Mluvíme s vámi a o vás, ne za vás

12. 10. 2006 - PRAHA [Gita]

„Tahle konference je jedna velká přestávka na kávu,“ rozesmál přítomné Jiří Kučera, manažer programu Asistent pohody a zástupce ředitelky sdružení. Přiblížil tím formu open space, při níž jednotlivci nebo skupinky mohou nabízet svá témata na „tržišti aktivit“ a lákat ostatní k diskusi o oblasti, která je zajímá. Stačí vyvěsit své téma na nástěnku a připsat k němu čas a místo konání semináře, aby kdokoli mohl workshop navštívit, pokud ho téma zaujme. Stejným způsobem je možné místnost opustit, kdykoli získáte pocit, že už se nedozvíte nic nového. Na výběr tak byla nejrůznější témata týkající se osobní asistence, jako Přístup zaměřený na člověka, Řízení týmu osobních asistentů, Komunikace při osobní asistenci, Osobní asistence v chráněném bydlení, Rizika a těžké situace, Sexualita lidí s mentálním hendikepem v chráněném bydlení či Osobní asistence a nový zákon o sociálních službách.

Jak dosáhnout hvězd

V prvním semináři organizovaném sdružením Pohoda představily trenérky dovedností a osobní asistentky Blanka Šimková, která je zároveň vedoucí střediska terénní pomoci rodinám, a Lucie Hronová metodu Karla Rogerse, označovanou u nás jako přístup zaměřený na člověka. Jeho název vychází z anglického person centered approach a principem přístupu je, že umožňuje osobnostní a sociální růst každého člověka. Základním požadavkem je respektovat potřeby, přání a názory člověka a přijímat jeho plány a představy o tom, jakou podporu potřebuje. Přístup je pozitivní, soustředěný na schopnosti konkrétního člověka, ne na jeho postižení nebo lékařskou diagnózu. Důležité je samostatné rozhodování klientky nebo klienta, zásadní je podporovat jejich sebeuvědomění a motivovat je k aktivnímu zapojení do komunity.

Obě pracovnice sdružení Pohoda představily rozdíl mezi přístupem zaměřeným na služby a přístupem zaměřeným na člověka, kterému dávají přednost: „V přístupu zaměřeném na služby děláme věci za vás a pro vás, rozhodujeme a mluvíme o vás, podnikáme kroky, které jsou podle nás pro vás důležité,“ řekla Lucie Hronová. Blanka Šimková po každé její výpovědi představila přístup, který je sdružení Pohoda bližší: „V přístupu zaměřeném na člověka děláme věci s vámi, rozhodujeme s vámi, mluvíme s vámi, pomáháme vám realizovat kroky, které vy považujete za důležité.“ Prezentaci rozdílů v přístupech uzavřely přednášející zásadním protikladem: „V přístupu zaměřeném na služby dovolujeme – v přístupu zaměřeném na člověka podporujeme, asistujeme, pomáháme“.

Sdružení Pohoda pracuje podle Šimkové a Hronové s několika základními technikami odpovídajícími přístupu zaměřenému na člověka. Jednou z nich je Dosahování hvězd, technika, která přibližuje uživatelům služeb, jaké jsou jejich možnosti, co mohou v budoucnosti chtít a jak toho lze dosáhnout. Jednání o plánech se mohou účastnit další blízcí lidé, které si uživatel či uživatelka služby zvolí a pozve je na schůzku. S jejich pomocí pak sestavuje svoji „cestu“, na jejímž konci jsou cíle (například: chci bydlet s jinými lidmi, mít přítelkyni/přítele, setkávat se s kamarády, chodit do školy, mít peníze na asistenci). Společně se zamýšlejí, koho je možné zapojit, kdo může pomáhat individuální cestu realizovat. S tím souvisí technika Kruhu podpory, při níž si lidé s mentálním hendikepem uvědomují, jaké lidi mají kolem sebe, a sestaví si seznam těch, které by chtěli mít ve svém kruhu podpory.

„Cílem je zajistit člověku takovou podporu, aby mohl být co nejméně závislý na sociálních službách, aby mu co nejvíce pomáhalo okolí, sousedé, rodina,“ vysvětlila Blanka Šimková. Na závěr semináře přednášející zdůraznily, že je třeba podporovat práva lidí s mentálním hendikepem, ale zároveň je vést k zodpovědnosti a přijetí určitých povinností. Jedině tak podle nich mohou osobnostně růst a více se zapojit do společnosti.

Bez šišlání a růžových slonů

V semináři Komunikace při osobní asistenci se diskutovalo hlavně o tom, že nám odlišnost světů jiných lidí nedává právo hodnotit je jako méněcenné. Pavla Lieblová, koordinátorka osobní asistence v o.s. Pohoda, připomněla: „Podle mezinárodní klasifikace nemocí se mentálně hendikepovaní lidé dají rozdělit do šesti kategorií. Tady už bylo řečeno, že podle naší zkušenosti je každý člověk individualita, takže rozhodně všechny lidi s mentálním hendikepem není možné vměstnat do šesti kategorií. Ani pro nás tady v Pohodě tyhle kategorie nebo diagnóza nejsou vůbec určující, nic nám to neříká o možnostech konkrétního člověka.“

Účastnice a účastníci workshopu si zahráli komunikační hru, v níž jedna skupina představovala člověka s mentálním hendikepem, který nemluví, ve druhé byli asistenti nebo asistentky, kteří o něm zatím téměř nic nevědí. Jejich úkolem bylo zjistit, co klient nebo klientka chce. „Je to hra, která má poukázat na to, že každý má svůj svět a ty světy se občas míjí. To nám ale ještě nedává právo hodnotit negativně jiné světy, jen proto, že jim nedokážeme porozumět,“ vysvětlila smysl hry Pavla Lieblová. Na námitku, že celá skupina lidí nemůže představovat jednoho člověka, odpověděla: „Vy jste přece jedna osobnost, celý chumel, jsou ve vás všechny ty možné charakteristiky lidí s mentálním hendikepem, které jsme si tu sepisovali na začátku: jste zároveň nechápající, inspirativní, zlobní, dítě, upřímní, individualita, nezkušení, jiní...“

Ti, kdo byli v rolích mentálně hendikepovaných, si při vyjadřování svých pocitů ze hry stěžovali: „Chybělo mi, že se mě nezeptali, jestli se mě můžou dotknout.“ „Cítila jsem bezmoc. Něco jsem chtěla, ale nikdo to nedokázal pochopit.“ „Měl jsem nepříjemný pocit, že nemůžu používat hlas a intelekt.“ Na to Pavla Lieblová reagovala: „I to jsou pocity, které pravděpodobně zažívají uživatelé vašich služeb. Ti lidé si uvědomují, že nekomunikují řečí, které byste rozuměli, a přitom by si s vámi chtěli porozumět, jen z různých důvodů nemohou.“ Účastník konference z Charity Plzeň připojil svoji zkušenost: „Mně se vždycky nejvíc osvědčilo, když jsem potřel hranici mezi těmi různými světy, když jsem člověka bral jako sobě rovného. Nenapadlo by mě šišlat na něj nebo mu ukazovat růžové slony. Je to stejný princip, s jakým se snažím přistupovat třeba i k dětem.“

Lenka Vochocová

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

18. 10. 2006

SlovaLibor Vavřík