|
Zdravotně postižení lidé nemají péči, na kterou jim stát dává peníze
1. 10. 2007
Milena Štráfeldová [Radio Praha] -
Ještě nedávno končilo mnoho lidí se závažným zdravotním postižením v různých ústavech. Jejich činnost sice financoval stát, péče, jakou poskytovaly, byla však často nedostatečná a klienti ji kritizovali. Neměli ale příliš na vybranou, protože rodina se o člověka, který potřeboval celodenní péči, nemohla sama postarat. Neziskové organizace, kterých v této sféře v posledních letech působí stále víc, zase neměly dostatek financí.
Od ledna letošního roku se situace změnila: podle nového zákona o sociálních službách jdou peníze přímo za zdravotně postiženým či jinak handicapovaným člověkem. On sám si tak může vybrat službu, o jakou má zájem.
Po devíti měsících fungování zákona se ale ukazuje, že tzv. 108 má vedle nesporných kladů i své zápory: "Zákon 108 přinesl spoustu dobrých věcí, z hlediska administrativy se spousta věcí dotáhla lépe a do konce," říká například Irena Heřmánková, ředitelka táborského občanského sdružení Kaňka, které se v denním stacionáři stará o děti a mládež s různým stupněm postižení. Jsou tu děti s lehčím handicapem, ale i takové, které jsou zcela nepohyblivé nebo které je třeba krmit sondou. Pro neziskovky má však podle ní zákon negativní dopad, pokud jde o finance.
To potvrzuje i Magdalena Vávrová z Magistrátu hl. m. Prahy: "Zdá se mi, že se počítalo s tím, že ty finanční prostředky se vrátí zpátky do služeb. Myslím tím příspěvky na péči, které lidé speciálně se zdravotním postižením od státu obdrží. A tyto prostředky se asi nevracejí, protože v letošním roce ministerstvo práce musí do tohoto systému dosypat hodně peněz."
U dospělých osob se přitom výše příspěvku liší podle stupně závislosti na cizí pomoci od 2000 korun měsíčně při lehkém postižení až po 11 000 korun při závislosti úplné. Podle pracovníků v sociální oblasti si některé rodiny tyto peníze nechávají, aniž by přitom svému postiženému členovi poskytly odpovídající pomoc. "Ty rodiny si myslely, že když budou pečovat o svého člověka samy, tak to zvládnou. Jenomže ony to nezvládnou, ta péče je náročná. Takže já si myslím, že určitá část rodin, které si finanční prostředky nechávají pro svou potřebu, tu situaci přece jenom přehodnotí a vrátí se to zpátky do služeb. Tito lidé jsou ale většinou ze sociálně slabých rodin a tam je každá koruna dobrá. A proto oni takto uvažují," dodává Magdalena Vávrová z pražského magistrátu.
Podle Libuše Kaprálové z pražského Sdružení pro integraci mentálně postižených zhoršil zákon situaci i v dalším ohledu: "Chápu, že by se ve finále mělo jednat třeba o větší profesionalizaci, to znamená třeba větší nároky na personál, na zajištění prostor, aby skutečně byly bezbariérové, a tak dále. Ten zákon je ale psán hrozně krkolomně. Uvedu jednoduchý příklad. My poskytujeme služby lidem s mentálním postižením, ale podle nového zákona, abychom byli úplně bezbariéroví, bychom třeba měli mít všechny materiály v Braillově písmu."
Už teď se proto mezi sociálními pracovníky a zástupci neziskových organizací mluví o nutné novelizaci zákona o sociálních službách.
Milena Štráfeldová
|
|
 |
 |
 |
Informační partneři Zpravodajství ECN |
|
|
|
|
vytisknout