekonomik celých zemí jako např. v Bangladéši, kde zhruba 70% národního příjmu vytváří textilní průmysl.“

Uvidíme, jak dělníci pracující v oděvním průmyslu zvládnou takový příval změn. Budování mezinárodní solidarity s jinými odbory, kampaně týkající se klíčových společností jako Fila nebo Puma na událostech jako je Olympiáda a vytváření spotřebitelského tlaku bude nepochybně i nadále centrální částí strategie.

Khym z UNITE HERE říká, že navzdory obtížím je úsilí o práva zakotvená v kolektivní smlouvě tím nejdůležitějším tématem. „Koneckonců si myslím, že nejlepším garantem (pracovních podmínek) jsou dělníci sami – když se sami organizují a vytváří odbory.“

Sasha Lilley (přeložil Tomáš Tetiva)