Dokumentární pondělí uvádí film Požírači železa

18. 3. 2011 - PRAHA [Econnect]

Dokumentární pondělí uvádí film Požírači železa, který upozorňuje na špatné pracovní podmínky při "shipbreakingu" v Bangladéši. Demolice starých zaoceánských lodí představuje často jediný zdroj příjmů pro rolníky ze severního Bangladéše, avšak tato práce za nuznou mzdu je tvrdě vykoupená špatnými pracovními a sociálními podmínkami. Projekce začíná v pondělí 21. března od 20:30 v pražském kině Světozor.

Rok co rok opouštějí rolníci svá políčka v severním Bangladéši a odjíždějí na jih pracovat na vrakovištích, kde se demolují staré zaoceánské parníky. Dřou se do úmoru za podmínek, které si jen těžko dokážeme představit, a často marně čekají na mizerné mzdy, jejichž výše rozhodně neodráží náročnost jejich práce. Země už své lidi nedokáže uživit. Kvůli monzunovým dešťům, suchu a erozi čelí pěstitelé rýže ze severního Bangladéše nepřekonatelným ekonomickým problémům. Nezbývá jim nic jiného, než se vydat za prací na jih. Jejich zaměstnavatelé jsou si této situace zjevně velmi dobře vědomi – žádné jiné vysvětlení pro tak hrozné pracovní podmínky, kterým se rolníci ze severu musí podrobit, se totiž nenabízí. První věc, která bije do očí, je naprostý nedostatek jakýchkoliv ochranných potřeb. Dělníci chodí přes hory zrezivělého železa s ostrými hranami bez ochranné obuvi. Zabahněným prostranstvím vláčí obrovské železné desky a tahají těžké ocelové provazy – bosí, holýma rukama. Nemají bezpečnostní přilbu ani ochranné brýle ani při práci s letlampou.

Tento nepochopitelný nedostatek i těch nejzákladnějších ochranných opatření divákům názorně přibližuje zoufalé podmínky, ve kterých dělníci pracují. Kamera jde přímo k jádru věci, jako kdyby chtěla replikovat zkušenost námezdního otroka. Jakoby zázrakem se tu nevyskytuje více úrazů. Závěrečné titulky vysvětlují, že pracovní podmínky na tomto vrakovišti, jenž nese jméno „Mír, štěstí a blahobyt“, jsou ve srovnání s jinými vrakovišti v Bengálském zálivu vlastně ještě poměrně dobré.

K pochopení toho, proč tito dělníci nedokážou sebrat dostatek síly ani odvahy k tomu, aby se spojili a proti těmto podmínkám bojovali, si člověk musí nejprve plně uvědomit podmínky, ve kterých tito lidé pracují. Tento vykořisťující systém totiž funguje s téměř až zákeřnou jednoduchostí. Seveřané dělají špinavou práci a jižané profitují. Mají lepší místa – pracují jako dohlížitelé, předáci, subdodavatelé, a především vydělávají peníze prodejem potravin. Čím déle musejí už beztak zoufalí otroci čekat na své platy, tím více se musí spoléhat na půjčky. Jejich zaměstnavatelé pak jejich dluhy zneužívají jako záminku k zadržování mezd a tvrdí, že peníze musí jít přímo obchodníkům s potravinami. Shaheen Dill-Riaz se na tento problém dívá zblízka a věří tomu, co odhaluje. Tímto způsobem se dokáže zcela vyhnout polemice (například ve střihu). „Co mě ale překvapilo nejvíce, nebyly neuvěřitelné pracovní podmínky, které vidíme ve filmu: jsou to praktiky managementu, které dělníky často dotlačí do bezvýchodného koloběhu dluhů. Co mě ale šokuje ještě víc je to, že zásady tohoto vykořisťujícího systému jsou založeny na základních principech ekonomického systému, jehož součástí jsme my všichni. Tento film ukazuje, kam až tento systém může vést.“ (Shaheen Dill-Riaz)

Film POŽÍRAČI ŽELEZA v roce 2007 vyhrál cenu Grand Prix na pařížském festivalu "Festival International Du Film D'Environnement". V roce 2007 zároveň vyhrál cenu "Ram Bahadur Trophy" za nejlepší film na Jihoasijském filmovém festivalu v Káthmándú a první cenu na "Eine-Welt-Filmpreis NRW".

Partnerem večera je Goethe-Institut Prag.

-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE: