Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - lidská práva
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > zprávy
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Internet příliš snadno systémově lže aneb strategie přístupu

2. 4. 2003 - PRAHA [Econnect]

-foto-
-foto-
Minule jste naznačil některá pro a proti využívání internetu, ze kterých bylo jasné, že v této oblasti nelze dost dobře pracovat s jednoduchými kategoriemi typu má dáti/dal. Můžete ale - z titulu své profese, či lépe řečeno profesí - stručně sumarizovat jeho největší nebezpečí, a to jak individuální, tak i globální?

Být v síti do značné míry znamená být chycen v síti. Kdo je připojen na vodovodní síť, většinou zanedbává svou studni. Bojím se, že nastane nakažlivé zasypávání studní. Kdybych zůstal u tohoto přirovnání, pak hrozí i to, že ubude lidí schopných vyhledávat prameny pro nové studně a ochotných nové studně kopat. Hledání pramenů se přenechá nepočetným specializovaným firmám. Ve sféře informační to znamená, že by mohlo ustat originální hloubání, protože se rozšíří všeobecný pocit, že vše bylo tisíckrát vymyšleno a stačí jen umět hledat v síti. Už to nebude ani krádež, protože koncept autorství se mezitím rozpadl: bude to nález.

Jiná možná varianta je, že to nejkrásnější, co moře internetu zatím vyvrhlo, hledání v hypertextových sítích, bude přenecháno elévům a že ti zavedení Mistři budou mít najaty své špatně placené rešeršéry.

To je tedy možné intelektuální selhání, které internet může navodit, a lze snadno domyslet selhání duchovní, jaké to ve svých důsledcích může znamenat. I mimo internet už teď platí: Kdo by navrhoval – vyráběl – kupoval to či ono, když se to dá dovézt. Tím spíš to platí, když, tak jako na síti, se něco nabízí zadarmo.

Musíme se naučit se vší ostražitostí číst toto zadarmo. Je to maska, kterou si nasadil ďábel doby informatické. Internet příliš snadno systémově lže. Zdánlivě nám rozšiřuje horizont do nekonečných kontextů, ale de facto způsobuje, že zůstáváme upjati jen na bod, kde se zrovna nalézáme a kde se cosi - bezprostředně viděno – dává zdarma, a tudíž nenahlédneme, že někdo nás už dávno zkasíroval tím, že nám odebral čas, svěžest a potřebu vzpoury a proměnil je v sledovanost. Má-li se to zlepšit, musí se změnit koncept viny: nebyli bychom vinni už jen za to, co jsme učinili špatného, ale za to, co jsme – lstivě odvedeni do říše zábavy, například v podobě “nekonečného hledání“ – neučinili dobrého. Promarnění života by se tak stalo závažnou podobou zla.

Bojím se ale neviditelných posunů ve všeobecném vnímání, jakéhosi kontinua malých - a tedy obtížně zaznamenatelných - transformací, které nám namlouvají, že je to stále ještě laskavý úsměv boží, co se mezitím změnilo v triumfující škleb satanův.

Masové rozšíření internetu je realitou a výzvy – jakkoliv dobře myšlené a argumentačně podložené - k jeho redukci, bojkotu či dokonce destrukci by v současné době nejspíš vyzněly naprázdno. Jak tedy eliminovat jeho negativa, která se už u části dětí, mládeže i dalších sociálních skupin začínají projevovat? Systémovou změnou v přístupu a používání? Co, komu a jakým způsobem lze nabídnout?

Internet se stal součástí – a to stále více klíčovou součástí – našeho životního prostředí. Proto se k němu musíme chovat podobně jako ke všemu všudypřítomnému. Mám-li nemocného psa, musím z toho vyvodit závěry především pro sebe a toho psa, případně pro své děti, rodinu, sousedy. Pokud jde o epidemii v celé zemi, není možné ji „řešit“ individuálně. Internet je epidemiologický fenomén.

Budu hledat ty, kdo si vůči jeho svodům vytvořili imunitu, a zkoumat, jak toho dosáhli. Stažení se do bezinfekčního prostředí imunitu neposiluje. Imunita se nerodí z vyhýbání se, z nezacházení s věcmi. O jakou nákazu jde? Internet má tendenci navozovat závislost. V přijatelných dávkách se stává kulturní drogou a dokonce lékem, podobně jako někde víno, někde houba… Jenomže pokud jde o internet, není odkud se poučit, neboť jsme první, pokusná civilizace. Všechny analogie jsou inspirující, ale mohou být i zavádějící.

Strategii, kterou jsem si zvolil pro sebe, bych shrnul do několika pravidel:

  • Nevyhýbat se internetu, ale zkoušet ho jenom tehdy, když mi ho „život“ nabídne.
  • Možné nabídky u potenciálního objednavatele inspirovat, ale zároveň ho také nasměrovávat, aby navazovaly na to, čemu se věnuji, co chci řešit, na co se cítím, že mě nezlikviduje, co pociťuji jako životní výzvu, svou osobní misi.
  • Vyhledávat si partnery, konzultanty, malé společenství o něco pokročilejších, nezůstávat úplně sám.
  • Přijmout, že se těmito pokročilejšími stanou mladí lidé, počínaje vlastními dětmi.
  • Nestát se členem fanklubu a už vůbec ne masovým konzumentem, nenakupovat stále nové-silnější-rychlejší, neučinit „to“ hlavním tématem hovorů.
  • Experimentovat, vyhodnocovat experimenty, nová zjištění trvale reflektovat.
  • Experimenty neprovádět jen tak, ale vždy, když to napomáhá řešení nějakého úkolu: když mám otázku.
  • Mít odvahu ke hravým, „iracionálním“ řešením. Ta vzápětí pojímat jako zárodky metod a tyto metody ihned testovat. Při tvorbě těchto postupů se inspirovat vědou, ale domýšlet je do podoby her přístupných zvídavým laikům.
  • Tento způsob emancipovaného uživatelství nabízet – v žádném případě však nevtloukat do hlavy - jiným lidem. Hledat přirozené spojence, nikoli stoupence. Nešetřit si nápady pro sebe a animovat sítě.
  • Virtuální svět konfrontovat s předvirtuálním, iniciovat osobní setkání s e-mailovými partnery.
  • Dříve než se dát strhnout do víru mediální pseudodiskuse přiblížit se k věci samé, dotknout se jí, hovořit s jejími uživateli, nezůstat v moci do ideologických protikladů vyhrocených abstrakt.
  • Uvědomit si bezprecedentní míru spoluzodpovědnosti, jakou nám nové civilizační jevy nabízejí.
  • Připouštět, že i internet je společné dílo lidské a boží.

To je v zásadě za pochodu vytvořený „bezpečný uživatelský manuál“ pro ty, kteří jsou - či budou - schopni sebereflexe a otevřenosti novým pohledům Co ale „nasadit“ v případě, kdy internet převezme úlohu informačního (případně emočního, sociálního atd.) monopolu nebo má jeho používání podobu jiných forem závislosti? Dá se těmto uživatelům ještě vůbec radit nebo již půjde o doporučení pro jejich okolí jako v případě gamblerství, drog či destruktivních kultů?

Kdo se – podvědomě - chce stát závislým, najde si svá pouta.
Z toho, co říkáte, prosvítá nicméně jistá naděje. Internet „jako celek“ se nemůže stát žádným druhem z možných monopolů, které uvádíte. Jeho nevyčerpatelná rozmanitost a trvalá otevřenost nikdy úplně nevylučuje, že „za rohem“ číhá skvostné překvapení, naděje, přítel, dobrý vtip, přesvědčivé varování. Závislost na kinu nebo na televizi jistě nezahrnuje v kině týdeníky a v televizi zpravodajství, je to závislost na výběru kýče, který se dá snadno sehnat například v televizi tak, že sledujete jen v určitých hodinách určité stanice. Závislý na internetu chodí po jeho nezměrném bludišti krátkými vyšlapanými cestičkami, dokola v kruhu na dvoře vlastního mentálního vězení. Součástí „mediálního vzdělání“, pokud by vůbec nějaké mělo být, by se měla stát schopnost efektivního vyhledávání. K němu patří nejenom umět si najít jízdní řád. Musí to být odvážné hledání, ztřeštěné hledání, hledání hledání.

Osvědčilo se mi jít hledat, když mám o něčem přednášet, sepsat recenzi, napsat článek, navrhnout projekt, navázat kontakt s nějakou mně málo známou institucí, ba dokonce vstoupit do styku s novým člověkem. Když si nejsem jist jménem, termínem, datem. Nesmím ale hledat pouze „fakta“, pak to trvá příliš dlouho a přitom si nikdy nemohu být jist správností nalezeného. Pokud však chci vědět, co se o něčem říká, pak začnu být za chvíli in. Mohlo by se zdát, že jde o protiklad vyjádřený řeckými kategoriemi ALETHEIA – pravda – a DOXA – mínění. Je ale pravda uložena v papírových encyklopediích, které často omílají polopravdy a lži tím, že je přepisují z jiných podobně budovaných pramenů? Probírka křiklavě rozmanitými míněními ukáže daleko víc pravdy, totiž průřez škálou možných interpretací uvažovaného jevu.

Nejvíc úzko je mi na internetu, když čtu vypracované a nezištně nabízené maturitní otázky. Hle, pověry prezentované jako fakta. Dělostřelecká kanonáda debilizace. Tak s tímhle drekem v hlavě lze u nás složit „zkoušku dospělosti“. Pubescentova nezřízená láska k brouzdání po oceánu internetu je oproti této hrůze neškodná radovánka.

Ale i v tom je kus naděje. Doporučuji sbírky maturitních otázek na internetu středoškolským učitelům jako povinnou četbu, aby viděli, co jejich pojetí výuky dělá z kdysi přirozeně inteligentních mladých lidí. Díky tomu, že internet zveřejňuje do té doby nezveřejnitelné, tak se tahle doposud intimní paliteratura vyvalila na světlo a je možno se jí začít štítit.

Jak je v naší zemi již pradávným zvykem, skončili jsme nakonec v osvětově-vzdělávací rovině, takže na závěr: Učíte na několika vysokých školách a jste znám svým - mírně řečeno - nekonformně kritickým názorem na tyto instituce. Pozorujete u svých studentů dále se rozvíjející „syndrom nezištně nabízených vypracovaných maturitních otázek“ nebo u nich (či alespoň jejich větší části) dochází k postupnému eliminování negativní formace, kterou se vyznačuje podstatná část našeho základního a středního školství? Jinak řečeno můžete dnes efektivně (spolu)pracovat alespoň s částí svých studentů nebo se soustřeďujete spíše na hledání dobře ukrytých exotických perel?

Na všechny alternativy, které zmiňujete, bych mohl odpovědět: Ano, částečně. Asi bude užitečnější, když to trochu rozvedu.

Nejdřív ale dovolte dvě objasňující poznámky. Začnu „několika vysokými školami“. Mám interní půlúvazek na FA ČVUT a na DAMU. Na obou školách učím sociální ekologii, která se na té první letos jmenuje „EKOLOGIE II“ a na té druhé „Theatrum mundi: svět řízený metaforami“. U architektů mám ještě doktorandy, kde název semináře je roven názvu oboru. K tomuto oboru se hlásím, pokud jsem požádán o mimořádné přednášky například na fakultě humanitární environmentalistiky Masarykovy university v Brně nebo na FAMU. Obor je to u nás „neetablovaný“, „příčný“ a popravdě řečeno vzpurně vzpříčený – odtud tlak na eufemistické názvy. Na několika vysokých školách včetně tří ze čtyř zmíněných bývám konzultantem, oponentem nebo vedoucím prací od bakalářských po docentské. Považuji za nutné toto vše říci, aby bylo zřejmé, nakolik jsem, jak se říkalo v našem disentu, „ve struktuře“, a také na doklad toho, že vím, o čem mluvím.

Druhá poznámka se týká „nekonformně kritického názoru“ na naše školství. Jsou to roky stále soustavnějšího usilování. Veřejně jsem své kritiky prezentoval v dlouhé řadě studií, článků a mediálních vystoupení. Naděje na možnost systematičtějšího „reformního“ působení, která se zdála plynout ze členství v redakční radě časopisu Výchova a vzdělávání, skončila s jeho zánikem (stačily vyjít jen dva půlročníky). Protože mezi spolužačkami z jedenáctiletky je několik učitelek, na schůzkách o klesajícím počtu přeživších bývám v posledních letech terčem rozhořčených obžalob, které začínají nebo končí slovy: Přijď se k nám podívat. Nepřijdu, milé spolužačky. Na to, abych pochopil, že státní školství tak jako monopolní „oficiální“ medicína nebo velké církve nejsou instituce reformovatelné zevnitř, jsem toho viděl, zažil a vyzkoušel už víc než dost.

Tak jako v jiných oblastech našeho veřejného života je i v našem školství hlavním defektem absence dialogu. Ta se mimo jiné projevuje propastmi mezi vyučovacími předměty, vědními obory, katedrami, školami, techniky a „netechniky“, lékaři a „nelékaři“ nebo psychology a „nepsychology“… Když jsem se pokusil začít s překlenováním bariéry mezi budoucími architekty a budoucími divadelníky na základě grantu (od Vzdělávací nadace Jana Husa) věnovaného intermediální kritice architektury a veřejného prostoru, jedna ze dvou škol grant přijala, nicméně pouze na svůj účet! Nový on-line předmět, který byl podmínkou plnění grantu, neotevřela a účet mi zablokovala, aniž mě alespoň o tomto svém počinu informovala.

Tehdy jsem definitivně pochopil, že těžiště snah o inovace výuky se musí přenést mimo „struktury“. Tím se konečně dostávám k prvnímu Vašemu rozlišení. Zkouším na architektuře písemnou formou, která je doplněna hodnocením seminárních prací. Každý rok zjistím, že za nemalou částí těch slabších písemek je „neviditelná ruka“ kohosi pilného, leč nepříliš jiskrného, kdo nemá vůli ověřovat si pravopis termínů a vlastních jmen a logika není jeho silnou stránkou. Učí se – nebo opisují – z něj ti, kdo ani na závěr vysokoškolského studia nepřekročí mentální hranici maturity a šizení s ní spjatého. Pak ale vždy mívám několik prací, kde žasnu nad brilancí formulací, trefností osobních postřehů a živostí obrazů.

Tyto „exotické perly“ v některých případech dokonce mají své vlastní webovské stránky. Místo abych klopotně a v trvalém zápasu budoval své pedagogické stránky „pod hlavičkou“ té či oné školy, uchyluji se k těmto gejzírům tvořivosti a píle a s jejich laskavým svolením umisťuji své mimoškolní pedagogicko-reformátorské pokusy na jejich stránky (příznačně vznikající bez podpory jejich škol). Takto jsem našel studenty architektury Martina Svitáka a Marka Lehmanna a studenty dalších oborů, kteří si budují své vlastní mediální světy do jisté míry nezávisle i na svém studijním oboru, Jana Kangaroo Šípka a Michala Josephyho.

Podpora Kursu problémového vnímání na Svitákových stránkách www.ideon.cz, již jsem získal od zmíněné nadace, letos končí, naštěstí na ni plynule navazuje další dvojgrant od Nadace české architektury, který projekt od žánru textu a tzv. problémových fotografií posune jednak na pole dokumentárního filmu, jednak směrem k experimentaci s kamerou za účasti studentů.

Dovolte mi neříci blíže, „o čem to je“, a toho, kdo je alespoň trochu zvědav, pozvat k nahlédnutí a pokud možno aktivní tvůrčí účasti.


Pavel Hlavatý

DISKUSE - KOMENTÁŘE:


O Autorech

Pavel Hlavatý

Nezávislý novinář věnující se kultuře, občanské společnosti, venkovu, ekologii a spiritualitě

Mgr. Bohuslav Blažek

* 18.10.1942 v Praze
Vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filosofii a psychologii na FF UK v Praze
Ředitel nadace EcoTerra od r. 1991 (r. 2002 se transformovala na stejnojmennou nástupnickou organizaci EcoTerra o. p. s.)
Místopředseda Spolku pro obnovu venkova od r. 1994
Ashoka Fellow od r. 1996
Vyučuje sociální ekologii na fakultě architektury ČVUT a na katedře divadelní antropologie DAMU

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz