Arnika vyzvala obchody, aby přestaly prodávat potraviny balené v PVC

“Ředitelům největších obchodních sítí jsme zaslali dopis (3), ve kterém vysvětlujeme proč je PVC nebezpečný materiál a čím konkrétně škodí lidskému zdraví i životnímu prostředí. Málokdo ví, že PVC obsahuje řadu toxických látek. Doufáme, že největší distributoři potravin vezmou naše varování vážně a přestanou prodávat potraviny balené v tak problematickém a škodlivém plastu, jakým je PVC,” uvedla Mgr. Hana Kuncová z programu Toxické látky a odpady sdružení Arnika.

Kuncová varuje především před adipátem (DEHA) (4), který se přidává do obalů z PVC, aby byly pružné. “Jde o látku, u níž bylo zjištěno karcinogenní a teratogenní působení na laboratorní myši. Tato náhrada za ftaláty nebyla zatím dostatečně prozkoumána z hlediska jejích potenciálních dopadů na lidské zdraví. Výsledky některých studií však ukazují, že může jít o nebezpečnou látku, která navíc v PVC není pevně vázána a může se tak uvolňovat do potravin. Namísto hledání náhradních změkčovadel by bylo nejlepší obaly na potraviny z PVC nevyrábět. Předešlo by se tak i vzniku dioxinů při likvidaci těchto obalů spalováním,” vysvětluje Kuncová.

Arnika na nebezpečí PVC neupozorňuje jen výrobce potravin a jejich distributory, ale také samotné zákazníky. Jedna osvětová akce proběhla před časem na pražském Andělu, další se koná dnes před Delvitou v Děčíně. Aktivisté Arniky při těchto akcích rozdávají zákazníkům letáky se seznamem potravin balených v PVC, které v daném obchodě prodávají. Leták obsahuje také výčet negativních vlastností PVC a je v něm vysvětleno, že lidé obaly z PVC poznají podle trojky anebo zkratky “PVC” v trojúhelníkové recyklační značce, která bývá vyražena na spodní straně plastového obalu anebo na papírové etiketě s názvem výrobku.

“Výroba a likvidace PVC je spojená se vznikem dioxinů (5), hexachlorbenzenu (6) a v omezené míře také polychlorovaných bifenylů (7). Proto chceme, aby tento plast byl nahrazen všude tam, kde je to možné,” vysvětlil předseda Arniky RNDr. Jindřich Petrlík.

Poznámky:

(1) Seznam všech společností, kterým byla výzva zaslána, najdete zde.

(2) Historie zákazu používat PVC na obaly: Původní znění odst. 4 § 18 zákona č. 125/1997 Sb. o odpadech: “S účinností od 1. ledna 2001 je zakázáno vyrábět a dovážet obaly zhotovené z polyvinylchloridu (PVC) a výrobky v takovýchto obalech.” Změna navržená a schválení poslanci Parlamentu ČR v roce 2000: “S účinností od 1. ledna 2008 je zakázáno vyrábět a dovážet obaly zhotovené z polyvinylchloridu (PVC) a výrobky v takovýchto obalech.” Následně MŽP ČR novelou zákona provedenou prostřednictvím zákona o chemických látkách zákaz používání PVC na obaly zcela zrušilo.

(3) Dopis adresovaný ředitelům největších obchodních řetězců v ČR:

Vážená paní ředitelko / Vážený pane řediteli, občanské sdružení Arnika se již několik let zabývá problematikou vlivu PVC (polyvinylchlo-ridu) na životní prostředí. Rádi bychom Vás v krátkosti seznámili s důsledky používání tohoto plastu. Zároveň Vás prosíme, abyste po přečtení níže uvedených informací zvážili, zda je používání PVC ve Vašem obchodě pro Vaše zákazníky přínosem nebo je naopak lépe od PVC upustit, zejména pak, je-li používáno na balení potravin.

PVC patří k plastům, které mají největší negativní dopad na životní prostředí. Celý životní cyklus PVC - výrobu, používání i likvidaci – doprovází úniky toxických látek, z nichž mnohé ohrožují zdraví člověka (jsou karcinogenní, poškozují imunitní, nervový a reprodukční systém). Výrobou jedné tuny PVC se do životního prostředí dostane cca 36 kg nebezpečných látek.

Příčina škodlivosti PVC spočívá ve vlastnostech chemikálií a látek, které jsou používány během jeho výroby. Kapitola negativ PVC se otevírá výrobou chloru, kdy většina evropské produkce chloru je založena na amalgámové elektrolýze. Tato technologie je považována za nejhorší výrobní postup výroby jedovatého chloru a alkalických hydroxidů. V důsledku provozování amalgámové technologie dochází k emisím velmi toxických látek jako rtuti a dioxinů do životního prostředí. Rtuť poškozuje nervovou soustavu, trávicí trakt.

Rovněž meziprodukty samotné výroby PVC – ethylendichlorid (EDC) a vinylchlorid monomer (VCM) - jsou velice nebezpečné a toxické látky. Tyto dvě látky jsou příčinou rakoviny a způsobují poškození jater, plic, kardiovaskulárního systému, nervového, imunitního a reprodukčního systému.

Protože PVC je v surové podobě tuhá a křehká látka, musejí se do něj přidávat různá aditiva, která upravují jeho vlastnosti. Aby bylo PVC pevné musí být přidány stabilizátory, které jsou na bázi sloučenin těžkých kovů (olova a kadmia). Tyto těžké kovy poškozují nervový systém a o některých jejich sloučeninách se soudí, že jsou karcinogenní. Sloučeniny kadmia poškozují rovněž plíce, žaludek, játra, či ledviny. Aby bylo PVC pružné a měkké, musí být přidány plastifikátory – nejčastěji jsou to ftaláty (především je najdeme v PVC zdravotnických pomůckách) a adipáty (především jsou používány v obalových materiálech).

Ftaláty - nejčastěji DEHP di (2-ethyl-hexyl)ftalát nebo bis (2-ethylhexyl)ftalát] jsou velmi škodlivé látky, které působí nepříznivě na vývoj mužských reprodukčních orgánů a jsou toxické pro testikulární buňky, které zajišťují normální produkci hormonů a spermií. Nezanedbatelné jsou také jejich účinky na játra, ledviny, plíce a na srážlivost krve. Negativní účinky adipátů na lidské zdraví a životní prostředí se v současné době důsledně zkoumají. Např. americká “Agency for Toxic Substancec and Disease Registry” (Agentura pro registraci toxických látek a nemocí) zařadila bis(2-ethylhexyl)adipát (CAS: 000103-23-1) na “Priority List of Hazardous Substances”. Tento bis(2-ethylhexyl)adipát (CAS: 000103-23-1) se používá jako změkčovadlo pro PVC, ze kterého se vyrábí některé obalové materiály používané i na potraviny. Takto měkčený druh PVC se používá na obalové materiály pro potraviny i v České republice.

Většina z těchto přísad se z PVC uvolňuje během celé doby jeho použití.

Když se PVC stane odpadem, nastává problém, jak jej bezpečně zlikvidovat. Vzhledem k ob- sahu některých látek (těžkých kovů, adipátů či ftalátů) by mělo být řazeno mezi nebezpečný odpad. Tak tomu ale v praxi není a PVC končí jako odpad komunální nebo v nádobách na plasty. Komunální odpad je v České republice nejčastěji skládkován a spalován. Ani jedno z těchto řešení není bezpečné.

Při skládkování se z PVC uvolňují nebezpečné ftaláty, adipáty a těžké kovy. Při spalování PVC vznikají chlorovodík a nebezpečné dioxiny. Během hoření se rovněž uvolňují těžké kovy.

Dioxiny, jak se souhrnně nazývá 210 sloučenin dvou skupin chemických látek – polychlorova- ných dibenzo-p-dioxinů a dibenzofuranů, jsou vysoce stabilní sloučeniny a mají vysoké bioakumulační schopnosti. Hromadí se hlavně v tucích. Hlavním zdrojem expozice dioxinům pro člověka je potrava. Dýcháním přijímáme pouze 1 až 5% dioxinů. Nejjedovatější z dioxinů 2,3,7,8 -TCDD byl zařazen Mezinárodní zdravotnickou organizací (WHO) mezi rakovinotvorné látky s účinkem na člověka. Mezi nejvíce ohrožené skupiny patří děti, staří lidé, pracovníci spaloven, ale také třeba sportovní rybáři.

Spálením 1 kg PVC v EU vzniká průměrně 0,8 - 1,4 kg nebezpečných odpadů jako důsledek neutralizace kyseliny chlorovodíkové, která vzniká z chlorovodíku, zásaditými činidly. PVC se pro svoje vlastnosti nehodí ani do směsného plastu určeného k recyklaci, protože negativně ovlivňuje jeho vlastnosti. Příčinou nevhodnosti PVC k recyklaci je, že každý výrobce přidává do PVC odlišná aditiva, aby docílil stejných vlastností.

Podobně negativní vlastnosti má polyvinylidenchlorid (PVDC, označovaný někdy číslem 7), který je vyráběn polymerizací vinylchloridu s monomery esterů kyseliny akrylové či s nenasycenými karboxylovými skupinami. Tímto způsobem vzniká dlouhý řetězec vinylchloridu. Žádáme Vás proto, abyste omezili rovněž používání tohoto materiálu.

Vzhledem k výše uvedeným faktům Vás žádáme, abyste ve svých prodejnách: - nabízeli pouze potraviny, které nebudou balené v PVC obalech - nepoužívali k balení vážených potravin obalové materiály z PVC (např. vaničky, fólie, kelímky, apod.) - upozorňovali své zákazníky na veškerá negativa týkající se PVC - upozorňovali výrobce potravin, kteří balí do PVC obalů, na negativa spojená s PVC a neprodávali jejich výrobky

Děkuji za čas, který jste věnoval čtení tohoto dopisu.

Za sdružení ARNIKA Mgr. Hana Kuncová

(4) DEHA - di(2-ethylhexyl)adipát je změkčovadlo, které se přidává do PVC obalů na potraviny místo ftalátů. Látka je na seznamu tzv. prioritních látek, kterými se má zabývat ATSDR (Agency for Toxic Substances and Disease Registry), která zpracovává oficiální hodnocení toxicity a nebezpečnosti látek pro americkou EPA. Podobně jako u ftalátů, se také u adipátů zjistilo, že mají schopnost se z PVC vyluhovat. Jde o klasický příklad látky, jejíž uvedení na trh měl předcházet důkladný výzkum jejího působení na lidské zdraví a životní prostředí. Předejít podobným případům by měl pomoci nový evropský systém posuzování chemických látek uvedených na trh - REACH.

(5) Dioxiny jsou vysoce toxické látky nebezpečné již ve stopových koncentracích. Kumulují se v živočišných tukových tkáních. Jejich koncentraci v životním prostředí zvyšují i drobné prachové částice. Dlouhodobé působení dioxinů a PCB vede k poškození imunitního a nervového systému, dále ke změnám endokrinního systému (zejména štítné žlázy) a reprodukčních funkcí. Některé studie prokázaly také jejich vliv na snížení inteligence, snížení schopnosti soustředění a vliv na chování (hyperaktivita u dětí). Jsou to látky, které se dlouhodobě kumulují v těle. (zdroj: webové stránky Státního zdravotního ústavu – www.chpr.szu.cz - “Dioxiny v potravinách”)

(6) Hexachlorbenzen (HCB) se vyráběl dříve jako pesticid anebo pro technické využití. Dodnes vzniká jako meziprodukt ve Spolchemii v Ústí nad Labem. Podobně jako dioxiny anebo PCB vzniká také jako nezamýšlený vedlejší produkt například při spalování chlorovaných látek. Svými účinky na lidské zdraví je srovnatelný s PCB a dioxiny - působí negativně na imunitní a hormonální systém člověka.

(7) Polychlorované bifenyly (PCB) byly vyráběny od roku 1930 jako chemické látky pro průmyslové využití. Jsou to velice stabilní chlororganické látky. Nerozpouštějí se ve vodě, zato se vážou na tuky. Používaly se do transformátorových a kondenzátorových olejů, do barev, plastifikátorů, ale třeba také na propisovací papíry a do inkoustů. Dokonce i do rtěnek. Poté, co byl zjištěn jejich negativní vliv na lidské zdraví, byla v roce 1984 zakázána jejich výroba i v tehdejším Československu (v Chemku Strážské na Slovensku). Dodnes jsou přítomny především v transformátorech a kondenzátorech a jsou nejspíše nejproblematičtější látkou v odpadech. V již velice nízkých koncentracích poškozují hormonální a imunitní systém člověka. Lidé, kteří přicházeli pravidelně do styku s vysokými koncentracemi PCB onemocněli tzv. chlorakné, dysfunkcí jater, měli dýchací potíže a řadu dalších zdravotních problémů. Mgr. Hana Kuncová