Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > zprávy
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Lidská práva zdravotně postižených v roce 2001

25. 6. 2002 - BRNO [Infoposel]

Na prahu nového tisíciletí, v roce 2001, pokračoval v oblasti postavení zdravotně postižených ve společnosti vývoj, který přesahuje z minulých let. U značného množství okruhů je možno poukázat na nedostatky a problémy, které se staly předmětem zpráv již v minulých letech. Objevily se však i nové skutečnosti potvrzující, že pro český stát, státní a další orgány nejsou otázky společenského (a právního) postavení zdravotně postižených prioritou.

Z minulých let přetrvává zejména vědomí "historické neodpovědnosti" za systémové diskriminační a segregační přístupy, kterými česká společnost a tehdejší totalitní stát vydělovala zdravotně postižené ze svého středu. Tato historická příkoří mající mnohdy podobu systémové diskriminace a individuálních trestných činů nebyla dosud pojmenována, nebyla o nich vedena diskuse a proto se za tato prokazatelně nelidská opatření zdravotně postiženým dosud nikdo neomluvil. Právě vědomí "neodpovědnosti" se nadále projevuje na situaci zejména v následujících oblastech: pokračující problémy minulých let v oblasti poskytování sociálních služeb přešly v doslovnou krizi ústavnictví v jeho dnešní podobě. Nadále se spíše prohloubily nedostatky v rovnoprávném přístupu dětí se zdravotním postižením ke vzdělávání v prostředí běžných, zpravidla základních škol. Výše uvedené tvrzení o "nezájmu" státu a jeho orgánů o problematiku zdravotně postižených je možno dokumentovat na příkladu pokusu o doplnění Listiny základních práv a svobod o zákaz diskriminace zdravotně postižených. Dále na přístupu Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy k plnění úkolů Národního plánu pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením či postupu Ministerstva dopravy při přijímání vyhlášky č.301/2001 Sb. a v neposlední řadě Ministerstva práce a sociálních věcí (i vlády jako celku) při novelizaci právní úpravy poskytování příspěvku při péči o blízkou a jinou osobu.

Snaha navrhovatelů z řad poslanců směřovala v závěru roku 2001 k tomu, aby osoba pečující o těžce zdravotně postiženého mohla v určitých případech získat ještě příjem z výdělečné činnosti (do 1,5 násobku částky životního minima) k vlastnímu příspěvku. Jednalo se o návrh, který by danou oblast učinil srovnatelnou s nedávnou úpravou podmínek péče o děti "zdravé" v režimu zákona o státní sociální podpoře (rodičovský příspěvek). Přestože úprava zákona o státní sociální podpoře byla projednávána na návrh vlády České republiky, ve své podstatě totožná úprava poslanců byla vládou k projednání v Poslanecké sněmovně nedoporučena!

Z hlediska zlepšování informovanosti veřejnosti o otázkách a problémech provázejících zdravotní postižení jsme se v roce 2001 častěji setkávali se zdravotně postiženými a jejich problémy i úspěchy na televizních obrazovkách i v tištěných médiích.

Značnou roli při zvyšování povědomí veřejnosti o životě a možnostech zdravotně postižených sehrála reklamní kampaň zaměřená na podporu sportovců se zdravotním postižením a z jejich středu paralympioniků.

V Evropě a Evropské Unii se postavení zdravotně postižených stává stále více otázkou zasluhující přístup i vrcholných orgánů. Proto Evropská Unie vyhlásila rok 2003 rokem zdravotně postižených. V orgánech Unie vrcholí práce na přípravě a přijetí "Evropské směrnice o zákazu diskriminace zdravotně postižených". V České republice již před dvěma lety vrcholný orgán hnutí zdravotně postižených předložil členům Parlamentu ČR návrh na doplnění Listiny základních práv a svobod o zákaz diskriminace zdravotně postižených. Podle ust. čl. 3 Listiny základních práv a svobod:

"Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení."

Úsilí zdravotně postižených vedlo nakonec i místopředsedu vlády České republiky PhDr. Vladimíra Špidlu k osvojení zmíněného legislativního návrhu, který předložil do vnějšího připomínkového řízení na jaře roku 2001. Bez většího zájmu veřejnosti a zainteresovaných tento návrh Legislativní rada vlády ČR zamítla jako nepotřebný. Přitom doplnění výše uvedených titulů potvrzujících zákaz diskriminace o sousloví "zdravotního stavu" je naprosto důvodným a oprávněným požadavkem menšiny zdravotně postižených.

Uvedená antidiskriminační klauzule našeho katalogu lidských práv a svobod tedy nadále neobsahuje explicitně ustanovení o zákazu diskriminace z důvodu existence zdravotního postižení. Znamená to tedy, že zdravotní postižení nebylo a není příčinou diskriminace jeho nositelů? Opak je pravdou. Silné diskriminační postoje jsou zaznamenány ve všech etapách vývoje lidské společnosti. Ojediněle na sebe braly podobu snahy o fyzickou likvidaci jednotlivců či genocidu celé minoritní skupiny. V demokratických státech konce dvacátého století se diskriminační tlaky projevují pochopitelně v jiných oblastech a jinými způsoby. Jde zejména o dlouhodobé nerespektování základních a zásadních odlišností, které tato minorita zpravidla má. Jedná se o složitou a propletenou síť utkanou předivem silných a zakořeněných diskriminačních tradic v oblasti společenských zvyků a vztahů, architektonických, vzdělanostních a pracovních bariér, jakož i individuálních postojů a soudů "o"zdravotním postižení a jeho nositeli". Z čistě legislativního hlediska nemá přímé neuvedení zdravotního postižení mezi tituly vylučujícími diskriminaci žádný bezprostředně záporný vliv. Zdravotně postižení jsou totiž, stejně jako všichni ostatní občané, zahrnutí pod označení "ani z jiného důvodu". Začlenění skupiny zdravotně postižených do znění čl. 3 Listiny základních práv a svobod se tak stává spíše otázkou společenského uznání práv této minority. Výslovně uvedení zdravotně postižených v uvedeném ustanovení by rovněž znamenalo uznání reálných diskriminačních tendencí jimž byla a je tato minorita vystavena, jakož i explicitní vyjádření vůle majoritní většiny společnosti po jejich odstranění. Právě vzhledem k výše uvedenému je postup vlády České republiky a jejích orgánů zklamáním.

Konec roku 2001 byl (již poněkolikáté prodlouženým) konečným termínem pro splnění řady důležitých úkolů vyplývajících z vládou přijatého dokumentu Národní plán opatření pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. V oblasti vzdělávání a školství se jednalo o řadu dílčích úkolů a některé, z pohledu zdravotně postižených, naprosto zásadní. Jedná se zejména o zakotvení práva svobodné volby vzdělávací cesty pro dítě s postižením přímo do zákona, odstranění diskriminačního ustanovení vyhlášky č. 291/1991 Sb. o základní škole znemožňující řediteli školy přijmout "legálně" do ročníku školy dítě s mentálním postižením. Dalším zásadním úkolem byl požadavek upravit náležitosti pobytu dítěte s postižením v tzv. běžné škole normami ministerské vyhlášky - jak to ostatně tomuto správnímu orgánu již dvanáct let (sic!) ukládá zákon č. 546/1990 Sb. o státní správě a samosprávě ve školství.

Žádné z těchto tří klíčových opatření na nichž se v roce 1997 (!!!) dohodly reprezentace zdravotně postižených s vládními úředníky nebyl splněn, přestože původní termín byl stanoven na konec roku 1998. V praxi tak přetrvává stav, kdy zákonný zástupce usilující o přijetí dítěte s postižením do tzv. běžné školy nemá pro svůj požadavek oporu v žádné právní normě. Základní náležitosti pobytu na škole upravuje pouze interní směrnice ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která je již po tři roky nezměněná, bez schopnosti skutečně adekvátním způsobem reagovat na otázky, které pobyt dítěte s postižením v kolektivu třídy a školy přináší. A to nejen dítěti s postižením a jeho zástupcům, nýbrž i škole jako instituci a pedagogickým pracovníkům. Obrovským problémem ve školství je právně neupravený prostor posuzování zdravotního stavu dítěte a z něj vyplývajících speciálně pedagogických (vzdělávacích) potřeb. Jsme nadále svědky subjektivního posuzování skutečného stavu dítěte a jeho vzdělávacích potřeb. Síť poradenských institucí (primárně Speciálně pedagogická centra) je nedostatečná, adekvátním způsobem není vymezena jejich působnost v tzv. školské integraci. Na druhé straně pokračovalo v roce 2001 zlepšování podmínek pro vzdělávání studentů se zdravotním postižením na vysokých školách, mj. i díky dotacím MŠMT.

Ukázkou "krátkozrakého" a "vrchnostenského" přístupu i ke zcela oprávněným požadavkům zdravotně postižených a jejich reprezentací se stal postup Ministerstva dopravy ČR při přijímání vyhlášky č. 301/2001 Sb. Konkrétně v ust. § 11 této normy Ministerstvo původně souhlasilo s doporučením reprezentací zdravotně postižených, aby znění normy respektovalo stav (legislativní) v Evropské Unii. Jedná se o povinnost, aby byly prostředky hromadné dopravy osob u nás přizpůsobeny bezbariérově. Tzn., že by Česká republika reagovala s požadovaným a přiměřeným předstihem na budoucí stav po našem přijetí do EU a provozovatelům - dopravcům by byl poskytnut přiměřený prostor pro postupnou obměnu vozového parku. Přitom je zřejmé, že tento požadavek není jen "potřebou" zdravotně postiženým ale (možná zejména) dalších stovek tisíců občanů vyššího věku, kteří by tuto možnost "bezbariérové" dopravy jednoznačně přivítali.

V loňském roce se postupně projevily nedostatky právní úpravy tzv. opatrovnictví osob zbavených způsobilosti k právním úkonům. Na některé z nich poukazovaly organizace zdravotně postižených a duševně nemocných, jakož i organizace na ochranu lidských práv již delší dobu. Konkrétně se jedná o náležitosti ustanovení § 193 Občanského soudního řádu. Podle něj je možno, byť i jen ve výjimečných případech, zbavit občana způsobilosti k právním úkonům i bez toho, že by byl o tomto kroku vůbec informován. I v médiích tak byl široce publikován příběh občanky z Prahy, která byla na základě komplotu navrhovatelů s psychiatry a nekvalitní práce justice zbavena způsobilosti k právním úkonům. Samozřejmě na návrh "nejbližších". Přičemž pravým důvodem, jako ve většině podobných případů, se stal majetek takto postižené občanky. Dalším problémem se jeví postup opatrovnického soudu při řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům u občanů se zdravotním postižením (hlubšími stupni mentální retardace) k němuž zpravidla dochází kolem 18 roku věku na návrh rodičů. Právě rodiče - v drtivé většině případů osoby nesoucí na svých bedrech břímě péče o těžce postižené dítě - mívají značné psychické (nakonec i faktické) obavy z takového kroku. Po podání návrhu jsou totiž "prověřováni" k tomu, zda mohou funkci opatrovníka svého vlastního dítěte vykonávat. Jakkoliv se na první pohled může takové opatření jevit rozumným ve vztahu k ochraně práv a zájmů samotného dítěte- občana s mentálním postižením, opak je pravdou. Celé řízení je postaveno na "presumpci podezření" vůči jeho rodičům.

Žádoucím se jeví taková právní úprava, která zakotví právo rodiče dítěte s těžším mentálním postižením na "automatický" výkon funkce opatrovníka, nebrání-li tomu zvláštní důvody. Těmi můžeme - ve shodě s požadavkem ochrany mentálně postižených - rozumět např. nesouhlas orgánu péče o děti podložený faktickými zjištěními dotýkajícími se způsobu plnění práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti (zde) navrhovatelů. Jinak řečeno ve shodě s lidskými právy rodičů i samotných dětí s mentálním postižení bude "obrácení dosavadního gardu" posuzování vhodnosti rodičů k výkonu funkce opatrovníka.

Samostatnou a velmi bolestnou kapitolou výkonu opatrovnictví je situace občanů s mentálním postižením a duševně nemocných, kterým je ustanoven opatrovník orgán státní správy. V praxi nejsou výjimkou situace, kdy tzv. zdravotnické zařízení - jedná se zpravidla o ústav sociální péče - je opatrovníkem i několika desítek občanů, kteří jsou navíc klienty či spíše chovanci daného zařízení. V praxi je tak v podstatě znemožněna účinná ochrana jejich práv a zájmů, jak o tom svědčí i následující příklady.

Krize českého ústavnictví, jak jsme o ní psali výše, se postupně hromadila. Stávající právní a faktický stav založený nevyhovujícími normami (obecná ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení a zejména vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb.) prodlužoval "socialistickou" agónii ve vztahu klienta zařízení a zařízení samotného. Forma přijímání, průběh pobytu, základní práva a povinnosti, druhy zařízení, to vše upravuje 27 paragrafu vyhlášky jedenáct let staré. Každoročně se opakujícím argumentem státního orgánu odpovědného za oblast ústavnictví, a to v podstatě již od poloviny 90. let - Ministerstva práce a sociálních věcí - se stalo tvrzení o nově připravované legislativě. Jakkoliv byly podnikány větší či menší kroky v daném směru, skutečností je stav, kdy i v roce 2002 budou desítky tisíc občanů v těchto zařízeních pobývat nikoliv na základě "soukromoprávní dohody", nýbrž na základě veřejnoprávního "správního rozhodnutí" orgánu státní správy, spolu se systémem pořadníků čekatelů, rozhodnutí o přijetí? atd. atd. Tento odosobněný vztah ke klientovi vyvrcholil v ojedinělých případech v řadu tragických a až nepochopitelných skutečností. Postupně jsme tak v závěru 90. let byli svědky nevyjasněného úmrtí s cizím zaviněním u klientky ústavu sociální péče na Moravě, smrti klientky ústavu ve východních Čechách následkem šoku z vařící vody ve sprchách, smrti klienta ústavu sociální péče v týchž východních Čechách na zauzlení střev, přičemž mu po několik dlouhých dnů nebyl personál ústavu schopen zajistit adekvátní pomoc, včetně toho, že "zapomněl" informovat příbuzné. V roce 2001 jsme byli svědky "drobnějšího" porušování lidských práv klientů ústavů. V ústavu ve východních Čechách postupoval personál ústavu, u vědomí a podpoře svých nadřízených, podle vnitřní směrnice, která byla v mnoha bodech prokazatelně protiprávní.

Ze strany klientů ústavu, bývalých zaměstnanců, byla vznesena řada obvinění vůči vedení ústavu, z nichž některá velmi závažná. Jednalo se zejména o prvky omezování osobní svobody klientů, nejasnosti ve způsobech nakládání s finančními prostředky klientů, využívání jejich pracovní síly "mimoprávním" způsobem a řadu dalších. Případ je dosud v šetření orgánů Policie ČR, pozornost mu věnovala média. Po prvotním zájmu nebylo možno zaznamenat žádnou reakci MPSV či místně příslušného orgánů zřizovatele - Okresního úřadu v Pardubicích. V praxi tak - paradoxně - jedinou reakcí, byl návrh vedení daného ústavu, aby Okresní soud v Pardubicích zbavil klienta, který na nekalé praktiky poukázal, způsobilosti k právním úkonům?. V Olomouci je orgány služby pro odhalování korupce šetřen případ ovlivňování vedoucího pracovníka ústavu sociální péče nadřízeným představitelem zřizovatele (Okresního úřadu) ve věci manipulace zakázky v hodnotě několika milionů korun.

Prostředkem nátlaku na "nepohodlné" pracovníky ústavů bylo např. snižování rozpočtu, což vedlo a vede ke snižování kvality speciálně pedagogické a výchovné péče o umístěné klienty. Oba příklady jsou tak nejen ukázkou nekvalitního výkonu řídící práce tamních vedoucích pracovníků, ale potvrzují i tezi o systémovém pochybení, které je založeno v organizace ústavnictví u nás. Neexistence standardů péče, nízká úroveň znalostí vedoucích představitelů orgánů zřizovatelů i mnoha pracovníků jednotlivých zařízení, prostor pro subjektivní rozhodování, nízké finanční normativy poskytované státem, to vše dohromady vytváří současnou situaci, v níž je možno otevřeně hovořit o krizi ústavnictví. O nevyjasněném postavení těchto institucí do budoucna svědčí i fakt, že při plánovaném přenosu kompetencí k zařízením primárně na obce - a tedy faktickém přiblížení ústavů skutečným potřebám místních komunit - došlo k situaci, že z 468 zařízení projevily obce ČR zájem o převzetí pouhých 4 zařízení. Všechna ostatní by měla s reorganizací státní správy a zánikem Okresních úřadů jako dosavadních dominantních zřizovatelů přejít pod kraje. Skutečná změna systému poskytování rezidenčních (a nejen jich) služeb, se tak znovu oddálí o několik let.


Mgr. PaedDr. Jan Michalík, Ph.D.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:


Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz