Město jako farma – příprava na ropný zlom?

Občas se lze proto mezi zelenými radikály setkat s názorem, že města ze své podstaty na přírodě „parazitují“ - a protože si je nemůžeme dovolit, je třeba se vrátit na venkov. Avšak města jsou tradičně také centry kultury a politiky; demokracie vznikla právě ve městech. Existuje tedy cesta, jak velká sídla „ekologizovat“ a co nejvíce snížit jejich závislost na vstupech z okolního prostředí? Kniha kolektivu architektů editovaná Andre Viljoenem nese název Continuous Productive Urban Landscapes (zkráceně CPULs) a snaží se naznačit možné řešení zmíněného problému.

Rob Hopkins v recenzi publikované serverem Transition culture upozorňuje, že jde o skvělou knihu s hrozným titulem. Principy, které Viljoenův kolektiv prosazuje, jsou v zásadě shodné s principy permakultury. Pro pojetí města jako místa k životu spojujícího celou řadu funkcí v účelný celek, nikoli jako centra do značné míry bezúčelného ekonomického růstu, razí architekti složitý čtyřslovný název zkracovaný na „CPULs“, který přímo volá po vysvětlujícím podtitulku. Celý název knihy by v češtině zněl následovně „Souvislé produktivní městské krajiny. Navrhování urbánního zemědělství pro udržitelná města“ a výraz „permakultura“ se vyskytuje pouze v jedné z kapitol. (Krajiny jsou ve studii označeny za souvislé, neboť nezastavěné plochy mají být využívány stejně intenzivně jako plochy zastavěné.)

Základní myšlenka knihy je prostá: Měli bychom naše města navrhovat takovým způsobem, abychom je v co největší míře přiblížili uzavřeným přírodním cyklům. Kde je to možné, zkrátíme přepravní vzdálenosti a zajistíme obživu z místních zdrojů. Město by mělo být prostoupeno sítí zelených ploch – zčásti parků, zčásti zahrad – propojenou chodníky a cyklostezkami. Tato síť by plnila funkci estetickou, rekreační, zlepšovala by klima, produkovala čerstvé biopotraviny, vytvářela pracovní místa. Kniha je podložena případovými studiemi z řady zemí, argumentace se opírá o kvantifikovaná data z oblasti ekonomie, environmentalistiky a sociologie.

Jelikož v mnoha českých a moravských městech jsme zatím spíše svědky zběsilé snahy zatlačit veřejnou zeleň, obklopit stromy živičným krunýřem a předláždit každý dosud zbylý metr trávníku, může se nám permakulturní urbanistický přístup zdát nedosažitelnou utopií. Čeští a slovenští autoři a instituce zabývající se permakulturním designem se většinou orientují na individuální zahrádky a rodinné stavby – tedy na to, co může být v našich podmínkách realizováno soukromou iniciativou. Uvedenou rovinu snad nejvýrazněji přesahuje slovenský architekt Eugen Nagy aplikující rozsáhlé zkušenosti zahraničních kolegů, zejména rakouských. Nagy je autorem publikace Manuál ekologickej výstavby vydané v roce 1999.

Spontánní experiment s adaptací na ropný zlom: Kuba

Rozpad sovětského bloku způsobil vážné problémy řadě zemí. Mezi nejhůře postižené patřily jedny z posledních „socialistických“ států: Severní Korea a Kuba. Základním problémem obou se stalo zajištění potravinové soběstačnosti v okamžiku, kdy dodávky ropy z doposud sponzorského SSSR v podstatě naráz ustaly. Obě země měly vybudováno „socialistické“ zemědělství ve stylu „zelené revoluce“ – založené na západní technologii a vyžadující značné dodatečné vstupy v podobě průmyslových hnojiv i nafty. Jakkoliv nelze přehlížet rozdíly mezi výchozími korejskými a kubánskými podmínkami, plynoucí z odlišné geografické polohy, klimatu, úrodnosti půdy a podobně, skutečností zůstává, že extrémně strnulá KLDR nebyla schopna na statu quo absolutně nic změnit. O adaptaci zde nelze vůbec mluvit – pokud ovšem za ni nepovažujeme vydírání mezinárodního společenství raketovým a jaderným programem, kterým si Pchjongjang vymohl poskytování potravinové pomoci.

Naproti tomu Kuba skýtá pohled značně odlišný. Reforma zemědělství bohatě čerpala z dlouholetých výzkumů kubánských vědců v oblasti organického zemědělství, biopesticidů a bioherbicidů. Budování městských zahrad však začalo spontánně zdola zakládáním místních kooperativů a režim po určitém váhání iniciativu obyvatelstva podpořil. Kuba je dnes v potravinářství soběstačná a Havana pokrývá polovinu své denní spotřeby zeleniny úrodou vypěstovanou v městských zahradách, na balkónech a střechách.

Ačkoliv má Castrova diktatura ve světě oprávněně nedobrou pověst kvůli porušování lidských práv a panující nesvobodě, nelze přehlížet ani schopnost kubánské společnosti vyrovnat se s dramatickým poklesem dodávek neobnovitelných zdrojů. Zásluha režimu na těchto výkonech Kubánců je přirozeně mizivá, omezuje se vesměs na rozhodnutí nepřekážet vědeckému výzkumu a soukromé iniciativě. Případ KLDR nicméně ukazuje, že v podmínkách byrokratických diktatur sovětského typu taková benevolence vůbec nemusí být samozřejmá. Severokorejský režim, stejně jako stalinský ve 30. letech 20. století, upřednostnil udržení naprosté politické kontroly i za cenu hladomoru.

Autoři projektu CPULs věnují komplexnímu zhodnocení kubánských zkušeností opravdu velké úsilí. Přirozeně, že rozpadající se stará Havana, do níž Castro desítky let neinvestuje, má k realizaci jejich projektu udržitelného města dost daleko. O to však v dané souvislosti nejde. Kuba ve studii o CPULs vystupuje jako příklad úspěšného zvládnutí úkolu přejít v krátké době z průmyslového zemědělství na zemědělství ekologické – vždyť 80% veškerých kubánských potravin dnes tvoří biopotraviny. Režim nepřekáží zřizování městských zahrad, tvořivosti a imaginaci obyvatel, a tato skutečnost umožňuje říci, že projekt urbánního zemědělství není čirou fantazií vzniklou za zeleným stolem kdesi v Londýně. Kdo by za studií Viljoena a spol. hledal propagaci kubánského politického režimu, velmi by se zmýlil.

Britské zkušenosti versus „Zelení Khmerové“

Českého čtenáře patrně dost překvapí, že Hopkins ve své recenzi píše: „´CPULs´ obsahuje nejlepší dějiny urbánního zemědělství ve Velké Británii, jaké jsem kdy četl“. V knize lze nalézt fotografie zemědělských parcel v Clapham Common a pěstování zeleniny na střechách londýnských domů v době 2. světové války, kdy Británie pokrývala 10% spotřeby potravin produkcí ze záhumenků a zahrad. V současnosti tento systém zažívá své znovuzrození, neboť se objevila rozsáhlá poptávka po lokálně produkovaných potravinách. Vzniká tak možnost zredukovat potřebu produkce průmyslových potravin, jejich balení a dopravy. Prodej čerstvých, lokálně pěstovaných potravin na městském trhu je pak zcela logickou variantou. Pokud občas dochází k pravému opaku, kdy například britská jablka jsou letecky převážena do Jihoafrické republiky k leštění a voskování (jak upozorňuje Helena Norbert-Hodge v rozhovoru pro Literární noviny z 26. června), jde toto plýtvání na vrub iracionálně dotované globální dopravě.

Projekt architektonického studia Viljoen and Bohn rozvrhuje přebudování Londýna podle zásad CPULs do roku 2045. Je samozřejmě vrcholně nepravděpodobné, že se projekt někdy v navržené podobě uskuteční. Může však přesto v budoucnu významně ovlivnit rozhodování o podobě britského hlavního města.

Jednou z nejčastějších námitek odpůrců „zelenání“ dnešních společností je výpad: „Ale vy byste chtěli zrušit města a vrátit se na stromy, jste stejní jako Pol Pot“. A následuje obvykle snůška sloganů vyčtených z publikací Občanského institutu. Podle nich jsou všichni ochránci životního prostředí, kteří se věnují i sociální stránce věci, nejen čištění potůčků nebo přenášení žab, proticivilizačními aktivisty srovnatelnými s kambodžskými Rudými Khmery.

Ve skutečnosti se centra současných velkoměst sama postupně stávají neobyvatelnými v důsledku jejich kolonizace velkými společnostmi a úřady, ale také kvůli neregulovanému rozvoji automobilismu. „Zelenání“ měst, jehož pregnantním vyjádřením je koncepce CPULs, naopak činí tato města lépe obyvatelnými a také lépe připravenými na éru drahých paliv, k níž směřujeme. Některé realizované evropské projekty ekologicky příznivé renovace městských center – německý Berlín-Kreuzberg, dánské Kolding nebo Hedebygade – se soustředily na úspory energie, případně vody, alternativní dopravu a hospodaření s odpady, avšak s městským zemědělstvím nepočítaly. Případné další zdražování ropných paliv ovšem záhy přinese i zdražení potravin. V tom případě se dosavadní pohled na využívání městského prostoru může velmi rychle změnit.

Od poloviny letošního července se začne vyhrocovat napětí kolem íránského jaderného programu a jeho důsledkem se stane další výrazné zdražování „černého zlata“. Projekty typu CPULs nabízejí cestu ke snížení naší závislosti na dodávkách této suroviny. I ti, kdo se ve městech s ubývající zelení a zatrubněnými potoky cítí spokojeni, by se přinejmenším z tohoto důvodu měli vážně zamyslet nad řešeními, která by velkým sídlům přinesla alespoň částečnou potravinovou soběstačnost.