Moldavské dívky jsou často prodávány do zahraničí

21. 2. 2005 - KIŠINĚV [BBC]

Moldavsko od vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 bojuje, a to jak na poli ekonomickém, tak i sociálním. Když byla tato republika mezi Rumunskem a Ukrajinou součástí sovětské říše, byla známá především kvůli svému vínu a kvalitním elektrickým součástkám používaným v obranném průmyslu. Teď je ale tato malá země jednou z nejchudších v Evropě.

Třetina obyvatelstva proto odešla za prací do zahraničí. Na pomoc Ruska už se spolehnout nemůže a musí tedy hledat jinde.

Na letišti

Odjezd z Moldavska byl poněkud horší než příjezd. Kišiněvské letiště je neobyčejně neokouzlující, smrtelně prázdné. Když jsem jím procházela, tak se chůze po mramorové podlaze rozléhala po celé hale. Mé letadlo odlétalo do Budapešti ve stejnou dobu, jako další dvě - do Larnacy a Istanbulu. Okolo přepážky se shromáždil velký počet mladých devčat s bojácnými výrazy ve tváři, na jehlových podpatcích a v úzkých džínách obepínajících útlé nohy.

Tenhle pohled nebyl nijak výjimečný. Dvacet minut před tím jsem byla na hlavní kišiněvské obchodní třídě a viděla skupinu dívek ve stejné uniformě, jak se navzájem drží a loudají se ulicí s podobně nevyzpytatelným výrazem.

Na letišti mě znepokojovali muži, kteří postávali u všech dívčích hloučků. Byli to čtyřicátníci, možná starší, většina z nich s knírkem a v kožené bundě. Nahýbali se přes přepážku, zatímco holky si navzájem ukazovaly nové nehty a mobilní telefony. Prý byly součástí sboru exotických tanečnic. O chvíli později jsem je viděla zas - před odletem letadla seděly v baru v jednom ze salónků, popíjely poslední sklenici vína a kouřily cigaretu.

Víno zdrojem pýchy

Každý, jehož jsem se v Kišiněvě potkala, mi kladl takřka stejnou otázku: "Co si lidé na Západě myslí o naší zemi? Znají nás kvůli něčemu jinému než vínu a obchodu s prostitutkami?" Většinou jsem se odpovědi vyhnula tím, že moldavské ženy jsou v zahraničí dobře známé, ovšem víno ne.

Za sovětské éry bylo proslulé moldavské víno Cricova. To je zdrojem pýchy i v současnosti. Možná proto, že se v této zemi nedá upnout k ničemu jinému. Lidé v průměru vydělávají 400 dolarů ročně. Většina Moldavanů na venkově tak přežívá v zoufalé chudobě. I v Kišiněvě se domy rozpadají. Lady duní a supí v ulicích, pohromadě je drží jen dobré slovo a kousek provázku.

Obchod s bílým masem

Nikdy nezapomenu na dívku, kterou jsem potkala v malé kanceláři nedaleko budovy parlamentu. Seděla shrbena v rohu místnosti, natlačena za velkým pracovním stolem, a když mi vyprávěla příběh, ani nezvedla oči. Před dvěma lety, když bylo Galině čtrnáct, nastoupila do auta svého kamaráda před školou na jihu Moldavska. Nabídl jí odvoz domů. O pár dní později už seděla ve vlaku do Moskvy. Bez cestovního pasu nebo jiných dokladů.

Její únosci uplatili čtyři skupiny pohraničníků, aby ji provezli přes Ukrajinu až do Ruska. Hned první odpoledne v Moskvě byla prodána za vysokou cenu, protože byla ještě panna. Muž, který ji koupil, ji znásilnil, pověsil vzhůru nohama z balkonu v šestém patře a pak ji zmrzačil nožem. Po půl roce se jí z otroctví podařilo utéci a odjet domů.

Žije teď v jediném kišiněvském ženském domově a školí se na manikérku. Touto prací si nevydělá dost na nájem pokoje, natož na placení dalších účtů a jídlo.

Když se Galina naposledy vrátila domů, tak spolu se svou sestřenicí potkala pasáka, který ji prodal. Pasáka, kterého už před tím ohlásila na policii. "Vypadáš povědomě, neviděli jsme se už?" zeptal se jí. Vyděšená Galina odpověděla: "Ne, nikdy jste mě neviděl." "Nechcete tedy, děvčata, nastoupit do mého auta? Odvezu váz domu," zeptal se muž.

Anna Horsbrughová-Porterová