Obcházení Mezinárodního trestního soudu Spojenými státy je útokem na spravedlnost, tvrdí obránci lidských práv

První stálou institucí, která má v kompetenci souzení nejtěžších zločinů – proti lidskosti, genocidy a válečných zločinů – se 1. července tohoto roku stal Mezinárodní trestní soud (ICC). Vznik soudu je možné označit za největší průlom v oblasti lidských práv od Všeobecné deklarace lidských práv: ICC má mezinárodní podporu a jeho statut zatím podepsalo 139 zemí světa. Zásadně proti se však staví Spojené státy americké, které argumentují obavou, že by souzení amerických občanů před ICC ohrožovalo národní zájmy USA. Zároveň vyzývají další země k podpisu bilaterálních dohod, které by ICC umožnily obejít – a znemožnily tak souzení amerických občanů z nejtěžších zločinů. Proto se Spojené státy stávají terčem kritiky lidskoprávních organizací.

Mezinárodní trestní soud byl zřízen Římským statutem a disponuje pravomocemi k vyšetřování výhradně jednotlivců odpovědných za nejzávažnější zločiny mezinárodního významu, včetně genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Pravomoci zůstanou přednostně v rukou soudů jednotlivých států - státy jsou tudíž povinny využít v první řadě svých vlastních soudů a ICC zasáhne pouze tehdy, když národní soudy nebudou schopny či ochotny jednat. Pod pravomoc soudu by měl v budoucnu spadat i akt agrese. Reálně k tomu však může dojít teprve tehdy, až bude stanovena přesná definice tohoto zločinu a budou vymezeny podmínky uplatňování pravomocí soudu.

Právě fakt, že pod pravomoc ICC budou spadat pouze takové zločiny, které soudy konkrétní země nebudou mít moc či vůli soudit, je jedním z hlavních argumentů zastánců všeobecné a celosvětové působnosti této instituce. S bilaterálními dohodami, díky kterým by občané USA nebyli trestnímu soudu vydáni, zásadně nesouhlasí. Kladou si otázky – mají snad Spojené státy obavu, že by američtí občané (a především vojáci) mohli být souzeni za zločiny, které americké soudy odmítnou projednat? Záruku beztrestnosti pro obyvatele jakéhokoli státu odmítá například Amnesty International, která zveřejnila on-line petici všem vládám světa: žádá, aby vlády na dvoustranné dohody s USA nepřistupovaly. Petice je šířena celosvětově a podporu nachází i v zemích, které Římský statut Mezinárodního trestního soudu stále ještě neratifikovaly – včetně České republiky.

Pro svůj laxní přístup k ratifikaci Římského statutu je však terčem kritiky lidskoprávních organizací i česká vláda. "Narozdíl od zemí EU i ostatních států střední i východní Evropy, které svým časným přistoupením ke statutu soudu napomohly k rychlému započetí jeho činnosti, se mezi zakládající členy Česká republika bohužel neřadí. Ačkoli se naši diplomaté od počátku prohlašovali za jeho aktivní podporovatele a jménem vlády podepsali všechna společná stanoviska Evropské unie a států usilujících o vstup do EU ke zřízení ICC, zatím se u nás tuto mezinárodní smlouvu nepodařilo ratifikovat - odhlédneme-li od několika států bývalého Sovětského svazu, zůstáváme v Evropě s Albánií jediní," uvedl Jiří Kopal z Ligy lidských práv, která je členem Koalice pro Mezinárodní trestní soud.

Spojené národy poprvé formulovaly požadavek založení mezinárodního trestního soudu pro stíhání zločinů jako je například genocida již před 50 lety. Rezolucí 260 z 9. prosince 1948 Valné shromáždění schválilo Úmluvu o prevenci a postihu zločinu genocidy "s vědomím, že v minulosti lidstvo genocidou utrpělo nesmírné škody a na základě přesvědčení, že k osvobození lidstva od tohoto zla je zapotřebí mezinárodní spolupráce." Článek I této úmluvy charakterizuje genocidu jako "zločin podle mezinárodního práva" a článek VI stanoví, že osoby obviněné z genocidy "budou souzeny kompetentním tribunálem státu, kde byl čin spáchán, nebo příslušným mezinárodním tribunálem s odpovídající soudní pravomocí ..." V téže rezoluci Valné shromáždění vyzvalo Komisi pro mezinárodní právo, aby "posoudila vhodnost a možnost založení mezinárodního soudního orgánu pro stíhání osob obviněných z genocidy". Ustavení Mezinárodního trestního soudu se stalo výsledkem těchto mnohaletých jednání.

Jana Sobotková