UNHCR zahajuje kampaň pro řešení problému osob bez státní příslušnosti
25.8.2011
ŽENEVA [UNHCR OSN]
Autor: Marta Miklušáková, tel: 257 199 860-1
V souladu s českou právní úpravou, zejména se zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, i Úmluvou o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 se osoba bez státního občanství označuje pojmem “bezdomovec”, absence státní příslušnosti termínem “bezdomovectví”.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) byl pověřen tím, aby bezdomovectví předcházel. Dne 25. srpna zahajuje UNHCR kampaň, jejímž cílem je poukázat na toto často přehlížené téma a snížit na celém světě počet lidí, kteří jsou bez státní příslušnosti. Kampaň začíná jen pár dní před 50. výročím uzavření Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku 1961, které si připomeneme 30. srpna 2011.
Absence nebo ztráta státní příslušnosti má mnoho příčin, často v nevyhovujících právních úpravách. Následky takového stavu ale mohou být pro lidi katastrofální. Jelikož osoby bez státní příslušnosti nejsou občany žádného státu, jsou jim obvykle upírána základní práva i přístup k zaměstnání, bydlení, vzdělání nebo zdravotní péči. V mnoha případech nemohou vlastnit majetek, zřídit si bankovní účet, legálně uzavřít sňatek, zapsat narozené dítě do matriky. Někteří bezdomovci jsou zbavováni osobní svobody v detenčních zařízeních, protože nemohou prokázat svou totožnost.
„Tito lidé zoufale potřebují pomoc, protože žijí v bezvýchodném právním vakuu,“ říká António Guterres, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky. „Absence státní příslušnosti znamená v životě člověka obrovské neštěstí. Jde-li o početnější skupiny, může navíc jejich sociální vyloučení vyvolávat napětí ve společnosti, kde žijí, a někdy bývá i zdrojem konfliktu.“
Podle odhadů UNHCR žije na světě až 12 miliónů osob bez státní příslušnosti, stanovit přesné počty je ale obtížné kvůli rozdílným evidencím těchto lidí i odlišným definicím bezdomovectví. UNHCR chce tyto nejasnosti ukončit, zvýšit povědomí o mezinárodní právní definici a současně zlepšit své vlastní metody shromažďování údajů o populacích osob bez státní příslušnosti.
Podle UNHCR žije nejvíce osob bez státní příslušnosti v jihovýchodní a střední Asii, východní Evropě a na Středním východě. S bezdomovectvím se ale můžeme setkat i kdekoli jinde na světě: neomezuje se ani na vybrané země ani na určité společenské vrstvy.
Nové státy
Rozdělení státního území je z hlediska vzniku bezdomovectví vždy rizikem, zejména tehdy, pokud se otázce státního občanství nevěnuje pozornost od samého začátku jednání o rozpadu původního státu. V červenci svět uvítal vznik Jižního Súdánu, otázkou ale je, jak budou nově vzniklé státy uplatňovat státoobčanské úpravy.
„Rozpad a vznik nových států, změny územní svrchovanosti i hranic patřily v posledních dvaceti letech k nejčastějším příčinám bezdomovectví. Občané států, které zanikly, občanství nově vzniklého státu nezískali. Pokud nejsou nové zákony připraveny pečlivě, mnoho lidí může skončit bez občanství,“ říká Mark Manly, vedoucí odboru pro bezdomovectví UNHCR.
Příkladem může být rozpad Sovětského svazu či Jugoslávie, v jejichž důsledku se bez občanství ocitly sta tisíce lidí. Největší silou tyto změny často dopadají právě na příslušníky již beztak marginalizovaných etnických či sociálních skupin.
Situace po rozpadu Československa
S problematikou bezdomovectví má bohaté zkušenosti také Česká republika, i když se v této souvislosti hovoří spíše o bezdomovectví de facto než absenci státní příslušnosti de iure.
Po rozpadu Československa sice většina bývalých československých občanů nabyla automaticky občanství České republiky nebo občanství Slovenské republiky, situace ale byla mnohem složitější. Nové občanství se totiž odvíjelo od místa narození pouze v případě lidí narozených před rokem 1954, u všech mladších pak od občanství rodičů.
Statisíce lidí tak byly formálně považovány za občany Slovenské republiky, ačkoli k ní neměly žádný vztah. Nejenom, že se jednalo o příslušníky druhé nebo někdy i třetí generace lidí žijících na území České republiky, ale obvykle nikdo z těchto lidí na Slovensku ani nebyl. Ještě absurdnější byla například situace dětí v ústavní výchově narozených na území dnešní České republiky či dětí adoptovaných, neboť i jejich občanství se zprvu odvíjelo od občanství biologických, nikoli adoptivních rodičů. Po rozpadu federace tak mnohé rodiny zjistily, že mají ze dne na den doma malého cizince, zatímco malý cizinec nemnohdy při této příležitosti zjistil, že byl adoptován.
Možnost tzv. volby občanství byla do velké míry pouze iluzorní: Formální náležitosti i průběh řízení se v podstatě nelišil od běžné žádosti o udělení státního občanství, jinými slovy byl natolik náročný, že většina lidí, jichž se problém týkal, nemohla této možnosti nabytí české státní příslušnosti využít. Malí cizinci se stali i z dětí z neúplných rodin, pokud rodič byl schopen české občanství vyřídit pro sebe, ale bez souhlasu druhého rodiče nebyl schopen českou státní příslušnost vyřídit dětem.
Lhůta k provedení tzv. volby byla stanovena na jeden rok (později prodloužená o půl roku), přičemž naprostá většina osob, kterých se problém týkal, s ním byla konfrontována až uplynutí této lhůty. Tito lidé tedy byli možnosti této volby fakticky zbaveni.
Situace se významně dotkla i značného množství českých občanů, kteří provedli volbu slovenského občanství v oprávněném domnění, že tím nabudou občanství obou nově vzniklých států. Nezákonné popírání českého občanství, k němuž se v těchto případech následně uchýlily příslušné orgány České republiky, změnilo až rozhodnutí Ústavního soudu z r. 1997, který dal této skupině lidí za pravdu.
Ženy a děti v ohrožení
Bezdomovectví se navíc může předávat z pokolení na pokolení. Ve většině případů platí, že když jsou rodiče bez státní příslušnosti, jejich děti se do téhož postavení dostanou v okamžiku, kdy se narodí. Strádání a vyloučení, jež s sebou bezdomovectví přináší, tak přechází na další generace. Děti bez občanství se ale jen s velkými obtížemi zapojují do vzdělávacího systému a stejně problematický je i jejich přístup k základním službám.
K bezdomovectví přispívá i diskriminace žen: Analýza UNHCR upozornila na to, že nejméně třicet zemí uplatňuje zákony o občanství, které diskriminují ženy. V některých zemích hrozí ženám a jejich dětem ztráta státní příslušnosti, pokud se provdají za cizince. Mnoho států také neumožňuje, aby děti nabyly občanství po matce.
Mnohé státy se ale stále více snaží ve svých zákonech genderovou nerovnoprávnost odstranit. Například Egypt (2004), Indonésie (2006), Bangladéš (2009), Keňa (2010) a Tunisko (2010) upravily státoobčanské předpisy tak, aby ženám zaručovaly stejná práva jako mužům ohledně zachování státní příslušnosti a jejího přechodu na potomky. Změna genderově diskriminačních zákonů o občanství je jedním z cílů, které si UNHCR vytýčilo u příležitosti 50. výročí uzavření Úmluvy o bezdomovectví.
Etnická diskriminace
Základním motivem většiny případů bezdomovectví je etnická a rasová diskriminace, přičemž k řešení problému velmi často chybí politická vůle. Mezi skupinami osob, které přišly o občanství v důsledku vzniku nového státního území, jsou muslimští obyvatelé (Rohingyové) severní oblasti Rakhinského státu v Barmě, některé horské kmeny v Thajsku či beduíni v zemích okolo Perského zálivu. I když většina Romů má státní příslušnost země, kde žijí, v různých částech Evropy stále ještě najdeme tisíce příslušníků tohoto etnika bez občanství. Tyto skupiny obyvatel jsou již tak marginalizovány, že i když jim nakonec právní úprava nabytí občanství umožní, narážejí tito lidé v praxi na obrovské překážky.
Některé země, mezi nimi např. Chorvatsko, Filipíny, Turkmenistán či Panama, učinily v poslední době historické rozhodnutí a přistoupily k jedné nebo oběma základním mezinárodním úmluvám o osobách bez státní příslušnosti.
Mnohé jiné země naopak problému bezdomovectví nepřikládají větší váhu, obvykle kvůli tomu, že jde o politicky citlivé téma. O nedostatečné vůli k řešení problému bezdomovectví svědčí i nízký počet států, které se dosud připojily ke klíčovým mezinárodním smlouvám, jež se bezdomovectví věnují: Úmluvu o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954, která mj. definuje osobu bez státní příslušnosti a určuje minimální standardy zacházení s takovými osobami, podepsalo k dnešními dni pouhých 66 států. K Úmluvě o omezení případů bezdomovectví z roku 1961, která stanovuje principy a právní rámec pro pomoc státům při prevenci vzniku tohoto problému, se přihlásilo pouhých 38 zemí. OSN má celkem 193 členských zemí. Ačkoli je Česká republika smluvní stranou obou výše zmíněných smluv, výhrada a prohlášení, jež učinila při ratifikaci úmluvy z roku 1954, výrazně omezily rozsah práv, které úmluva osobám bez občanství zaručuje.
„Za 50 let tyto úmluvy zaujaly jen malý počet zemí,“ říká A. Guterres. „Je ostudné, že milióny lidí žijí bez občanství – základního lidského práva. Rozsah problému a jeho zničující dopady na osoby, jichž se dotýká, zůstávají téměř bez povšimnutí. To musíme změnit. Státy musejí začít dělat vše pro to, aby snížily celkový počet osob bez státní příslušnosti.“
I když se objevují určité dílčí úspěchy, k vyřešení tohoto problému je třeba udělat ještě mnohem více. UNHCR chce s problematickou bezdomovectví seznamovat veřejnost a podpořit státy, aby přistoupily k úmluvám o osobách bez státní příslušnosti, upravily své státoobčanské úpravy a podnikly další kroky k vyřešení tohoto problému.
Konec
Multimediální materiály ke stažení jsou k dispozici na http://www.unhcr.org/stateless
České texty k problematice bezdomovectví najdete mj. na stránkách
http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/komu-pomahame/lide-bez-statniho-obcanstvi.html
http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/zakladni-informace/umluvy/umluvy-tykajici-se-osob-bez-statni-prislusnosti.html
_ _ _ _ _
UNHCR věří, že i kdyby na světě byla jediná osoba, která musela utéci před pronásledováním nebo válkou, je to stále příliš. U příležitosti 60. výročí Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a 50. výročí Úmluvy o omezení případů bezdomovectví z roku 1961 zahájilo UNHCR program nazvaný “1” campaign. Jeho cílem je přiblížit lidem problém, který se často redukuje na pouhá čísla, pomocí příběhů násilně vysídlených lidí a osob bez státní příslušnosti. Více informací naleznete na http://www.unhcr.org/do1thing.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout