|
Peníze mohou Tatry místo pomoci dorazit
23. 12. 2004
Mojmír Vlašín -
To co se stalo v Tatrách je nepochybně katastrofa. Je to katastrofa z větší části ekonomická. Z hlediska lidského zdraví a životů je to nesrovnatelně menší katastrofa než například automobilový provoz, jehož roční oběti se na Slovensku i v Česku počítají v tisících. Pokud jde o škodu na přírodě, tak to jistě bude mít velmi vážné následky. Ty nejhorší škody však přírodu teprve čekají, nejhorší škůdce se objeví teprve na jaře. Ne, nemám na myslí lýkožrouta smrkového, zvaného kůrovce. Mám na mysli peníze.
Obávám se, že na jaře se do porostů, kde byl zákaz vstupu člověka, vydají těžké mechanismy, lesní traktory, harvestory, tahače a pod vlajkou záchrany hodnot zničí i ten zbytek co tam zůstal. Peníze, které se po kouskách vysbírají od dárců mohou být použity či zneužity na doražení Tater. Kromě toho hrozí, že se na „volné plochy“ vrhnou i velké peníze. Na rozdíl o vichřice, která jenom vykácela nestabilní smrkové porosty se jako nádor rozrostou vleky, lanovky, parkoviště, hotely, bazény, solária, sauny, noční kluby... Toto ostatně podpořil slovenský ministerský předseda slovy: „Obraťme nevýhodu ve výhodu.“ Já to vnímám jako poselství: „Tatry jsou oslabené, hrrr na ně!“
Z pohledu lesníka se zdají bouře, vyvracející stromy a celé lesy, záplavy nebo masové rozmnožení hmyzu jako katastrofy. Z pohledu ochrany přírody jsou to opakovaně se vyskytující přirozené události. Kde způsobí bouře nebo sníh mezery v lesních porostech a nebo pokácí celé velké plochy, a k zemi se tak dostane více světla, vznikají nové porostní struktury - začíná nová, různorodá fáze vývoje lesa. Mrtvé, trouchnivějící dřevo je životní základnou pro druhově bohatý svět mikroorganismů. Kořenové talíře a křížem krážem ležící kmeny nabízejí ideální podmínky pro novou generaci lesa.
Objevili se záměry plošně použít chemické postřiky a holosečně vytěžit veškeré kalamitou postižené dřevo. Je přitom zřejmé, že kompletní odstranění padlých stromů z rozsáhlých ploch by způsobilo erozi a odplavení půdy. Po chemickém zásahu proti obaleči modřínovému v Krkonošském národním parku v roce 1978 uhynulo 15 % ptáků. Populace některých druhů se dosud ze zásahu zcela nevzpamatovaly.
Kůrovec, který se zde nepochybně rozmnoží, je pro okolní lesy menším zlem než dlouhodobá kontaminace jedovatými chemickými postřiky nebo eroze půdy, k níž dojde po plošném odtěžení všech padlých stromů a pahýlů. Někdo může namítnout, že nechat všechny stromy shnít je nehospodárné. Ale národní park je přece zřízen pro sledování přirozených přírodních procesů a nikoliv k ekonomickému zisku. A kromě toho - i když se těžbou získá velké množství dřeva a malé množství peněž, pokud započteme do kalkulace i náklady na obnovení, tedy výsadbu lesa, pohybujeme se v červených číslech.
Co tedy navrhuji? Složit ruce v klín a čekat? To rozhodně ne! Rozhodl jsem se podpořit sbírku organizovanou organizací Lesoochranárské zoskupenie VLK. Sbírka sdružení VLK garantuje, že peníze půjdou výhradně na obnovu přirozených horských lesů v národním parku. Výslovně přitom vylučuje plošné chemické postřiky, těžbu dřeva v rezervacích a výsadbu nepůvodních druhů stromů nebo monokultur.
Sbírka, kterou pořádá VLK, má v České republice účet s číslem 191010622/0300, variabilní symbol: 999.
Více informací: www.wolf.sk.
Nechci, ani v nejmenším, podceňovat úsilí dobrovolníků, hasičů a lesníků, kteří proklesťují cestu pro dopravu a uvolňují zavalené objekty. Jejich práce a odvaha je obdivuhodná. Dokonce si myslím, že by bylo vhodné kolem penzionů a hotelů a kolem silnic a zpevněných komunikací zničené stromy skutečně odstranit a nasadit nové. Naopak velké plochy, zejména na erozně ohrožených svazích bych ponechal svému vývoji. Rozhodně bych ale doporučoval postupovat proti kůrovci na okraji zasažené plochy, zejména směrem k Roháčům, aby se zabránilo šíření kůrovce do tohoto pohoří. Paradoxně ponechání větší části ploch bez zásahu umožní soustředit se na důsledné zasahovaní tam, kde je to opravdu potřeba.
Příroda umí zacelit rány lépe než člověk. Po výbuchu sopky sv. Helena v roce 1980 nechali Američané zničený les svému osudu, a dnes je to atrakce pro návštěvníky. V Bavorku zase nechali Němci velké plochy na pospas kůrovci v letech 1976 až 1985, a dnes slouží jako ukázka vývoje přírody bez lidského zásahu. Ale i na Slovensku existuje podobný případ. Ve Slovenském ráji, dnešním národním parku, v roce 1976 vyhořel les v národní přírodní rezervaci Kysel‘ v rozsahu desítek hektarů. Vzhledem k nepřístupnosti bylo toto území ponecháno samovolnému vývoji a dnes již na většině ploch roste opět les. Jeho složení se pochopitelně změnilo, ale les se vrátil a to bez zásahu člověka.
Tatry dostali ránu. I když se nám to nelíbí, jistě se tak stalo v minulosti mnohokrát. Lesy Tater si zaslouží, abychom jim dali šanci. Šanci na vlastní vývoj.
Autor je zoolog, působí např. v brněnském Ekologickém institutu Veronica
(Obdobný text byl publikován v časopise Mosty.)
Mojmír Vlašín
|
|
 |
|
