S Ivanem Ryndou o udržitelném rozvoji, neudržitelné politice a občanské společnosti

Co si tento vysokoškolský pedagog, držitel ceny Josefa Vavrouška Nadace Charty 77 za rok 2002 myslí o ekologických problémech dnešního světa, důležitosti neziskového sektoru a dalších věcech, se můžete dočíst v následujícím rozhovoru.

Na naší katedře se spolu se studenty pokoušíme tento pojem rozvíjet a upřesňovat neustále a výklad se tedy skutečně do jisté míry mění a prohlubuje, pochopitelně i ruku v ruce s vývojem ve světě. Nemění se ovšem jedna zásadní věc, kterou se již delší dobu pokouším vykládat, totiž že trvale udržitelný rozvoj podle mne od samého počátku neměl pouze tři pilíře, jak se tradičně uvádí, ale čtyři. Kromě klasického ekonomického a environmentálního bych rád odlišil pilíř lidský, protože cílem trvale udržitelného rozvoje skutečně je, jednoduše řečeno, kvalita lidského života a osobnostní rozvoj každého jednotlivce, a od ní je potřeba odlišit pilíř společensko-politický, společenskou i politickou strukturu společnosti, tedy dobré lidské společenství, které je prostředkem, ale i samo o sobě cílem. Snaha pomoci takové společenství vytvořit je i motivem mého návratu do politiky.

Pokud se v posledních letech něco ve vztahu k trvale udržitelnému rozvoji na celosvětové úrovni změnilo, pak je to cosi, co bych nazval „erozí strategie trvale udržitelného rozvoje“. Tato eroze má mnoho podob a je způsobena jednak naším pokrytectvím, se kterým si nedokážeme přiznat, že bychom měli mnohem intenzivněji spolupracovat a pomáhat rozvojovým zemím, protože bez nich globální problémy životního prostředí prostě nevyřešíme, a dále je eroze způsobena nadužíváním pojmu „udržitelnost“. Dnes se běžně setkáváme nejen s „udržitelnou energetikou“ ale dokonce například i s „udržitelnou energií“, což je pojmový nesmysl.

Slovo „udržitelný“ vstoupilo do nejrůznějších resortních a místních politik či strategií bez toho, aby mu lidé skutečně porozuměli a pochopili, že udržitelnost má smysl právě jenom celostně, v komplexním slova smyslu a že jednotlivé resortní politiky samy o sobě prostě udržitelné být nemohou.

V globálním měřítku si myslím, že stále ještě zcela nedostatečně doceňujeme význam globálních poruch klimatu, a v místních, tedy republikových poměrech se budeme muset zabývat hlavně právě problémy, které s globálními změnami klimatu souvisejí. Na jedné straně jsou to přímé důsledky těchto poruch, jako jsou změny mezoklimatu, povodně, teplotní extrémy a podobně, které mohou vést k velmi závažným důsledkům. Například k šíření tropických chorob – až k nám, vysoušení některých oblastí, ke ztrátě kvality tekoucích, ale i podzemních vod atd. Na druhé straně budeme muset řešit hlavně problémy v oblasti příčin: hlavně v energetice a v dopravě.

Co se týče klasické územní a druhové ochrany přírody (nemám tím samozřejmě přitom na mysli budování průmyslových staveb, průmyslových zón apod.), kterou samozřejmě nechci v této odpovědi opominout, myslím si, že je v České republice tradičně na velmi dobré úrovni a trvale, byť pozvolna, se nadále zlepšuje.

Myslím si, že v energetické problematice jsme udělali jeden významný pokrok, a to v podobě přijetí zákona o obnovitelných zdrojích energie. Tento zákon je podle mého mínění zpracován téměř celý velmi slušně a samotné jeho přijetí tak pro budoucnost naší energetické politiky znamená skok kupředu.

Daleko obtížnějším problémem bude podle mého mínění oblast dopravy. Tady je především potřebné, abychom my všichni, kdo v tomto státě žijeme, přestali slepě věřit tomu, že větší mobilita lidí, tedy stěhování za prací, stěhování našich sídel atd., nám přinese ekonomický růst nebo že si tak dokonce „na lepší prostředí vyděláme“. Myslím si naopak, že bychom měli jít směrem právě opačným, totiž k místní soběstačnosti.

Tím vůbec nechci říci, že by člověk neměl cestovat za poznáním jiných kultur a prostředí a za aktivním odpočinkem, jsem ale proti tomu, aby musel cestovat dnes a denně – do školy, do zaměstnání, za potravou atd. V tomto směru by mělo dobré společenství umožňovat uspokojení veškerých potřeb co nejblíže místa, kde člověk žije.

Možná vás překvapím, ale největším problémem nejenom Evropské unie jako takové, ale především Evropské unie ve světovém kontextu, je problém zemědělství. Evropská unie, která se velmi správně snaží chránit místní zemědělství a tím mimo jiné částečně i místní soběstačnost, o které jsem před chvílí hovořil, ale hlavně tradiční kulturní plodiny a krajinný ráz a kulturní paměť krajiny, je ve světovém měřítku nepochopena, a já se nedivím. Obrovské a nerovnoměrně rozdělované dotace do zemědělství v hospodářsky vyspělých zemích totiž nespravedlivě znevýhodňují rozvojové země geopoliticky chudého Jihu. Problém je v tom, přesvědčit tyto země, že cílem není globální trh s potravinami, ale právě ona již zmiňovaná místní, v tomto případě potravinová, soběstačnost a bezpečnost.

V první řadě mám pocit, že vztah, který má řada nevládních organizací k jaderné energetice, je trochu fetišistický. Jaderná energetika je jakousi ikonou, hrozbou, fetišem, který je ale tak trošku falešný. Domnívám se, že jaderná energetika je dnes už natolik zdokonalená, že riziko havárie je naprosto minimální, a bylo by dobré si přiznat, že například co se týče produkcí skleníkových plynů, ale i v jiných ohledech škodí životnímu prostředí výrazně méně než některé jiné tradiční energetické zdroje.

Její hlavní nevýhody jsou v zásadě dvě; podle všech analýz, které mám k dispozici, zůstává tradiční jaderná energetika jedním z nejdražších, ne-li vůbec nejdražším zdrojem energie. Druhý důvod, proč je jaderná energetika nepopulární, spočívá v neférovosti zanechání jaderného odpadu na desítky tisíc let v tomto nejistém světě jako břemeno budoucím generacím.

Coby optimista pokud jde o vědecký a technologický výzkum pevně doufám, že se v nedaleké budoucnosti podaří ovládnout úplně jiný typ jaderných reakcí, totiž jadernou fúzi. A myslím si že právě tam, vedle úspor a biomasy, může být perspektivní a velmi dlouhodobý zdroj ušlechtilé energie.

Mám-li být spravedlivý, musím říci, že prezident Klaus je podle mého názoru ve svých výrocích motivován vcelku počestně, nicméně poněkud naivně starozákonně. On prostě věří tomu, že ve společnosti by měl rozhodovat pouze ten, kdo dostal mandát, a v okamžiku, kdy tento mandát ztratí anebo neusiluje o jeho získání, že nemá do věcí veřejných co mluvit.

Já jsem naopak přesvědčen o tom, že dobré lidské společenství, ve kterém vládne důvěra, má být strukturováno tak, aby se do jeho rozhodovacích procesů mohli zapojovat nejenom profesionální politici (kterých si vážím, pokud dělají svojí práci poctivě), ale všichni, kteří mohou být jejich důsledky dotčeni.

Domnívám se, že kvalitě rozhodovacích procesů jedině prospěje, čím více specializovaných aktérů se na nich bude podílet a vzhledem k tomu, že české nevládní organizace se dokázaly od listopadu 1989 v tom nejlepším slova smyslu profesionalizovat, bylo by škoda jejich hlasy neslyšet.