Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Film o odvaze dvou žen: Grbavica

3. 8. 2006 - Ana Králíková Lužaič, Feminismus.cz

-foto-
-foto-
Grbavica je jednou z městských čtvrtí Sarajeva. V překladu to doslovně znamená "žena s hrbem". Tato městská čtvrť a její obyvatelé zažili těžké chvíle, které doslova odpovídají těžkému osudu takto postižené osoby. Někdo si svoje rány viditelně nese na těle a jiní, třeba mnohem větší a hlubší, zase v paměti a na duši. Při příležitosti uvedení filmu Grbavica společností Aerofilms do distribuce v České republice, jsme využily příležitosti, že premiéru filmu doprovázela i jeho tvůrkyně - režisérka a scenáristka Jasmila Žbanić.

Filmový příběh sleduje dnešní běžný život hlavní postavy Esmy, která se snaží žít v přítomnosti, což jí ale často její nedávná minulost nedovoluje a Esma se k ní každým okamžikem vrací. Minulost jí připomíná především její dcera Sara, zplozená z násilí, jež na Esmě spáchali zločinci, kteří se dopouštěli masového znásilňovaní bosenských žen. Esma svojí dceru miluje a i kvůli ní chce žít dál. Zároveň pro svou dceru (a možná i pro sebe) vytvořila iluzi, že otcem Sary je válečný hrdina - tzv. šehid, a ne neznámý násilník.

Vztahy mezi matkou a dcerou se vyhrotí ve chvíli, kdy tato milosrdná lež vypluje na povrch. Závěr ale dává příběhu naději, že matka s dcerou k sobě i přesto najdou cestu a postaví se hrůzám minulosti. Grbavica je především filmem o odvaze dvou žen - matky, které válka vzala budoucnost a sny, a dcery, která je rebelkou a svojí cestu teprve hledá.

Hned v úvodu mě napadla otázka, kterou si kladu velmi často - jak je to vlastně se ženami v Bosně? Vždy jsem měla takový pocit, že ženy, které mě obklopují, jsou sebevědomé a úspěšné, a to ve všech ohledech, a snadno překonávají překážky. Jedná se jen o můj dojem nebo je tomu skutečně, alespoň zčásti, tak?

Tento pocit sdílím. Žiju v Sarajevu celý život a přemýšlím-li o svém dětství a ženách, které jsem znala a znám, a které mě obklopovaly, vidím hlavně obrovské generační skoky: a to počínaje mojí prababičkou, která neměla žádné formální vzdělání a práci, pocházela z velmi tradičního prostředí a chodila zahalená, a pradědečkem, který byl naopak vysokoškolsky vzdělaný a měl vlastní podnik. Už jejich dcera, moje babička, byla ale ženou celkem vzdělanou; měla vedle rodiny i práci. Moje máma je vysokoškolačka a pracovala vždy ve vedoucích pozicích.

I v dobách našeho dětství byl určitě vytvářen trend podpory žen v uplatňování se v práci, a to včetně vyšších pozic. Ona proměna od zcela tradiční až po současnou ženu byla velmi rychlá a odehrála se prakticky během dvou generací. Je nutné podotknout, že po všech se zároveň vyžadovalo - a vyžadovaly to především ženy samy po sobě, aby byly těmi, kdo po práci přijde domu, uvaří oběd a postará se o děti a manžela. Vzhledem i k finanční situaci většiny průměrných rodin, si málo lidí mohlo dovolit výpomoc placené pomocné síly. Ženy si tak podržely velmi silnou roli matky, manželky a strážkyně rodiny, roli, kterou měly již jejích babičky, a zároveň stíhaly i kariéru. Je to úžasný příklad toho, co žena dokáže.

Je zvláštní to říci, ale i během války v Bosně se ženy rychle zorientovaly a snažily se zachovat alespoň zdání normálního života. Byl to boj svého druhu. Jiný než vedli vojáci, kteří bránili město fyzicky, ale zejména naše maminky držely všechny ve smyslu morální podpory a udržení rodiny. Mimochodem mě napadá, že na rozdíl od druhé světové války, kdy se na naších teritoriích objevilo (včetně mé vlastní rodiny) mnoho žen, které se aktivně účastnily bojů se zbraní v ruce a byly národními hrdinkami, nebylo během této války něco takového zdaleka k vidění. Neumím si vysvětlit, proč tomu tak bylo.

A co Sarajevo a jeho obyvatelé během války? V návaznosti na film, který představuje tragédii jedné městské čtvrti a její specifický status během války, bych se zeptala, na kolik obyvatelé Sarajeva věděli, co se v jejich městě, několik metrů od jejich domovů, děje? Dokázali tuto skutečnost přijmout a přemýšlet o ní?

Podle svědectví lidí, kterým se podařilo utéct, to věděli. Též díky zprávám rádio amatérů. Lidé v sobě většinou mají zabudované obranné mechanismy, které jim pomáhají nezešílet a nevnímat to zlé, dokud se to nezačne dít přímo jim. Všichni si říkají, že se to snad nestane zrovna jim a že všechno rychle skončí.

Vnímají diváci, a to nejen v jiných evropských státech, ale i ve státech bývalé Jugoslávie, kde byl film promítán a kde válka obyvatele nezasáhla v takové míře, příběh filmu jako něco, co se stalo na vzdáleném kontinentu a v jiném časoprostoru nebo jako nedávnou minulost, která se odehrála před jejích dveřmi?

Lidé v Bosně vnímají tento film jako svůj příběh. Musel uběhnout nějaký čas od všech událostí, aby byli schopní tak učinit a v těch válečných příbězích se vidět. V Chorvatsku je to podobné. Už od Slovinska dál se ale ztrácí ztotožnění s tím, co se před nimi odehrává. Na druhou stranu musím podotknout, že výjimečného porozumění se nám dostalo v Berlíně, kdy za námi po promítání chodily ženy, které měly stejně bolestivé zkušenosti se znásilňováním z druhé světové války vojáky Rudé armády. Přestože od těchto událostí uběhlo již více než 60 let, dlouho se o jejich životních tragédiích nemluvilo a bylo to tabu, a tak zrovna z jejich strany přišlo obrovské pochopení pro životní příběh hlavní hrdinky filmu Esmy.

Ve filmu je kladen celkem silný důraz na existenci pomoci postiženým ženám ve formě jakési skupinové terapie, kde ženy-oběti znásilnění a násilností se vzájemně svěřují se svými životními příběhy - jsou taková sezení skutečně organizována?

Určitá snaha organizovat skupiny lidí, kteří sdílejí podobný osud, existuje. Spočívá v setkávání se a mluvení o tom, co se jim stalo, a to i formou pracovní terapie. Ale je i řada případů, kdy je trauma tak silné, že taková pomoc není vhodná. Všechny programy pomoci jsou financovány ze zahraničních zdrojů. Na domácí úrovni se na nich stát nepodílí. I to je jedna ze známek podivného postoje společnosti vůči těmto problémům.

Jak se společnost, dá-li se zobecnit, staví ke skutečnosti, že se něco takového jako plánované znásilňování dělo, a k následkům těchto činů? Jsou takové příběhy přítomny v médiích?

Hodně se o tom diskutovalo hned po válce. Časem to ale vyprchalo. Většina takto postižených žen se nechce zviditelňovat; k tomu je nutné i podotknout, že ani politikům se toto téma k manipulaci s veřejným míněním příliš nehodí (narozdíl od jiných seskupení jako jsou např. spolky rodin padlých vojáků). Tyto ženy nepředstavují skupinu, která by veřejně vystupovala a nechala si vkládat do úst výroky odpovídající situaci. Všichni o znásilňování věděli, ale každý se domnívá, že jeho situace je horší. Je to jakýsi syndrom oběti, kdy si každý myslí, že jemu bylo nejhůř.

Není zde příliš snaha pochopit, že někoho válka zasáhla možná ještě víc. Jde o jistou formu egoizmu vedoucí k tomu, že příběhy těchto žen nejsou často připomínány. Dokonce ani v zákoně donedávna neexistoval zvláštní status takových obětí. Všechny ostatní postižené skupiny pomoc dostaly, ale znásilněné ženy ne. Pomoci se jim dostalo jen ze zahraničních finančních zdrojů. Teprve nedávno se nám díky mediální kampani spojené s filmem a jeho mezinárodním úspěchem podařilo vybojovat pro tyto ženy zvláštní zákonem upravený status obětí války - válečných invalidů.

Co pro ně takový status znamená?

Je to jen první krok. Již před promítáním v Berlíně jsme se snažili oslovit osoby, které by měly pravomoc pomoci nám v naší snaze, ale až do chvíle, než se celý film dostal do povědomí široké evropské veřejnosti, a to díky řadě rozhovorů a propagaci, o toto téma nejevil žádný z veřejných činitelů zájem. Nejdříve jsme část utržených prostředků chtěli použít pro vytvoření fondu pomoci pro znásilněné ženy, ale pak jsme si spolu s některými z obětí uvědomili krátkodobost takového záměru. Teprve potom jsme se rozhodli, že pravou cestou je využít našeho alespoň dočasného vlivu ke změně právní úpravy. Poté, co přišlo ocenění za film, měli všichni zájem vyjít nám vstříc a dveře se otevřely. Tak to ve světě funguje. Ti, kdo nás měsíce předtím nechtěli vidět, nás najednou vítali. Je to hrozné, ale je to tak.

Dalším krokem, který připravujeme, je uzákonění způsobu vytvoření rozpočtových prostředků pro tyto oběti války.

Kolik žen postižených tímto způsobem válkou zůstalo žít v místech, kde se jim to stalo?

V současnosti není z dostupných zdrojů jasné, o jaký počet žen se jednalo a tím ani není možné říct, kolik jich zůstalo. Jisté je, že spousta obyvatel Bosny se ani dnes nemůže vrátit do svých domovů. Touží se tam stejně vrátit i přesto, že jde často o místa, kde se jim staly ty nejhorší věci.

Jak je to s dětmi narozenými ze znásilnění? Nechávaly si je matky?

Většina žen byla záměrně držena v zajateckých táborech do chvíle, kdy již nebylo možné provést potrat, a tak děti přicházely na svět i proti jejich vůli. Těhotné ženy věznitelé předávali uprchlickým organizacím, které je rozmísťovaly po různých zemích, jež uprchlíky přijímaly. Stávalo se tak, že po všech traumatických zážitcích se oběť znásilnění octla v neznámém prostředí a bez svých bližních. Narozené děti pak dávaly převážně k adopci, což chápu.

Velmi málo si jich dítě nechalo. V takovém případě své rozhodnutí obvykle spojily se změnou identity a vycestováním do vzdálených zemí jako Austrálie a Amerika, kde měly šanci, že je nikdo nebude znát. Některým ženám, které si chtěly děti nechat, v tom zabránila jejích vlastní rodina. Ženy, jež si děti nechaly, jim obvykle neprozradily identitu otců či okolnosti, za nichž přišly na svět. Pro takové ženy je to vše ještě tabu, o němž s nikým nemluví.

Kolik zločinců - znásilňovatelů bylo předvedeno před soud a za své činy odsouzeno?

Přesné číslo neznám, ale takových případů je řada, přestože oběti nejsou spokojené s délkou trestu. Poprvé po válce v Bosně bylo znásilnění zařazeno na seznam zločinů proti lidskosti. S touto klasifikací bylo možné dosáhnout vyšších trestů pro pachatele. I některé z právniček, které pracovaly na tom, aby bylo znásilnění kvalifikováno jako zločin proti lidskosti, byly obětmi takových činů.

Jak lidé v Sarajevu vnímají válku nyní?

Jsou lidé, kteří ignorují skutečnost, že válka vůbec byla, a jiní, kteří válkou ještě pořád žijí. Nacionální a nacionalistické proudy nacházejí silnou podporu zvláště u druhé skupiny. Válka je i nadále přítomna v běžném životě. Teprve pomalu nadchází čas pro to, aby bylo možné se na některé události podívat bez všech emocí.

Vnímají válku a válečné události i dnešní sarajevské děti?

Vrstevníci filmových hrdinů, které jsme vybírali během rozsáhlých pohovorů s řadou dětí, si již na válku samotnou nevzpomínají, ale bylo pro nás zarážející, kolik dětí má již jen jednoho z rodičů s tím, že o toho druhého přišly během války. Tím jsou i tyto děti silně ovlivněné.

Jaké jsou plány pro nejbližší budoucnost - plánujete něco podobného jako je film Grbavica?

Musím nejdříve zvládnout povinnosti, které doprovázejí uvedení filmu Grbavica v řadě jiných zemí. Zatím nemám konkrétní plán - píšu si do šuplíku a uvidíme, co z toho vzejde. Pokračování Grbavice to ale jistě nebude. Toto téma přenechám jiným filmařům.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

Související odkazy
Aerofilms: Grbavica

KORMIDLO - katalog odkazů občanské společnosti

www.kormidlo.cz * Lidská práva * Sociální rozvoj a pomoc * Životní prostředí * Globalizace a udržitelný rozvoj * Kultura * Lidé a společnost * Neziskový sektor
www.kormidlo.cz

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz