Názory, komentáře, publicistika

„Podobné věci jsem zažil předtím tak jednou nebo dvakrát,“ říká Mitch Kapor, softwarový průkopník a šéf Open Source Foundation. „Jsme na začátku Velkého třesku příští informační revoluce.“ Wikimánie se nyní šíří po celém Harvardu, neboť obvykle klidné prázdninové prostředí univerzity narušily stovky extravagantních wikipedistů, kteří se zde sešli na svém druhém výročním setkání, aby zhodnotili svůj projekt vytváření otevřené online encyklopedie ve všech jazycích.

• diskuse [počet příspěvků: 3]

Utrpenie má svoje medze, ale strach je nekonečný (latinské príslovie). Už v prvotnopospolnej spoločnosti bolo známe magické pôsobenie strachu na nepriateľa. Zastrašujúci bojový krik robil víťazov aj bez zbraní. Aj v súčasnosti je mágia strachu veľmi silná. Sme konfrontovaní so živelnými pohromami, existenčným strachom, kriminalitou, vojnami, nehodami, rôznymi predpoveďami o blížiacej sa apokalypse, strachom z neúspechu, zo smrti, z drogovej závislosti detí, strach zo všetkého a z každého.

• diskuse [počet příspěvků: 3]

Nedávno sme videli český film Štěstí. Už pri čítaní recenzie sa človek mohol cítiť natoľko dojato, že to zaváňalo hormonálnou nerovnováhou. Pritom šlo o celkom jednoduché veci – súcit, zodpovednosť za slabších, ktorá dostane prednosť pred osobnými záujmami. Akoby sme sa chodili do kina „nadopovať“ katarzným pocitom a uistením, že vyššie spomínané hodnoty vôbec existujú.

Je všeobecne známym poznatkom, že ľudia sú sociálne bytosti a vyhľadávajú spoločnosť iných ľudí, s ktorými vstupujú do medziľudských vzťahov. Jedným z najcennejších vzťahov v našej kultúre je partnerský vzťah, ktorý je symbolom hlbokej intimity a dôvery dvoch ľudí. Partnerský vzťah je predovšetkým emocionálnym vzťahom, ktorého platnosť je legitimizovaná spoločnosťou. Je rovnako všeobecne známe, že funkčné partnerské vzťahy zvyšujú kvalitu života jednotlivcov v rôznych oblastiach ich života, či už je to práca, štúdium, vzťahy s ostatnými ľuďmi atď.

• diskuse [počet příspěvků: 1]

Dne 9.2. 2006 schválil Senát, v rámci zákona o životním a existenčním minimu, zvýšení rodičovského příspěvku na 40% hrubé mzdy v nepodnikatelské sféře. Je to velký posun v posuzování přímé péče o děti. Při projednávání v plénu předložil senátor Martin Mejstřík pozměňovací návrh, který by zvýhodnil rodiny s dětmi narozenými současně, tedy s dvojčaty a vícerčaty. Tento „revoluční“ krok otevřel konečně po letech problém rodin s dětmi z vícečetných porodů i politikům.

Myslím, že každý z nás má zkušenost z otázkou: „Dejte mi aspoň pět korun na polívku“ nebo s něčím podobným. Mnohé to pobuřuje a nadávají, někteří sahají do svých kapes hledaje těch pár korun. Málokdo se však zamyslí nad důsledkem svého jednání, nebo proč vlastně se z těchto lidí stávají lidé bez domova. Jaké je k tomu vedou jejich sociální důvody, nebo zda není jiné a méně ponižující cesty.

Příběhy uprchlíků, ať už těch dobrovolných či z donucení, v našem světě jen málokdy končí happy-endem. Jednou z mála výjimek je v tomto ohledu příběh krymských Tatarů, sympaticky nezdolného národa, který byl Stalinem ve čtyřicátých létech na základě smyšleného obvinění z kolaborace s nacisty deportován do střední Asie. Podobně jako v případě Čečenců, byla to stalinská deportace ve vší své hrůznosti – jen v jejím průběhu zahynuly desetitisíce lidí. Někteří z pamětníků těchto událostí ještě žijí a s naprostou otevřeností sdílejí své vzpomínky. Tito lidé stejně jako jejich potomci dostali slovo ve výborném filmovém dokumentu Petrušky Šustrové Vyhnání a návrat krymských Tatarů.

„Chceme mít dítě.“ Rozhodnete se s partnerem, partnerkou, manželem, manželkou. Přestanete používat antikoncepci a myslíte si, že za chvíli se dostaví výsledek. Ale ouha! Uplyne jeden rok, druhý a potomek stále nikde. Navštívíte tedy specialistu, projdete s partnerem vyšetřeními a specialista vám sdělí verdikt: „Podle výsledků máte bez asistované reprodukce malou nebo téměř žádnou šanci na početí potomka.“ Nezapomene vás ale uklidnit: „V dnešní době je to celkem normální. Neplodných párů přibývá, ale věda jde mílovými kroky kupředu, takže existuje šance, že s pomocí asistované reprodukce se potomka dočkáte. Nic vám nebrání okamžitě začít.“ Tak takhle to probíhá už několik let. Od jara příštího roku by ovšem mohla nastat úplně jiná situace. Možnost využít metod asistované reprodukce by některým párům mohl zakazovat sám zákon...

Hospodářská krize 30. let 20. století vyprodukovala masu extrémně chudých lidí. Právě na nich stavěl nacismus. V podobné situaci jsou dnes milióny lidí po celém světě. A právě na jejich pocitu vyloučení staví terorismus. Naposledy uhodil ve čtvrtek 7. července, kdy se extrémní chudoba dostala na jednání skupiny G 8 ve skotském Gleneagles.

• diskuse [počet příspěvků: 1]

Chudoba a stagnace Afriky je považována za největší tragédii naší doby. Evropský přístup k Africe a řadě dalších chudým zemím však stále trpí podivnou schizofrenií: na jedné straně je upřímná snaha zvýšit rozvojovou pomoc a zmírnit chudobu, na straně druhé agresivní tlak na otevření trhů nejchudších zemí evropským vývozům. Jednou rukou Africe pomáháme, druhou rukou ji tlačíme ke zdi. Snad nejmarkantnější ukázkou jsou tzv. Dohody o hospodářském partnerství (EPA), které Evropská unie právě projednává se skupinou 79 afrických, karibských a tichomořských států (ACP). Jelikož náš stát už rok nese spoluodpovědnost za evropskou obchodní politiku - a zároveň odpovídá za efektivnost rozvojové pomoci placené českými daňovými poplatníky – stává se toto téma nanejvýš aktuálním i pro nás.

Nestává se příliš často, že by u nás vznikl dokument, který by svou perspektivou dalece překračoval hranice této země. Film Martina Marečka nazvaný Zdroj, uvedený v premiéře na festivalu Jeden svět, zahleděnost české kotliny překonává hned ve dvojím smyslu – prostorovém a mentálním. Režisér se rozhodl zpracovat téma porušování lidských práv ve vzdáleném Ázerbájdžánu, o němž je přesvědčen, že je děsivě blízké.

„Modely ekonomů jsou příliš zjednodušené. Musíme jim připomínat, že vycházejí z neudržitelných hodnot a že jejich „věda“ se snaží řídit celý svět, i když mu nerozumí,“ říká Naďa Johanisová, jedna ze zakladatelek občanského sdružení Trast pro ekonomiku a společnost.