Signatáři Charty 77: Šlo nám o svobodu

Kdysi úřednice, dnes novinářka Petruška Šustrová byla nejen signatářkou Charty 77, ale také její mluvčí v roce 1985. Reprezentovala tedy určitý postoj a názor, určitou představu o budoucnosti země. Na otázku, co z těchto představ se naplnilo, odpovídá s velikým uspokojením: "Co se naplnilo? No naplnilo se všechno! Protože signatáři Charty se shodli na to úvodním prohlášení a to samozřejmě, jakmile padl komunistický režim, tak bylo naplněno. Protože takové věci, jako že by třeba děti nemohly kvůli postojům svých rodičů studovat, to je dneska už nesmysl. To, o co nám šlo nejvíc, byla svoboda. A svobody je dosaženo. Takže v tomhle ohledu jsme byli plně úspěšní. I když samozřejmě netvrdím, že my jsme svrhli komunistický režim. Ale pevně doufám, že jsme k tomu přispěli a že jsme přispěli také k rehabilitaci té společnosti, která se tak trpně podřídila normalizaci po 68 roce."

"Jen jsme po režimu chtěli, aby plnil to, k čemu se zavázal a co vtělil mezi své vlastní zákony, říká jeden z první trojice mluvčích a po listopadu 1989 prezident republiky Václav Havel: "Já myslím, že to poučení té Charty je, že má smysl brát tu moc za slovo. A ono se to časem zhodnotí. Třeba po dlouhé době, třeba velmi nepřímo, ale má to určitý smysl."

Komunistický režim se zhroutil téměř třináct let po vzniku Charty 77. Z původních ani ne 250 signatářů se jejich počet zvýšil na necelých osmnáct set. Reakce režimu zejména v posledním roce před jeho pádem jakoby naznačovaly, že i z této vlastně nepočetné skupiny má strach. Vnímali to tak i chartisté? Ptáme se Petrušky Šustrové.

"Víte, já jsem měla pocit, že se nás režim bojí už po té první, téměř hysterické reakci na zveřejnění toho úvodního prohlášení. Protože když to vezmeme věcně, tak tady bylo nějakých 240 lidí - co to znamená v 15-milionovém státě? - kteří poměrně krotce říkají režimu, že by měl dodržovat vlastní zákony. No suverénní moc přece se něčeho takového nemůže leknout a nestálo by jí to ani za to, aby se ohnala po takových lidech. A tady prostě plné noviny, plná televize, výkřiky, urážky, tolik řečí... No já myslím, že kdyby nebylo té ohromné reakce režimu, tak by si většina lidí vůbec nevšimla, že se něco stalo. Jak by se to dozvěděli? Šlo o zastrašení, o to, aby se nepřidali další, a já myslím, že to byl znak toho, že režim si moc dobře uvědomoval, že to není jenom těch 240 lidí, kteří si něco takového myslí.

Ale myslím, že časem ten strach se zvýšil, hlavně když potom v 80. letech se objevovaly další a další skupiny, zejména mladých lidí, kteří nezažili tu normalizační tíseň a ten strach po okupaci z roku 1968 a začali ti lidé vycházet do ulic, tak že ten strach byl tedy podstatně větší ze strany režimu."

V různých úvahách o 30. výročí vzniku Charty 77 se často objevuje zmínka, že její signatáři, snad až na senátora Petra Pitharta, téměř vymizeli z vrcholné politiky. Novinářka Petruška Šustrová oponuje: "No, jednak to není pravda, protože pokud vím, tak Saša Vondra je ministrem zahraničí, dlouhou dobu byl náměstkem ministra, Jan Litomiský je předsedou rady pro lidská práva, vládním zmocněncem, Anna Šabatová je zástupkyní ombudsmana ještě v této době, a určitě by se těch lidí našlo víc, kteří zastávají nějakou významnou společenskou funkci. A nesmíme zapomínat na to, že lidé když podepisovali Chartu v roce 1977, tak řada z nich nebyla příliš mladých. A pak - víte, podepsat Chartu, to nebyla žádná cesta do politiky. Já myslím, že ti lidé se mohli uplatňovat nejrůznějším způsobem. A je to tak dobře, ne?"

K této úvaze se hlásí také mluvčí Charty z roku 1980, evangelický duchovní Miloš Rejchrt: "Já jsem měl od začátku dojem, že Charta byla, chtěla být a nakonec se jí to více-méně povedlo, nepolitickým hnutím."

Přesto nebo právě proto dokázala Charta 77 spojit lidi s nejrůznějšími světonázory, až protichůdného ideologického zabarvení. "To je pravděpodobně dáno jednak tím společným ohrožením, společným odpůrcem, společnými starostmi, solidaritou... A pak hlavně tím, že ta Charta byla celá založena na principu jakési humanity, solidarity, spolupráce," říká dnes Václav Havel.

Petruška Šustrová se k tomu názoru připojuje a vidí v tom i poučení pro dnešní politickou scénu. "My jsme se soustředili na to, co nás spojuje, a ponechávali jsme stranou to, co nás rozdělovalo. O tom jsme diskutovali. My jsme věděli, že jiné partnery prostě nemáme. Že když se neshodneme s těmi, které máme, tak nebudeme mít nic. A nenajdeme žádné další. A já si myslím, že kdyby si politici prostě uvědomili, že i tady v té malé zemi jsme vlastně odkázáni jeden na druhého a musíme se nějak dohodnout, tak že by možná trochu otupili ostří těch svých bojů. My jsme se samozřejmě v soukromí hádali, diskutovali velmi tvrdě o svých názorech, no ale shodli jsme se na tom, že budeme společně hájit lidská práva, a to bylo něco, co nás spojovalo. Já myslím, že i v politice by se našla řada takových spojujících myšlenek."