Role lidskoprávních organizací na řešení problematiky protiprávních sterilizací romských žen v České republice

Významnou a zřejmě nedoceněnou roli v obhajobě a rozšiřování občanských práv procesu sehrála v Evropě i jinde od 60. let tzv. sociální či nová sociální hnutí a z nich vzešlé nevládní či neziskové organizace (NGOs): od environmentálních, ženských, etnických, po mírová, studentská, lidskoprávní i jiná. Celospolečenská transformace a nástup veřejné kontroly do všech sfér společnosti po roce 1989 vedla k prosazování lidských a občanských práv i v České republice. Skrytá xenofobie české politické elity (i veřejnosti), přežívání rigidních představ o národu a odpovědnosti státních institucí a také velmi „současná“ pragmatická snaha minimalizovat závazky státu brání vyrovnání se s protiprávními sterilizacemi romských žen. Obecněji problematika lidských a občanských práv nesouvisí jen s přechodem od „reálného socialismu“, ale také s utvářením nových forem národní identity a občanství v národním kontextu i Evropě jako celku.

Následující text nejprve rekapituluje východiska vztahu státu k romské menšině a historii a současné pokusy o řešení protiprávních sterilizací romských žen na území ČR. Posléze shrnuje roli neziskových nevládních organizací ve snahách o vyšetření a nápravu protiprávních sterilizací. Poslední část textu na základě dostupných stanovisek a analýz sumarizuje pohledy a návrhy zejména neziskových organizací na řešení problémů protiprávních sterilizací.

I. Sterilizace Romek na území České republiky
II. Role nevládních organizací, jejich aktivity a doporučení
III. Přínos veřejné diskuse
IV. Závěr
V. Bibliografie

I. Sterilizace Romek na území České republiky

V 50. letech československý stát postupně přešel ve vztahu k romské menšině od násilných a represivních opatření, typických pro Rakousko-Uhersko a zčásti i pro 1. republiku, k paternalistické a asimilačně-převýchovné politice. Zákonem o trvalém usídlení kočujících osob (1958) trestal kočující Romy, umisťoval je do panelových domů a nutil je vykonávat přidělené zaměstnání. Brzy se však ukázalo, že rychlá asimilace není možná, a stát začal organizovat systematický odsun a rozptylování z míst silné koncentrace na Slovensku do vybraných okresů zejména Severočeského a Severomoravského kraje.

Na počátku 70. let byla politika rozptýlení Romů odvolána, ale ani nový program „společensko-kulturní integrace“ se od dosavadních pokusů příliš nelišil. Romové sice byli považováni za „etnickou skupinu“, ale nebyl jim přiznán status „národnostní menšiny“, který byl jim – alespoň formálně – zaručil kulturní práva. Na základě této koncepce vznikl orgán, tzv. Komise vlády ČSR pro otázky cikánského obyvatelstva, který se měl věnovat výlučně otázce Romů v českých zemích a měl zajistit tzv. všestrannou kulturní a společenská integraci Romů – jejich úplnou asimilaci majoritním obyvatelstvem. Nařízení umožnila během následujících dvaceti let vytvořit zázemí pro soustavnější a cílenější zásahy do sociální sféry romských rodin. Jejich součástí se staly i snahy o regulaci porodnosti romské komunity tak, aby nepředstavovaly „sociální riziko“. Jak ukázaly pozdější výzkumy a zprávy, tato praxe dosáhla svého vrcholu v letech 1988-1989 (první zaznamenaný případ se datuje k roku 1958, poslední známý případ je z roku 2004) a nejvíce protiprávních sterilizací bylo provedeno v letech 1972-1991.

Snahy zmapovat protizákonnou praxi sterilizací romských žen sahají do „prehistorie“ domácích neziskových organizací, ke sdružením a iniciativám domácího disentu – Chartě 77 (zal. 1977), Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) (zal. 1978), Československém helsinském výboru a Hnutí za občanskou svobodu a toleranci (zal. 1988) a – po roce 1989 – k organizacím „příchozím“ či působícím ze zahraničí (Amnesty International, Human Rights Watch, Evropské centrum pro práva Romů aj.).

V popředí snah poukázat na sterilizace stojí především Charta 77. Členové Charty Zbyněk Andrš a Ruben Pellar v prosinci 1978 v dokumentu č. 23 „O postavení Cikánů-Romů Československu“ (s přílohou) patrně poprvé vyslovili podezření na sterilizaci romských žen vynucovanou ovlivňováním a snad i peněžitou odměnou. Na základě podezření z uplatňování „příspěvku za sterilizaci“ se Pellar s Andršem na konci 80. let zabývali sterilizacemi cíleně a v dokumentu „Zpráva o zkoumání problematiky pohlavní sterilizace Romů v Československu“ (1989) se je pokusili zmapovat systematicky pro léta 1967-1989. Z rozhovorů a dotazníků z (české části) vzorku 156 romských žen Pellar s Andršem zjistili, že sterilizace kulminovaly v letech 1988-1989. Sterilizace zasáhly 70% žen ve věku 26-35 let a měly zřejmou souvislost s výší poskytovaných dávek (hlavním motivem žen bylo přemlouvání a agitace sociálních pracovnic).

Tento i následný „ostřejší“ dokument Charty „O sterilizaci romských žen“ (1990) vedly k šetření Generální prokuratury ČSFR (1990-1992) a později i Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) (1997-2000). Šetření prokuratury skončilo na základě stanovisek republikových ministerstev zdravotnictví pouze doporučeními (nikoli změnou právní úpravy). Trestní oznámení podaná prokurátory jménem sterilizovaných romských žen byla v letech 1992 a 1993 odložena. Ani šetření ÚDV, na nějž se Pellar obrátil podnětem v září 1997, nepřineslo žádné nové poznatky. Šetření znovu spojilo sterilizace s platnými právními předpisy, podle nichž byl finanční příspěvek poskytnut všem občanům (nejenom Romům) „v zájmu zdravé populace a překonání nepříznivých životních poměrů rodiny“.

V průběhu 90. let se otázkou sterilizací zabývali nizozemští aktivisté z organizace Vereniging Lau Mazeril (1992). Mezinárodní organizace Human Rights Watch potom publikovala velmi podrobnou zprávu „Boj za etnickou identitu: Ohrožení českoslovenští Romové“ (1992), která vznikla od října 1991 do března 1992 na základě rozhovorů s několika stovkami městských i vesnických Romů. Celkově zůstaly protiprávní sterilizace během 90. let na okraji – či spíše za okrajem – veřejného zájmu. Jako „problém“ poutaly pouze zájem pouze několika novinářů, např. redaktorky Dany Mazalové, která zaznamenala výpovědi romských žen z několika měst a v prosinci 1997 publikovala investigativní studii v časopisu Týden.

Zájem o problematiku sterilizací v letech 2003 a 2004 znovuobnovily a posléze i zažehly až podobné slovenské kauzy (níže) a spolu s ni s nimi spojená zpráva budapešťské organizace Evropské centrum pro lidská práva (EERC) „Shrnutí písemného vyjádření organizace (...) pro Výbor OSN proti mučení (...)“ z května 2004. (Už v únoru se Centrum se svými informacemi obrátilo na Veřejného ochránce práv ČR.) Zpráva Centra navázala na zjištění „disidentských“ iniciativ a zopakovala, že „v letech 1970-1990 sterilizovala československá vláda romské ženy programově jako součást politiky (...) [usilující] snížit „vysokou, nezdravou“ porodnost romských žen“. Kromě toho Centrum otevřeně zdůraznilo, že romské ženy „byly a jsou až do současnosti podrobovány nucené sterilizaci (...) bez plně informovaného souhlasu“.

Následně vydal Výbor OSN proti mučení následně v reakci na třetí periodickou zprávu České republiky další zprávu, v níž vyjádřil znepokojení mj. i nad „incidenty neinformované a nedobrovolné sterilizace romských žen a neschopnosti české vlády tyto případy vyšetřit“. Dosud nejrozsáhleji a nejkomplexněji shrnul problematiku protiprávních sterilizací na území ČR Veřejný ochránce lidských práv Otakar Motejl v prosinci 2005 v sedmdesátistránkovém „Závěrečném stanovisku (...)“. Stanovisko vzešlo z více než ročního šetření a např. nezisková organizace Liga lidských práv označila stanovisko za „přelomové“.

Ombudsman reagoval stanoviskem na stížnosti 87 žen (50 z nich uzavřel do publikování zprávy), v drtivé většině žen romského původu, podaných od září 2004 do prosince 2005 prostřednictvím domácích neziskových organizací. Stanoviskem shrnul průběh svého šetření, právní rámec sterilizací a historické iniciativy poukazující na sterilizaci romských žen (mj. i na Slovensku), ale – na základě velmi adresných případů –i vývoj romské politiky v Československu a eugenické praxe v jiných státech (Švédsku a Švýcarsku).

V Úvodu své zprávy ombudsman konstatoval, že je přesvědčen, že v ČR „problém sexuálních sterilizací prováděných buď s nepřijatelnou motivací anebo protiprávně existuje a česká společnost stojí před úkolem vyrovnat se s touto skutečností“ a mj. sterilizaci romských žen do kontextu vývoje československé eugeniky. V případových studiích přitom ombudsman neuvedl ani jeden případ, kdy by ke sterilizacím byl dán informovaný a svobodný souhlas. Podle ombudsmana je tzv. informovaný souhlas základním kritériem pro hodnocení všech případů sterilizací bez ohledu na to, zda k nim došlo před rokem 1990 nebo později. Na druhou stranu ombudsman argumentoval, že stanoviskem zašel nad rámec ukládaný mu zákonem, neboť stížnosti romských žen nesměřovaly proti veřejným úřadům a institucím, ale „lékařům a zdravotnickým zařízením“. Tím, že ombudsman zpochybnil zodpovědnost státu po roce 1990 podnítil nevládní organizace, aby se ohradily proti názoru, že v 90. letech došlo k zásahu do práv žen „výhradně nesprávným postupem lékařů“.

Ombudsman si k šetření vyžádal dokumenty materiály ministerstva práce a sociálních věcí, nejvyššího státního zastupitelství a ministryně zdravotnictví ustavila ústřední znaleckou komisi k prošetření postupu zdravotnických pracovníků. Záhy ombudsman podal asi 40 podnětů policii k trestnímu stíhání lékařů. Prvních deset představovalo podle lidskoprávních organizací spíše výjimečné případy, „v nichž se oběti nebály dát souhlas s jejich podáním a trpělivě čekat na výsledky všech právních kroků“. V průběhu roku 2006 však Policie ČR se souhlasem státních orgánů odkládala velkou většinu těchto podnětů; celou kauzu lze proto do současnosti sledovat jen na několika případech.

Symbolický první krok k řešení a nápravě zbylých případů učinil teprve první konečný soudní verdikt Vrchního soudu v Olomouci z poloviny ledna 2007, jímž potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Podle rozsudku se Vítkovická nemocnice v Ostravě musela za zákrok omluvit čtyřiadvacetileté Heleně Ferenčíkové, který ji provedla v roce 2001. Odškodné ve výši milionu korun, které požadovala, soud Ferenčíkové nepřiznal, neboť podle rozsudku žalobu podala několik měsíců po vypršení promlčecí lhůty. Lidskoprávní organizace však již očekávaly, že se odškodnění v tomto či jiném případě podaří vymoci, neboť soudy neměly na podobné kauzy jednotný názor a žádaly Nejvyšší soud o stanovisko, jak postupovat. Nejvyšší soud dlouhodobě judikoval, že se finanční kompenzaci v případech zásahu do ochrany osobnosti nepromlčuje (Ferenčíková a její právníčka čekaly na výsledek odvolání k Nejvyššímu soudu).

Názor Nejvyššího soudu ohledně odškodnění ovlivnil až druhý medializovaný případ Ivety Červeňákové, roz. Holubové, jíž byla sterilizace provedena v roce 1997. Některá média a neziskové organizace označovaly tento případ jako „zlom“. Pod vlivem Nejvyššího soudu soud přiznal Červeňákové za způsobenou fyzickou a psychickou újmu polovinu požadované sumy, celkem půl milionu korun. Soud rozsudek zdůvodnil tím, že v době, kdy si lékaři vyžádali „souhlas“ ke sterilizaci, byla Červeňáková pod vlivem narkózy, a proto „souhlas“ nebyl platný podobně jako v případě Ferenčíkové.

Mediální pokrytí obou případů nezákonných sterilizací z určité části upozadilo celkové úsilí o právní nápravu protiprávní sterilizace a snad i samotný rozsah uvedených kauz (níže). Kauzy, které české soudy odložily (návrh zákona o zdravotní péči, který ministerstvo zdravotnictví předložilo v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, v roce 2006 neprošel prvním čtením; do praxe se nedostala ani doporučení vydat příručky pro pacienty), se prostřednictvím lidskoprávních organizací dostaly alespoň na půdu mezinárodních organizací. V srpnu 2006 jedna z postižených ostravských žen Elena Gorolová předložila Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace příběhy sterilizovaných českých žen. V prosinci 2007 se několik žen účastnilo Konference o právech romských žen zaštítěné radou Evropy, Ministerstvem pro integraci a rovnost ve Švédsku a Agenturou Evropské unie pro základní lidská práva. Záležitostí se zabýval také Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) a Výbor pro odstranění všech forem rasové diskriminace (CERD).

* * *

Terminologicky byly sterilizace v médiích označovány jako „nedobrovolné“, „nechtěné“, „nezákonné“, „neinformované“, „neetické“ apod. Přední domácí sexuolog Radim Uzel např. ale zpochybňoval spojení „násilné sterilizace“ (argumentačně pak zlehčil celý problém sterilizací i roli státu); důsledný kritik sterilizací komentátor deníku Právo Petr Uhl se pozastavoval nad adekvátností spojení „nucená sterilizace“ a požadoval, aby vyšetřování „pochybnosti rozptýlily, nebo potvrdily“. Ostatně už zpráva slovenských neziskových organizací „Telo a duša“ (2003) (níže) rozlišila „vynucené (coerced) sterilizace“, „sterilizace získané na základě přesvědčování (forced)“, kdy si ženy před proceduru sterilizaci neuvědomovaly, a také „podezřelé (suspected) sterilizace“.

Veřejný ochránce lidských práv ve svém „Závěrečném stanovisku (...)“ (2005) označil sterilizace souhrnně jako „sterilizace prováděné v rozporu se zákonem“, přesto je patrné, že se jednotlivé případy mohou v konkrétních rysech lišit: někdy nebyl souhlas se sterilizací před zákrokem vůbec získán; někdy byl získán v porodních bolestech; jindy na základě chybného porozumění terminologii, podání manipulativní informace nebo bez poučení o následcích a účincích sterilizace; někdy byl vyvíjen nátlak na základě finančních pohnutek a někdy mohly sehrát roli i rasistické motivy lékaře.

Jak naznačil text, medializaci a šetření protizákonných sterilizací v České republice v letech 2004-2007 nelze oddělit od projednávání podobných případů ve Slovenské republice. Kromě toho, že nemalá část sterilizací byla provedena v době existence společného československého státu, slovenské události přibližně o rok předcházely kauzám v ČR a působily na ně jako určitá rozbuška.

Roznětkou slovenských případů se stala rozsáhlá stočtyřicetistránková zpráva „Telo a duša: Násilné sterilizácie a ďalšie útoky na reprodukčnú slobodu Rómov na Slovensku“, vzniklá koncem roku 2002 ze spolupráce Poradňi pre občianske a ľudské práva a Centra pre reprodukčné práva a zveřejněná v lednu 2003. Jejím zdrojem byly rozhovory s více než 230 ženami ze 40 romských osad na východním Slovensku (ale také s nemocničním personálem, pracovníky nevládních organizací atp.). Na jejich základě zpráva konstatovala, že k „ilegální a neetické praxi sterilizace romských žen bez získání jejich informovaného souhlasu“ dochází i po roce 1989 (110 ze 140 případů se odehrálo po pádu režimu). Zpráva uvádí, že mnohé sterilizace byly důsledkem „zbytečných a bezohledných císařských řezů“, jenž jim sloužily jako záminka; v jiných případech nebyly romské ženy před zákrokem vůbec informovány. Kromě toho zpráva odhalila v nemocnicích rasově podmíněnou diskriminační péči o romské ženy včetně segregace, fyzické a slovní urážky a odmítání přístup k lékařským záznamům. Spoluvinu za pokračování sterilizací a neschopnost je odsoudit přisoudila zpráva slovenské vládě, která podle ní skutečnosti odmítá jako nepravdivá anebo je brání. V říjnu 2003 zprávu následovalo doporučení Komisaře pro lidská práva Rady Evropy týkající se zákonů a praxe sterilizací žen („Doporučení komisaře pro lidská práva týkající se určitých rysů zákona a praxe, týkající se sterilizace žen ve Slovenské republice“).

Zpráva „Telo a duša“ si získala širokou mezinárodní podporu ze strany nevládních i jiných mezinárodních organizací a institucí. Slovenské ministerstvo zdravotnictví zahájilo dvě vyšetřování, podle lidskoprávních organizací však byla v řadě ohledů zavádějící a – na rozdíl od České republiky – skončila nejednoznačně a nevedla k potvrzení zločinů (v roce 2005 slovenská Generální prokuratura uzavřela vyšetřování kvůli procesním chybám). Slovenské orgány nepochybně vykázaly snahu pozměnit praxi, ale během roku 2003 docházelo v reakci na zprávu podle slovenských i mezinárodních nevládních organizací k zastrašování romských žen i lidskoprávních aktivistů různými státními i veřejnými orgány. V současnosti na Slovensku – jak napsala jedna novinářka v roce 2006 – „panuje ticho, které předstírá, že tady se nic podobného nedělo“. Není vyloučeno, že celý případ bude na Slovensku znovuotevřen.

II. Role nevládních organizací, jejich aktivity a doporučení

Ústřední roli v dalším vývoji kauz – vedle zahraničních organizací a orgánů – tři domácí neziskové organizace, IQ Roma Servis, Liga lidských práv a Vzájemné soužití (a také Spolek žen poškozených sterilizací), které všechny sídlí v blízkosti či v centru romských ghett – na ulicích Cejl resp. Bratislavská v Brně, resp. 30. Dubna v Ostravě (Liga má kancelář také v Praze). Poškozené romské ženy ze severní Moravy si navíc na začátku ledna 2005 založily v Ostravě Spolek žen poškozených sterilizací, který se scházel v prostorách organizace Vzájemné soužití.

IQ Roma Servis (zal. 1997, profesionální organizací se stala v roce 2003) se zaměřuje na sociálně vyloučené romské komunity a podporuje občanský, sociálně-ekonomický i vzdělávací rozvoj této komunity i dalších jednotlivců. Vzájemné soužití (pracuje od roku 1997) se metodou komunitní práce pokouší zlepšit sociální a životní podmínky chudých a potřebných rodin. Zárodky činnosti Ligy lidských práv (LLP), která vznikla v srpnu 2002, sahají k aktivitám nevládní organizace Ekologický právní servis, zejména projektu Občanských právních hlídek monitorujících represivní akce policie během pražského zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a tzv. Světové banky (SB) v září 2000. Liga si vytyčila za úkol důsledněji prosazovat lidská práva do praxe státních orgánů i společnosti. Do rejstříku svých aktivit tak zahrnula vedle ochrany obětí policejního a domácího násilí a rasové diskriminace brzy také ochranu práv dětí a zejména dodržování lidských práv ve zdravotnictví.

Na případech protiprávní sterilizace Liga od poloviny roku 2004 spolupracovala s právničkou organizace IQ Roma Servis Michaelou Tomisovou-Kopalovou. Právní pomoc začala Liga výrazněji poskytovat během následujícího roku, poté co spolu se Vzájemným soužitím provedla šetření tvrzení o nucených sterilizacích v romských komunitách v severních Čechách a na severní Moravě. Kopalová, která se obeznámila s prvními případy, podala nejprve deset (v září 2004) a později kolem třiceti dalších podání veřejnému ochránci lidských práv. Na tomto základě potom došlo v září 2004 k silné medializaci případů sterilizací a všechny tři organizace začaly systematicky oslovovat ženy s nabídkou právní a sociální pomoci. Kopalová začala navíc na počátku roku 2005 zastupovat v občanskoprávních řízeních tři romské ženy včetně obou žen ze nejznámějších dvou kauz. V únoru a březnu 2005 se Kopalová účastnila mj. i jednání vládního Výboru pro lidská práva a biomedicínu, který navrhl opatření k zamezení sterilizacím a odškodnění.

Kromě těchto aktivit Liga publikovala od konce roku 2004 do současnosti více než desítku tiskových zpráv, v nichž informovala o problému sterilizací česká média, veřejnost i státní orgány. Ke spravedlivému odškodnění obětí protiprávní sterilizace a zvýšení informovanosti Liga přispěla i prostřednictvím jednoho ze svých tzv. systémových doporučení (určených k nápravě jednotlivých forem diskriminace) a kolektivní publikací „Právní protiopatření proti protiprávní sterilizaci“ (obě 2007). Tyto i další snahy ocenilo velvyslanectví Spojených států v Praze, když jednomu ze zakladatelů Ligy, Jiřímu Kopalovi, udělilo v září 2004 u příležitosti Dne lidských práv jako prvnímu českému občanovi Cenu Alice Masarykové. Kopal byl oceněn za odvahu při řešení problému policejního násilí, prosazování principů otevřené občanské společnosti v ČR a klíčovou roli při založení Ligy.

III. Přínos veřejné diskuse

Snahy o řešení sterilizací romských žen státem a jeho orgány (včetně soudů) nelze snadno zhodnotit, neboť byly a stále jsou do určité míry spojeny i s neřešením či – navzdory pozitivním jevům posledních let – nepříliš úspěšným řešením tzv. romské problematiky. O to výraznější se stává role, jíž v kauzách protiprávních sterilizací romských žen a jejich řešení sehrály neziskové organizace.

Zásluhou neziskových organizací je vedle zveřejnění případů sterilizací a spoluotevření veřejné diskuse, obhajoby osob a snah o nápravu také důsledná kritika současných orgánů státu a vymezení se vůči nim. Liga dlouhodobě oceňovala snahu ombudsmana přijmout, že docházelo k protiprávním zákrokům a zamezit jim. Zpochybňovala však oddělování případů sterilizací před a po roce 1989 na základě údajně odlišné odpovědnosti státu. Liga naopak argumentovala, že k mladším případům nedocházelo „výhradně nesprávným postupem lékařů“, a neměly by se proto řešit pouze žalobami na ochranu osobnosti. (Zatímco ale ombudsman označuje sterilizace před rokem 1990 za „protiprávní“, ministerstvo zdravotnictví hovoří stále spíše o „administrativním pochybení“, nesouhlasí s návrhem na omluvu, vyšetřování a odškodnění a požaduje provedení „jasné analýzy situace“.)

Navzdory zřejmým pozitivům ombudsmanova stanoviska ve srovnání s přístupem některých jiných státních orgánů, Liga v jeho stanovisku spatřovala „rozpory v závěrech“. Spolu s dalšími organizacemi se nechtěla spokojit pouze s názorem, že v letech 1970-1990 „československá vláda sterilizovala romské ženy programově jako součást politiky“. Organizace jako Liga lidských práv přitom navázaly a rozvinuly stanovisko veřejného veřejných ochránce práv týkající se doporučení. Ombudsman doporučil legislativní změnu, která vymezí kritérium tzv. informovaného souhlasu, přiměřenou lhůtu k podání informace a poučení o alternativních možnostech namísto sterilizace; metodické opatření v podobě informační příručky, zajištění povinného celoživotního vzdělávání lékařů o právech pacientů a etické průpravy pro kontakt s pacienty z odlišného sociokulturního prostředí a reparační opatření v podobě zákonné úpravy, kterému by za vzor sloužila švédská úprava.

Liga následně provedla rozbor odlišných právních úprav (a navrhla definice postižených osob) pro období, kdy ke sterilizacím docházelo. Specificky – v opozici vůči názoru ombudsmana – pak vymezila i mezinárodně-právní závazky státu po roce 1991 – po přijetí Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Podle Ligy by měl stát schválit novou legislativu a také ji efektivně uvést do praxe; měl by ustavit orgány, které viníky vyšetří; měl by učinit přiměřené kroky k zabránění porušení lidských práv ze strany třetích osob. Zvláštní pozornost věnovala Liga návrhům forem (ale i procesu) odškodnění: postižené osoby by měly být státem odškodněny jednorázovou peněžitou částkou; měly by jím být uhrazeny náklady související léčbou potíží spjatých se sterilizací; stát by jim měl uhradit náklady na chirurgický zákrok, jímž by bylo možné zvrátit důsledky sterilizace, a měl by uhradit i náklady spjaté se soudním řízením.

Liga a s ní svázané domácí i zahraniční organizace, zejména Evropské centrum pro práva Romů sterilizace, kritizovaly situaci jako důsledek přetrvávajícího paternalistického (opatrovnického) přístupu v českém zdravotnictví, kde je pacient „často považován za předmět lékařské činnosti, nikoli za subjekt, který má práva“. Organizace kritizovaly neochotu české vlády se omluvit a odškodnit oběti, absenci komplexního systému bezplatné právní pomoci, ale konkrétně také jednotlivé představitele: např. někdejšího vládního zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba (2004) za bagatelizaci rasové podmíněnosti případů sterilizací, ministra sociálních věcí Zdeňka Škromacha (2004) odmítajícího kritiku státních orgánů slovy, že se zakládá na „stereotypních a nepodložených formulacích a informacích“, a také třeba současnou ministryni pro lidská práva Džamilu Stehlíkovou za to, že během loňského roku začala zpochybňovat odškodnění žen sterilizovaných v rozporu s právem ze strany vlády.

IV. Závěr

Poradní orgány vlády jako Rada vlády pro záležitosti romské komunity nebo Rada vlády ČR pro lidská práva ad. projednávají problematiku protiprávních sterilizací již třetím rokem. V květnu 2006 byly návrhy předložené ombudsmanem na zasedání Rady vlády pro lidská práva zablokovány (podle výkladu ministryně Stehlíkové posléze „nebyly vládě předloženy z procedurálních důvodů“). V únoru 2006 Rada vlády pro záležitosti romské komunity podala vládě návrh na zákon zajišťující odškodnění protiprávně sterilizovaných obětí. Na prosincovém zasedání 2007 Rada pro lidská práva odsouhlasila návrh Výboru pro lidská práva a biomedicínu na omluvu státu obětem a ustavení komise k vyšetření sterilizací. Z návrhu – na základě většiny hlasů – přitom vyňala finanční odškodnění. Lidskoprávní organizace musí tedy i nadále sledovat, zda a případně jak budou jimi původně požadované a orgány ČR posléze deklarované cíle naplněny.

V. Bibliografie:

národnostní a etnické menšiny (Romové), občanská práva a národní stát