'Do školy chodí syn, je to zvykem'

16. 11. 2004 - PRAHA [BBC]

"Děláme, co můžeme," řekl mi ředitel školy před její budovou zrovna, když se slunce přehouplo přes vyvěšenou tureckou vlajku. "Ale moc úspěšní nejsme. Ankara sem posílá učitele jen na povinné školení a po jeho skončení učitelé obvykle hned utečnou pryč," vyprávěl dál. Není těžké zjistit, proč odsud učitelé utíkají.

Městečko Harran, kde škola stojí, je totiž taková "ospalá díra". Hlavní ulici tvoří řada tří obchodů. Učitelé bydlí na ubytovně, kde po večerech není co dělat a nikdo si s tím hlavu moc neláme.

Ospalá jihovýchodní díra

Harran leží kousek od syrských hranic. Je to velmi konzervativní místo. Většinu obyvatel netvoří etničtí Turci, ale buď arabové, nebo Kurdové. Na ulici potkáte jen muže, auta také řídí výhradně muži. Jediné ženy, které nečešou bavlnu, nestarají se o děti nebo nepečují o dům, jsou učitelky ve školách.

Jihovýchod Turecka je skutečně úplně jiná země. Poznáte to hned, jakmile najedete na dálnici vedoucí podél syrské hranice. Nekonečný proud náklaďáků, zničené silnice s vyježenými kolejemi od těžkých vozů, které řídí nevyspalí řidiči, jimž hrozí únos nebo zavraždění od iráckých zločinců. Jen vzácně se tady vyskytuje průmysl a vůbec tady chybí další možnosti práce.

Dívčí nadšení pro výuku

Moderní Turecko na jihovýchod země zkrátka nedorazilo. Přinejmenším moderní pojetí světa se neodrazilo v myslích tamních lidí. Jediný učitel, který školu neopustil, je její ředitel. Už je v Harranu deset let. Každé léto opouští pohodlí města a vydává se po okolních vesnicích přesvědčovat rodiče, aby posílali svoje dcery do školy.

Okna školy jsou polepená znaky UNICEFu, který je podle ředitele důležitým pomocníkem. Ve škole, jejíž provoz je financovaný z příspěvků učitelů, mají dívky právě něco, co by se dalo nazvat hodinou angličtiny. Ve škole se učí podle zastaralých tureckých školních osnov, většina učební látky je naprosto zbytečná, ale dívkám nezchybí nadšení pro studium. Možnost chodit do školy je pro ně totiž vzácností, kterou umějí ocenit.

Beseda na poli

Kousek od školy stojí dům jedné školačky. Její otec dovolil své ženě, aby promluvila s novináři. Matka dívky ale neumí turecky, jen arabsky, a tak nám musí překládat její dcera, která se naučila číst a psát už během prvních týdnů ve škole. Její matka do školy nikdy nechodila, chce ale, aby všechny její děti do školy chodily, chce, jak říká, aby byly zabezpečené.

Odpoledne se objevilo vozidlo UNICEFu. K mému zklamání to bylo jedno z těch bílých terénních vozů, z nichž většinou vystoupí spousta lidí, ale kteří přivážejí jen pramálo pomoci. Tentokrát to ale bylo jiné. Z auta vystoupila žena a zamířila si to na nedaleké pole s bavlnou. Přijela si popovídat s rodinou, která na poli dřela.

K mému překvapení se sama chopila práce a zatímco pomáhala trhat chomáče bavlny ze stonků a cpát je od pytlů, dozvěděla se, že chlapec do školy chodí, ale jeho sestra nikoli. Zeptala se proto strýce, proč dívka do školy nechodí. "Tak to prostě u nás chodí," odpověděl jí muž. Slíbil ale, že o tom bude přemýšlet.

Možná bude, možná ne. Mnozí ale o tom už přemýšlejí.

Před dvěma lety chodily v Harranu do školy pouze tři dívky. Letos více než 700. Změna se podařila díky UNICEFu. Změna se podařila díky ředitelovi školy.

Na jihovýchodě Turecka šly letos poprvé do školy desítky, možná stovky tisíc dívek. Situace se už nikdy nevrátí ke starým pořádkům.

Jonny Dymond